Krvavé země podávejte s vodkou

Při čtení Krvavých zemí historika Timothyho Snydera jsem myslel na špiritus. Stejně jako mnoho dalších dobrých věcí vznikla tahle kniha destilací. Snyder shromáždil obrovské množství materiálů popisujících běsy let 1928 až 1953 v Polsku, pobaltských zemích, Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Z toho kvasu vypálil text, který sice vydá na celý víkend, přesto v něm ale není nic navíc: ani jedna přeskočitelná kapitola, úvaha, vzpomínka.

Špiritus navíc otupuje, a přesně po něčem takovém jsem toužil nad pasážemi, jako je tato:

„Děti měly nafouklá bříška, tělíčka byla samé zranění a strup, prostě celá rozpraskaná. Vynášely jsme je ven a posazovaly na prostěradla, a ony sténaly. Vtom najednou zmlkly, takže jsme se obrátily, co se děje, a ony jedly nejmenšího – malého Peťku. Rvaly z něj strupy a cpaly si je do pusy. A Peťka dělal totéž: trhal si strupy a cpal se jimi. Další děti se přisály k jeho ranám a sály mu krev. Vzaly jsme děcko z dosahu těch hladových úst a rozplakaly jsme se.“

Kdo někdy viděl nesnesitelný film Jdi a dívej se, tuší, co může v těch krvavých zemích čekat. Podobně jako režisér Elem Klimov, ani Snyder se neuchyluje k žánru gore z bulvární krvelačnosti. Drsnými vzpomínkami pamětníků prokládá historické záznamy a statistické údaje naopak právě proto, že se považuje za humanistu. Jeho zdůvodnění dává smysl:

Nacistický a sovětský režim proměňovaly lidi v čísla, z nichž část můžeme pouze odhadovat a část velmi přesně rekonstruovat. Jako vědci musíme po těchto číslech pátrat a uvádět je do souvislostí. A jako humanisté musíme oněm číslům vrátit lidský rozměr. Pokud to nedokážeme, znamená to, že Hitler a Stalin zformovali nejen náš svět, ale i naši lidskost.

A tak Snyder v podmanivém vyprávění (výborně přeloženém Petruškou Šustrovou) spojuje „big data“ a „big narrative“. Až na pár případů zbytečného psychologizování („Sovětští vojáci tedy možná považovali znásilňování německých žen za způsob, jak ponížit a zahanbit německé muže.“) se mu to daří výborně. Recenzi proto můžu odbýt vřelým doporučením — s drobnou výtkou k mapám, které mají na e-booku příliš titěrné popisky pro displej Kindlu.

Timothy Snyder: Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Vyšlo v nakladatelstvích Paseka a Prostor v překladu Petrušky Šustrové v roce 2013. 496 stran, 487 korun.

Autor článku obdržel bezplatnou recenzní kopii e-booku.

Holokaust nebyly jenom koncentráky

Bylo by bláhové doufat, že dík Krvavým zemím čtenář rázem porozumí současné ukrajinské krizi. To by bylo asi jako otevřít v roce 1938 dějiny revolučního roku 1848 a hledat v nich vysvětlení, o co jde a na čí straně stát ve sporu o Sudety. Zároveň ale dobrá historická práce vždy pomůže publiku rozklíčovat překrucování starých událostí soudobými propagandisty a oprostit se od neškodných, ale pořád ještě zavádějících zkratek školního dějepisu. Jako třeba, že holokaust rovná se koncentráky. Jejich branami přitom neprošla ani polovina obětí: „Německá politika, jejímž cílem bylo vybít všechny evropské Židy, se (…) nenaplňovala v koncentračních táborech, nýbrž u jam, ve zplynovacích vozech a ve vyhlazovacích táborech Chelmno, Belžec, Sobibor, Treblinka, Majdanek a Osvětim.“

Snyder připomíná řadu dalších pozapomenutých skutečností. Že Sovětský svaz začal spojovat soukromé rolníky do kolchozů až celou dekádu po revoluci, do té doby mohli výpěstky prodávat na trhu. Že čtvrtina obětí násilí v krvavých zemích zahynula ještě před začátkem druhé světové války a podstatným dílem šlo o oběti umělého „holodomoru“. Že nacisté dlouho viděli „konečné řešení židovské otázky“ ve vysídlení Židů na východ nebo na Madagaskar — vyvraždění byl plán B, cena útěchy po neúspěšném útoku na Sovětský svaz.

Ovšem pozor, Snyder se nepokouší o prvoplánovou kontroverzi, nijak nerelativizuje utrpení a neomlouvá zločiny. Několikrát ostatně připomíná, že součástí Hitlerova plánu A bylo vyhladovění 30 milionů Východoevropanů k smrti jen za první zimu po otevření východní fronty, což se nepovedlo. (Dovětek „naštěstí“ mi vzhledem k utrpení po celém regionu nejde přes ústa.)

Potměšilí nepřátelé

Bláhové by bylo i spoléhat na to, že by jediná historická kniha mohla osvětlit podstatu zla a zabránit opakování krutostí. Naivně bych si ale dovolil varovat před jedním vzorcem v myšlení obyvatelů a dobyvatelů krvavých zemí, který nelze přehlédnout ani v současnosti. Bylo jím přesvědčení komunistů i nacistů, že si oběti režimů vybraly svoje utrpení samy:

[Sovětští soudruzi] museli nafouklá břicha vykládat jako politickou opozici a dospět k totálně překroucenému závěru: sabotéři nenávidí socialismus do té míry, že záměrně nechávají své rodiny vymřít. Zbídačelé tělesné schránky synů a dcer i otců a matek tedy nejsou ničím víc než fasádou, za níž nepřátelé kují pikle v zájmu zničení socialismu. I lidé umírající hladem byli proto někdy označováni za nepřátelské propagandisty, naplňující záměr podkopat socialismus. Mladí ukrajinští komunisté ve městech vyslechli přednášky o tom, že hladovějící jsou nepřáteli lidu, „kteří riskují život, jen aby zkalili náš optimismus“.

Vidím v tom inspirativní zárodek „komentáře s nejvíce souhlasnými hlasy“ pod zprávou o sociálním vyloučení nebo bezdomovectví. Časy se mění, deklarace lidských práv podepisují — a hledání potměšilých, schválně na oko trpících vnitřních a vnějších nepřátel zůstává.