Kdo je nejchytřejší v místnosti? Místnost samotná

Když „filozof internetu“ David Weinberger a jeho kolegové v roce 1999 vydali Cluetrain Manifesto, pomohli tím změnit způsob přemýšlení podnikatelů a marketérů. Novátorská tvrzení jako „Trhy jsou tvořeny lidskými bytostmi, nikoli demografickými sektory“ nebo „Firmy by si měly uvědomit, že spotřebitelé se často chechtají – jim“ platí pořád a budou platit nejspíš i za padesát let. (Ačkoliv pochybuji, že se do té doby dostanou do velínů mobilních operátorů.)

Harvardský výzkumník teď vysvlékl košili s krátkým rukávem a barevnou kravatu a opět si navlékl pletenou vestu. Od maloobchodu a dalších převážně komerčních témat spjatých s internetem se vrátil ke své původní profesi: filozofii. V letos vydané knize Too Big to Know (Víc, než kolik lze poznat: zamyšlení nad znalostmi v době, kdy fakta nejsou, co bývala, experty najdete všude a kdy je z celé místnosti nechytřejší místnost samotná) se snaží přijít na to, jak technologie změnily podobu vědy a vědění vůbec.

Znalosti žijí na síti a nelze je od ní oddělit

Kdo čeká mudrování o tom, jestli nás Google dělá chytřejšími či hloupějšími, ten ať si otevře lahev piva a sleduje podivuhodný, nerovný souboj člověka a stroje: Charles Darwin, evoluční biolog, vs. Hunch.com, křišťálová koule, které odpovíte na pár nesouvisejících otázek, a ona vám za to dobře poradí, co si pustit za film nebo kam v okolí na jídlo. To se jí daří díky obrovské databázi uložených odpovědí a vztahů mezi nimi. (Pokud umíte anglicky, zkuste si to. Ve mně se to spletlo až u desáté otázky, kdy Hunch mylně naznal, že mám radši kolu než pepsi.)

Darwin i Hunch vědí hodně – vědí to ale docela jiným způsobem. „Darwin se ke svým poznatkům mohl dobrat díky tomu, že ho vedla nějaká hypotéza. Proč by měl jinak člověk důvod studovat hermafroditismus korýšů? Naproti tomu Hunch netuší, čím by mohla vaše nejmilejší značka slaného chroupání napovědět něco o vašem oblíbeném druhu pokeru, a je mu to fuk,“ popisuje jeden z rozdílů Weinberger.

Další změny následují: Darwin musel pozorovat korýše sedm let. Na Hunch.com naklikáte pár odpovědí za půl minuty. „Fakta jsou tu rychlá a zábavná.“

Pro Darwina nebylo vzhledem k „ekonomice papíru“ jednoduché svou práci zformulovat a publikovat. Hunch vám prostě vyhodí na obrazovku odpověď.

A když už se jednou O původu druhů dostalo do tisku, zůstalo prakticky ve stejné podobě doteď. I když si do něj kreacionisté mohli čmárat červenou fixou, k Darwinovi se jejich nápisy „satanovo mámení“ nedostaly. Leda si po drahné době mohl přečíst další tiskem vydané reakce.

Moderní technologie tyhle monolitické bloky faktů nahradily dynamickými, neukončenými sítěmi. Hunch, Wikipedia, Wolfram Alpha (vyhledávač „počitatelných informací“) ani PatientsLikeMe.com (databáze anonymizovaných informací o pacientech, jejich léčbě a jejích výsledcích) neexistují v žádné definitivní podobě. Jsou dílem jedinců, žádný jedinec však nedokáže jejich informace naráz pojmout, tak jako to šlo dělat s knihami. Odtud taky název knihy: „Too Big to Know“. A dál se vysvětluje i podtitul:

„Jak znalosti získávají charakteristiku sítí, nejchytřejší osobou v místnosti není ta, co stojí vepředu a přednáší, a není jí ani nějaké kolektivní vědomí všech přítomných. Nejchytřejší je místnost samotná: síť, která spojuje přítomné lidi a myšlenky a tento celek pak s okolím. Neznamená to, že se ze sítě stává jakýsi supermozek s vlastním vědomím. Myslím to spíš tak, že znalosti nelze oddělit od sítě, která jim dává možnost existovat – bez ní o nich dokonce ani nemůžeme přemýšlet. Našim úkolem teď je zjistit, jak stavět chytré místnosti, které by nás samotné udělaly chytřejšími. Je to o to důležitější výzva, že pokud při tom někde vyvedeme chybu, vinou takových sítí pak můžeme děsivým způsobem zhloupnout.“

