Austin je divnej. Ale česká města by se jím mohla inspirovat

Stává se ze mě Okamura přes Brno. Novináři mi stále častěji volají, aby se zeptali, co si myslím o tamtom a tomhle. Jeden z těch nápaditějších chtěl týden minulý týden vědět, jestli je pravda, že „Brno je divný, ale funguje v něm alternativa“. Odpověděl jsem, že naprosto, protože veřejný pisoár nebo orloj ve tvaru falu jinde nenajdete. A do notesu jsem si hned zapsal, že musím konečně nastudovat příběh nejdivnějšího města za všech: texaského Austinu, „Moskvy na řece Colorado“.

Sociolog Joshua Long zkoumá historii hnutí oblečeného do sloganu Keep Austin Weird – „Udržujte Austin divný“. Postřehy z jeho obsáhlé (a volně dostupné) dizertace platí i v Brně, Ostravě, Kladně či Bratislavě. Zkrátka ve všech městech, která se honí za odznáčkem „kreativní metropole“, protože jejich nálepky z 19. a 20. století už nejsou „konkurenceschopné“. Osmisettisícové hlavní město Texasu hostí významné pobočky Applu, IBM a Googlu, festival South by Southwest (něco jako Cannes pro internetové firmy a hipsterskou subkulturu) a pravidelně vítězí v žebříčcích nejvyšší kvality života na světě. To všechno v místě, které bylo před padesáti lety prdelákovem i v měřítkách východního Jihozápadu. Co k tomu Austinu pomohlo?

Světové město – světovým ambicím navzdory

Liberálové si můžou oddechnout. I když Austiňané volí v srdci pravicového Texasu levicově, tajemstvím tu nebyly zásahy seshora. Austinská radnice nemá kouzelný prášek, který by na město posledních dvacet let sypala. Něco se jí, pravda, povedlo. Třeba slogan „Světové hlavní město koncertů“ je skvělý už tím, že na rozdíl od „Dear Prague“ dává smysl. Jinde ale politici pokaňhali, co mohli. Městské regule některým podnikům přesně nařizují, kolik procent jejich tržeb mají dělat drinky a kolik jídlo. A stejně jako všude jinde, i v Austinu se radnice snaží město vyčistit od špíny a dalších neřádů a udělat jej „světovým“.

Jenomže na tomhle místě si to lidi nenechali líbit. A v posledním desetiletí pod populárním heslem Udržujte Austin divný chrání před politiky i globální konkurencí místní špinavá bistra, kavárny s řídkou kávou a nesčetné bizarnosti. Mezi ty patří největší městská kolonie netopýrů na světě, jediná nudapláž v Texasu – a patřil též letos na jaře zvěčnělý Leslie Cochran, transsexuál bez domova, opakovaně kandidující na starostu (v roce 2000 skončil druhý), či před dvěma lety demontovaný kostel z odpadků (na úvodním obrázku; foto Chad Hanna).

Poněkud ironicky se tak Austin stal světovým právě proto, že se tomu starousedlíci bránili. Autentická atmosféra láká volnomyšlenkáře a kreativce – podobně jako je tomu v případě nám bližšího Berlína či Lipska. Nízké ceny nemovitostí a možnost fungovat v Austinu i bez auta zase oslovily Kaliforňany, kterým se prodražoval život na západním pobřeží.

Takže pohádka? Bohužel úplně ne

Austin je teď sice víc cool než kdykoliv před tím, jenže... „Když uvidíte fotbalovou mamku řídit SUVčko s nálepkou Udržujte Austin divný, tak víte, že je něco špatně.“ A nejde jenom o jakýsi těžko kvantifikovatelný pocit místních, že je kalifornské naplaveniny připravují o genius loci. Americký daňový systém, který méně než ten náš zatěžuje práci a naopak mnohem více majetek, se teď obrací proti těm, kteří si před dekádami koupili levné byty v chudých čtvrtích:

„Starousedlíkům […] se situace komplikuje. Rostoucí ceny nemovitostí se zdánlivě zdají být přínosem pro stávající majitele, kterým vzrůstá hodnota majetku. To ale naneštěstí znamená vyšší daně z nemovitosti a v některých rychle se gentrifikujících oblastech se stává, že vlastníci na daních zaplatí víc než na hypotéce.“ Long zmiňuje případy lidí, kteří za svůj domek platí víc než desetitisícidolarovou daň ročně, tedy přes dvě stě tisíc korun. Často nezbývá než se odstěhovat – hlavně když se neživíte jako programátor nebo špičkový designér.

