Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Osudy dobrého úředníka Klause za evropské integrace

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
16. 2. 2012

Poslední prezidentova kniha může být mučivý zážitek i pro čtenáře, který by s ním mnohdy rád souhlasil. Způsobují to argumentační fauly, otřesný sloh a autorova neschopnost vysvětlit rozpor mezi svými postoji a činy.

Osudy dobrého úředníka Klause za evropské integrace

Když představitel českého státu napíše stať z velké části věnovanou mezinárodní smlouvě, kterou před dvěma lety za republiku podepsal, daly by se čekat dvě věci. Že bude smlouvu obhajovat – a že svoje argumenty vyloží veřejně, neboť jde o součást jeho práce, odměněné dvousettisícovým platem.

To by to ovšem nesměl být Václav Klaus. Ten na podzim vydal knihu Evropská integrace bez iluzí, a i když se jejími hlavními cíli zdají být obhajoba postojů Hradu a šíření vlasteneckých myšlenek, e-book stojí 159 korun. Zmiňuji to proto, že zatímco ve Spojených státech zákon „PRA“ prohlašuje dokonce i obsah prezidentovy e-mailové schránky za vlastnictví lidu, v Česku je normální při službě veřejnosti melouchařit. Na Hrad v této souvislosti zdvořile připomínám, že bude příští rok poslední šance nabídnout novoroční prezidentský projev v převratném modelu „pay-per-view“.

Vždyť má vlastně kolikrát pravdu…

Můj ostrý tón vám možná zavdal očekávání balíčku zeleno-rudých tvrzení: Dobro = , Zlo = .

Kdepak. Souhlasím totiž s řadou věcí, které Klaus v knize říká. Možná dokonce s většinou věcí. Namátkou:

  • Opakovaná prohlášení evropských lídrů, že už mají krizi pod kontrolou, působí nedůvěryhodně a směšně.
  • Ekonomická propojenost evropských států ještě není zárukou míru.
  • Pevné kurzy eura jsou nastaveny tak, že sice pomáhají německému exportu, ale škodí „periferním“ ekonomikám.
  • Česká politika je ideově vyprázdněná.
  • A hlavně: centrální řízení obvykle znamená méně pestrosti, flexibility, konkurenceschopnosti, a tedy i prosperity. Je náchylnější ke stagnaci a nepředvídatelné, tragické události zvané „černé labutě“ v takovém systému nadělají mnohem víc škody než v decentralizovaném světě.

Jenomže podle starého úsloví ukazují i rozbité hodiny dvakrát za den přesný čas. A jakkoliv můžu souhlasit s tím, co Klaus píše, znepokojuje mě, jak to píše a z čeho při tom vychází.

… jenže pod tu pravdu se nelze podepsat

Není to jen otázka vkusu. Pravda, ten může urazit například Klausovo sebeokouzlení, prýštící ze sedmistránkových citací vlastních starších článků nebo z bonmotů „Někdo namítne, že už jsem to jednou říkal…“ Obhájce českého státu a kultury navíc poněkud paradoxně nadužívá trpný rod a floskuli „je to o“, takže výsledek působí jako strojový překlad z angličtiny.

Skutečným problémem jsou ale Klausovy argumentační fauly. Kdyby se s nimi konzervativní čtenář setkal v díle radikální marxistické feministky, nejspíš naštvaně přestane číst a pomyslí si něco o tom, že společenskovědní obory patří zrušit. Jenže tady šlapáky a šťouchance lokty ochraňují branku, kterou bych rád považoval za svou. A bohužel tak nabízejí zastáncům intenzivní evropské integrace, regulace trhů a sociálního inženýrství spoustu penalt, přímých kopů a dalších laciných šancí ke skórování.

Nejdřív pár výtek kolegiálně-publicistických: Klaus používá slovní vatu v takové míře, že by to byl důvod k odmítnutí i bakalářské práce na provinční univerzitě. Poctivých argumentů se nedostává, zato „jedna věc je jistá“, kolem nás jsou „nepřehlédnutelné prvky reality“, ani „není možné si nevšimnout“ dalších zjevených pravd; jindy „je pro to mnoho důvodů“, pročež je asi zbytečné jakýkoliv zmiňovat, a „pro podporu svých názorů mohu citovat řadu dalších autorů z domova i z ciziny“, načež ocituje jediný.

