Děsivě lidská nelidskost

V sobotu 12. října udupali v nejhezčím brněnském parku tři mladí kluci jen tak pro zábavu člověka. Když jsem se o tom dozvěděl, nehrklo ve mě „proboha, vždyť mohli zabít mě“ — přestože jsem byl tou dobou venku jen pár ulic dál. Moje úplně první reakce, než mi to celé došlo, byla lhostejná: „Hm. Bezďák.“

Takže jsem si dal facku a začetl se do útlé knížky Nicolase Grimaldiho Nelidskost, kterou u nás letos, jen dva roky od francouzského vydání vydává Academia. Podle záložky by to totiž mohlo být i o mě a mém vteřinovém úletu: „K tomu, aby se projevila nelidskost, jejímiž nejkřiklavějšími formami jsou válečné zločiny a masakry, stačí jen nerozpoznat v druhém člověku svého bližního,“ píše se na přebalu. A vážně: číst tuhle esej je jako dívat se do zrcadla, které vás oblékne do uniformy SS či Národní gardy. Bude zacákaná do krve, ale váš obraz vám s nevinným kukučem vysvětlí, proč to bylo nutné.

Klepu se ještě teď.

Dva druhy zla

Emeritní profesor filozofie ze Sorbonny píše nečekaně přímo a srozumitelně. Zlo vynalézavě rozděluje na dva druhy: „Empirické zlo jako by bylo důsledkem závisti, žárlivosti, zášti, nenávisti, pomsty atd. Jakkoli může být hrozné, není nic, co by zároveň bylo lidštější. Naopak bytostné zlo je zřejmě příčinou nejhorších ukrutností, aniž je důsledkem čehokoli. Jako by bylo samo sobě vlastní příčinou, jako by pouhý fakt, že je zlem, byl jediným důvodem jeho existence. Taková je nelidskost.“ Tady jsou tedy naši tři kluci odvedle skákající po bezdomovci, podle policejního mluvčího jen tak pro zábavu.

Na Grimaldiho výkladu je nejvíc znepokojující to, že nelidské chování nepřisuzuje psychopatickým vyvrhelům, lidským bestiím, které poznáte podle kočičích zorniček. Dokládá, že jsou ho schopní docela hodní, milí, slušní lidé. Budou vraždit, pomáhat s genocidou, znásilňovat a týrat, když budou mít pocit, že se to od nich čeká — a že když odmítnou, ocitnou se mimo společenství: „Vzít na sebe samotu jako výraz své identity, odmítnout společný zákon nebo se z něj vyjímat, uvolit se nemít už místo mezi ostatními, to je nelidské. Vae soli! Většina z nich tedy byla nelidská jen proto, že nechtěli být obviňováni z nelidskosti.“ Kdo četl třeba Konec prokrastinace, vzpomene si na experimenty psychologa Philipa G. Zimbarda, které ukázaly, jak nečekaně ohebné jsou morální normy.

Slovy Kazatele: Vae soli!

Vae soli: Běda samotnému. „Lépeť jest dvěma než jednomu; mají zajisté dobrý užitek z práce své. Nebo padne-li který z nich, druhý pozdvihne tovaryše svého. Běda tedy samotnému, když by padl; nebo nemá druhého, aby ho pozdvihl. Také budou-li dva spolu ležeti, zahřejí se, ale jeden jak se zahřeje?“ (Kazatel 4:9–11)

Korektní svět bez humoru

Takže co s tím, když nikdy a za žádných okolností nechcete ve svých bližních — ať jsou bez domova, ať to jsou zločinci, jinověrci, Komeťáci — vidět obtížný hmyz? Grimaldi nabízí dechberoucí portrét nelidskosti, nemůžu s ním ale souhlasit v tom, jak s ní bojovat: „[O]dpověď by mohlo přinést vzdělání: vždyť seznámíme-li se s jinými typy lidství, dává nám to pocítit, že každý z nás by mohl být stejně tak kýmkoli jiným.“ Jenže někteří z nejnesnášenlivějších lidí, které znám, jsou úžasně zcestovalí a sečtělí. Přesto s nimi kolikrát cloumá tak zuřivá — a přitom zkušenostmi nemotivovaná! — nenávist a netolerance, jaká by vás překvapila i na fotbalovém stadionu pět minut po sestupu do nižší soutěže. Někteří utratí desítky tisíc za poznávací zájezd na Blízký východ, aby nad fotkami vzpomínali na „zku.vené ručníkáře“. Jiní kladné zkušenosti s některými národy využívají jako bič na ta etnika, vůči kterým mají paušální předsudky. Tím neříkám, že vzdělání a rozhled v pěstování tolerance nepomůžou: nelze na ně ale spoléhat.

Víra? Pro někoho je určitě pojistkou lidskosti. Jiným zas dá dobrý důvod k nelidskému chování. Příkladů sektářského násilí je kniha ostatně plná: nechybí ani protestanti nakládající střelný prach do tělesných dutin katolíků.

V arzenálu Grimaldiho zbraní proti nelidskosti najdete ještě toleranci, zdvořilost a respekt. Já vám nevím. Nemůže vynucený, falešný respekt — „Proto bez ohledu na to, jaké jsou jeho pocity, zdvořilost každého vede k tomu, aby předstíral pocity, jaké nemá,“ píše sám autor — naopak přikládat pod kotel? Vždyť je to cesta do světa bez humoru, ve kterém je nutné brát každou urážku vážně.

Nebylo by přínosnější raději nevyžadovat bratrskou lásku k bližnímu v duchu Nového zákona, a namísto toho trénovat sebe i ostatní v jakési základní úrovni tolerance? Něco jako: o tomhle chlapíkovi si myslím, že je pěkný hajzl, a o téhle skupině lidí, že mají v hlavě piliny. Ale nikdy, nikdy, nikdy bych proti jemu ani proti nim nevztáhl ruku, nikdy bych je za to, jací jsou, nenechal opojený sadistickým pocitem zadostiučinění pykat — a bránil bych je, kdyby se o to pokusil někdo jiný. Ne proto, že je mám rád, nebo že si jich vážím. Ale proto, že to jsou lidské bytosti.

Nicolas Grimaldi: Nelidskost — vydalo nakladatelství Academia v roce 2013 v překladu Heleny Beguivinové. 128 stran, 265 korun.

Tak jako Eric Ries píše o „minimálním životaschopném produktu“ a Tim Ferriss o „minimální smysluplné dávce cvičení“, dovolil bych osekat Grimaldiho Nelidskost na „minimální udržitelný způsob lidskosti“: nenuť se do lásky, nenuť se do respektu, ale vždycky si hlídej, aby sis dokázal sebe sama představit v pozici toho druhého.

Pár hodin po přečtení jsem šel na slavnostní znovuotevření jednoho kina. Moderátor dal k dobru děsivou historku o krátkozraké staré paní, která tam kdysi upadla na schodech, polámala se, žalovala majitele, ale nakonec to „dobře dopadlo“, protože nevysoudila nic. Vcítil jsem se do ní, bylo mi z toho surového vtipu úzko — ale stejně jsem se ze zdvořilosti zasmál, protože to udělali všichni.

Zatraceně, pane Grimaldi, asi tomu přece jen rozumíte víc než já.