To je mimochodem jeden z tipů, které z dizertace pro svůj život získáte, i když zrovna nepracujete na radnici či v cestovním ruchu. Vzhledem ke každoročnímu šibování s českým daňovým systémem je možná při nákupu bytu nebo domu a vůbec plánování své budoucnosti lepší počítat s tím, že daň z nemovitosti může během let několikanásobně vzrůst.

Long chytře kritizuje koncept „kreativní ekonomiky“. Tu leckteří ekonomové a teoretici regionálního rozvoje zbožšťují, aniž dokážou nějak smysluplně vysvětlit, co přesně tím pojmem myslí. Pod buzzword se tak schová Mick Jagger vydělávající miliony dolarů i reklamní textař na volné noze dlužící domácímu za nájem a státu za pojištění. Sám jsem „bobo“ a rád se procházím po „čtvrtích latté“, ale nezbývá než si přiznat, že tuhle zemi drží nad vodou Mladá Boleslav, ne Smíchov nebo Veveří.

Celým dílem pak prochází paradox, který je bystřejším čtenářům zjevný: autentická atmosféra láká přesně ten typ lidí, kteří ji nakonec zničí. Podobně jako z malých dravých firem nakonec vyrostou byrokratické molochy. Zatímco u lidských společenství obecné moudro považuje za „bod zlomu“ sto padesát hlav, hranice mezi „ještě divným“ a „už normálním“ městem je nejasná, podobně jako způsoby, jak udržet duši místa i při populační a ekonomické explozi. Austin sice zbohatl, je to ale „trvale udržitelný“ trend? Nevíme. V tomhle ohledu mohl Long udělat víc.

Technologie máme, talent místy taky. A co ta tolerance?

Co si tedy z příkladu Austinu odnést?

• Lokální patriotismus a starost občanů o své okolí může být místní kvalitě života i ekonomice přínosnější než všechny dotační, rozvojové a operační programy. „V Austinu nebyl nikdy nedostatek stanovisek k Austinu.“
• Prostředí, které je autentické, byť „špinavé“, „trapné“ a „o sto let zaostávající za opicemi“ může svým obyvatelům sloužit líp než megalomanské rozvojové projekty. Ba dokonce přilákat víc nových duší. To není argument proti investicím do infrastruktury – ale proti sypání veřejných peněz do velikášských akcí, jen aby se bylo čím pochlubit na veletrzích investičních příležitostí.
• Austin je dobrým dokladem tvrzení urbanisty Richarda Floridy, že ekonomický rozvoj stojí na třech T: Technologiích, Talentu (čímž se myslí vzdělání) a Toleranci. Český stát i česká města kladou důraz na to první, výjimečně i na druhé – určitě v Praze a Brně, snad v Olomouci či Liberci. S třetím jsou ale problémy, a když indičtí ajťáci na brněnské cizinecké policii slyší od úředníka s třetinovým platem „jste v Česku, tak se mnou mluvte česky“, můžete „oslovovat investory“ o sto šest – a stejně zůstanete oním prdelákovem.

Joshua Long svou dizertaci o rok později rozpracoval do stejnojmenné knihy. Ta už je ale za 50 dolarů. Zato původní studii můžete přeposlat úředníkům svého města, kteří se pak nemůžou vymlouvat, že potřebují dotaci z Evropského sociálního fondu na to, aby si ji mohli přečíst. A pokud chtějí odvádět smysluplnou práci, měli by to udělat.

Joshua Long: Weird City: Sense of Place and Creative Resistance in Austin, Texas. Dizertační práce obhájená na University of Kansas v roce 2008.