Často opakovanou Klausovou taktikou je psát o lidech, které nemá rád, jako o „cizích politicích“ a nepoužívat jejich křestní jména (ačkoliv z Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho dělá brazilské fotbalisty víc autorů). Zato když někdo někde projeví podobný názor, jaký má Klaus sám, bude to za odměnu „profesor Petr Fiala z Masarykovy univerzity“.

Kdyby to byla jednotlivá pochybení, přejdu je – avšak těchto trapných faulů se Klaus dopouští téměř na každé stránce, často hned víckrát. Lenost věcně argumentovat působí komicky především v těsné blízkosti pasáží, při jejichž psaní zřejmě do prezidentova lůžka – knihu spíchnul při zotavování se z angíny – vklouzla intelektuální múza: „Může však přijít i náraz jiný – náraz rozpadu elementární společenské koheze jednotlivých evropských zemí díky multikulturální apoteóze imigrace na straně jedné a díky apoteóze všeho menšinového, což v sobě má stejný výbušný potenciál.“

Když se liberál zamiluje do státu

Tolik ke „slovíčkům“. Evropská integrace bez iluzí však zarazí i nekonzistentností autorových názorů a neprůhledností ideových východisek.

Možná je to tím, že Klause nemám načteného, v knize mi ale chybělo hlubší, konkrétní vysvětlení toho, proč je zárukou svobod jednotlivce a demokratického fungování společnosti právě národní stát (Klaus mimochodem správně říká, že národní nerovná se etnicky čistý). Úplně opačné hodnotové znaménko autor přisuzuje „unii regionů“, což už nějakou dobu vím. Doufal jsem ale, že se právě v této publikaci dozvím, proč tomu tak je. Kdepak.

Je to proto, že v Evropě teprve s nástupem národních států v posledních dvou stovkách let trvale zakořenily koncepty občanství a demokracie? Ty ale začaly klíčit v městských státech starého Řecka. A naopak obyvatelé většiny národních států v Asii nebo Africe můžou unijním Evropanům jejich občanská práva a podíl na rozhodování o věcech veřejných jen závidět.

Pak lze pracovat – s mou oblíbenou – liberální, protržní myšlenkou, že čím blíže k člověku se projeví následky jeho rozhodnutí, tím větší motivaci bude mít k tomu rozhodnout dobře. Proč tedy však Klaus tolik nesouhlasí s decentralizací národních států?

A čím se vlastně přesně liší „národní idea“ etnicky i ekonomicky nestejnorodého Španělska od ideje federace evropských států? Proč to první i podle Klause – jakž takž – funguje a to druhé z jakéhosi neupřesněného principu nemůže?

Nic z toho nevíme. Klaus sice píše, že „Jedna věc je jistá: demokracie patří maximálně na úroveň státu, výše být nemůže. I to je teze, kterou říkám – česky, německy, anglicky, italsky – po celém světě znovu a znovu a slyšel jsem jen nulovou reakci, nic. Nikdy jsem neslyšel argumentaci, proč by mohla být demokracie možná na vyšší úrovni, v soustátí či unii.“ Americké soustátí ale přece bylo jedním ze dvou zdrojů demokracie v takové podobě, jak ji pravděpodobně Klaus chápe, a navzdory problémům patří dnešní unie padesáti států k místům s největším „výskytem“ demokracie i občanských svobod v konzervativním pojetí. Proč tedy dál argumentovat? Tím nyní nepopírám „demokratický deficit“ současné podoby Evropské unie, snažím se jen ukázat, na jak zmatečnou roveň stahuje Klaus kritiku evropské federalizace.

Všechno, co máme, je jeden hlas vzdoru. – Opravdu?

Nejvíc jsem byl zvědavý na části věnované Lisabonské smlouvě, kterou Václav Klaus podepsal v listopadu 2009, a to s černou kravatou a bez účasti kamer, protože podle něj omezila státní suverenitu.