Kdyby Mendel mohl blogovat

Možná jste ještě před několika lety taky pomáhali hledat mimozemšťany skrze službu SETI@home. Věnování „výpočetního času“ je podle Weinbergera jen jedním ze způsobů, jak se díky moderním technologiím mohou amatéři zapojit do „skutečné“ vědy. Sítě též usnadňují rozdělení obrovského kvanta vědecké práce do malých porcí, kterým se mohou nadšenci věnovat po večerech: „Dobrovolníci na Galaxy Zoo, webových stránkách crowdsourcujících vědecký výzkum, vytvořili – použiji teď jejich vlastní slova – nejrozsáhlejší databázi galaktických tvarů,“ uvádí autor příklad.

Další změny jsou obligátní: snadnější přístup k informacím a zlidovění publikování. Weinberger několikrát zmiňuje Gregora Mendela, teprve po smrti doceněného otce genetiky. Musel jsem si při čtení pohrávat s myšlenkou, kudy by asi Mendelova světočára vedla, žít jen o sto padesát let později, kdy by o svých experimentech s hráškem mohl blogovat. Zřejmě by obkroužila planetu, ne jen zahradu augustiniánského kláštera na Starém Brně.

Sítě nám pomáhají i v činnosti, díky které „jsme se stali dominantním druhem planety“ – při filtrování informací. Jeho princip v posledních letech docela obrátily: „Filtry už nefungují tak, že odstraňují věci z našeho zorného pole. Naopak, přinášejí výsledky své práce do popředí. Co jimi neprojde, to zůstává dál viditelné a dostupné v pozadí,“ popisuje Weinberger model hledání Googlu nebo fungování facebookového tlačítka To se mi líbí.

Dobře, ale komu sítě slouží?

Pokud si teď děláte zálusk na chytrou knihu, která by vám zkrátila čekání na jaro, musím vás ještě před zapnutím Kindlu varovat. Weinberger honí příliš mnoho zajíců. Skáče od jednoho tématu k druhému. Nerozvíjí postupně, kapitolu po kapitole jednu jasnou hlavní myšlenku. Spíš neustále roztáčí a zastavuje rej momentálních inspirací, takže vám teprv někde ve třetině knihy začne být jasné, o čem vlastně je, a na konci si pro jistotu ještě přečtete pár recenzí, abyste se ujistili, že jste někde neztratili nit.

Přitom to není žádná hluboká filozofie. Autor jako by si pouze neujasnil žánr. Zřejmě by zřejmě trošku chtěl být popularizátorem střihu Malcolma Gladwella, pročež si tu a tam neodpustí nějakou „pikošku“. Bohužel má nebývalý dar psát nezábavně i o Annie Sprinkle, pornoherečce známé právě díky zábavným kouskům dělajícím čest jejímu uměleckému jménu „Anča Kropička“. Na poctivý filozofický traktát kniha zase příliš krouží po povrchu a ve stylu americké naučné literatury opakuje některé poměrně neobjevné myšlenky pořád dokola.

A když zmiňujeme neobjevnost… Weinbergerův popis nástupu sítí je efektní, autor ale pomíjí, že vědění jako síť fungovalo vždycky. Vtip o tom, že student musí vědět všechno, asistent, co je v knihách, docent musí vědět, kde jsou knihy, a profesor, kde najde asistenta, už je fousatý.

Snad by tedy autor udělal lépe, kdyby se víc než šablonovitému a romantizujícímu hledání rozdílů mezi Darwinem a Hunch.com věnoval víc konkrétním současným „inteligentním místnostem“. Tomu, jak takzvaná „big data“ fungují technicky i ekonomicky – a víc si při tom kladl otázku Cui bono? V čí prospěch?

Není totiž nakonec největší posun od 19. století v tom, že Darwin coby vědec nezkoumal korýše kvůli tomu, aby jim mohl ukázat lépe zacílenou reklamu nebo jejich osobní data prodat dalším firmám?

Což mi připomíná, abych si šel dál hrát s Hunch.

David Weinberger: Too Big to Know: Rethinking Knowledge Now That the Facts Aren’t the Facts, Experts Are Everywhere, and the Smartest Person in the Room Is the Room. Vydalo nakladatelství Basic Books v roce 2012. 256 stran, 15,70 dolarů (Kindle) nebo 17,20 dolarů (pevná vazba).