Jeho vlastními slovy z knihy: „[M]ůj podpis, který byl nakonec po dramatických jednáních v českém Ústavním soudu, s jehož závěry se v žádném případě neztotožňuji, k Lisabonské smlouvě jako poslední připojen. Bylo možné osamoceně stát na svém, ale žádný politický význam by to nemělo. Asi bych byl ‚vytěsněn‘ mimo politické spektrum a jeden hlas vzdoru by v Evropě utichl.“

Klausovi tedy hraním zagorky nešlo o praktický výstup, který by přímo pomohl Česku a Evropě ke svobodnější budoucnosti – ale o pozornost.

„Každé zrno písku vložené při ratifikaci Lisabonské smlouvy do bezohledného soukolí centralizační euromašinerie je investicí do budoucna,“ korunuje to prezident citací svého tajemníka Ladislava Jakla. A myslí to zřejmě vážně, bez trochy studu. Jako by bylo vrcholem českého vlastenectví a obrany konzervativních hodnot něco pozdržet, zlehka sabotovat – ale jen tak na oko, aby se to celé nezadřelo hned. Hrozit, vymrňovat si, měnit dohody – a nakonec stejně cuknout. K tomu to pak ve svém táboru omluvit implicitním „jsme malí, nezmůžeme nic“.

Vyhlašuju konkurz na státníka, který nebude fňukat a švejkovat

Klausova argumentační mlha mimo jiné zahaluje i konkrétní podobu národních českých zájmů a hlavně specifik, o kterých mnoho píše, a přitom o nich nic neprozrazuje. Tuhle práci tedy na chvíli zastanu za něj.

Jedním z konkrétních důvodů, proč mě samotného – bytost rádoby racionální – dojímá pohled na tříbarevnou plachtu nebo poslech jednoduché písně z Fidlovačky, je vědomí, kolik příslušníků tohoto národa už dokázalo, že malé poměry, malé možnosti, malé kopce a města ani malý počet „bratrů a sester“ nefungují jako výmluva. Že můžete vyrůst v Husinci, a přesto udělat prasklinu do církevního monopolu na věrouku. Že první skladbou zahranou na Měsíci může být dílo řeznického kluka z Nelahozevsi. Že můžete na staletí změnit podobu vzdělávání jako teologové z Uherského Hradiště či utvářet podobu Evropy coby dělníci z pivovaru nebo filozofové z Hodonína.

Vždycky to bylo za cenu obětí – někdy v podobě dlouhého vyjednávání, jindy hranice pro toho, kdo „neodvolal“. Jako vlastence mě proto bolí číst ublížené výmluvy hradního úředníka, celý život proplouvajícího vlažnou vodou státních služeb. Jen občas s černou kravatou, aby dal najevo, že to taky nemá jednoduchý.

Česká pravice, česká politika i český stát – když už jsem se rozohnil, tak i celá Evropa – nepotřebují švejky, kteří se chlubí tím, jak někam kulišácky přisypali písek. Potřebují lidi s fantazií na to, aby rozbité soukolí nahradili strojem novým a lepším, a především se sociální inteligencí dostatečně rozvinutou k tomu, aby si našli spojence. „Doma“ mezi voliči i v „cizině“ mezi dalšími státníky. Historie ukazuje, že to jde.

Václav Klaus možná takový talent prokázal při transformaci československé ekonomiky. Na začátku devadesátých let nemusel Jakl složitě obhajovat drobné sabotáže – protože místo nich jeho guru navrhoval, jednal a pracoval. O svou příležitost aktivně promluvit do podoby evropské integrace se ale připravil nedostatkem odvahy riskovat svůj vlastní provinční vliv a teplé jistoty, neschopností dělat kompromisy a infantilním vyhledáváním pozornosti bez ohledu na praktické výsledky.

Pokud jste si toho doteď nevšimli, Evropská integrace bez iluzí vás o tom snadno přesvědčí.


Václav Klaus: Evropská integrace bez iluzí. Vydalo nakladatelství Knižní klub v roce 2011, 150 stran, 199 korun.
Foto Isifa 

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
1
+

Sdílejte

Diskutujte (10)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Související témata

alibismusEvropská integrace bez iluzíLisabonská smlouvanárodní státPražský hradregulacesociální inženýrstvíŠvejkunie regionůVáclav Klausvlastenectví
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo