Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Na „rudém trhu“ stojí ledvina 800 a únos dítěte 236 dolarů

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
29. 9. 2011
 5 455

Soubor reportáží The Red Market sleduje obchodování s lidskými orgány, pronajímání děloh a vykopávání kostí. Boří politické předsudky a zvedá žaludky.

Na „rudém trhu“ stojí ledvina 800 a únos dítěte 236 dolarů

„Přestože si rádi myslíme, že jsou naše těla posvátná a stojí nad neúprosnou logikou trhu, obchod s lidskými součástkami kvete. Každý rok se otočí tkáně za miliardy dolarů.“ Scott Carney začíná čerstvě vydanou knihu The Red Market (Rudý trh) drsně, a jestli čekáte uprostřed nebo na konci úlevu, pletete se. Naděje je totiž ve světě ilegálních a pololegálních operačních sálů ještě vzácnější surovina než zdravá rohovka.

Není to žádné mudrování od stolu nad pár grafy Mezinárodní zdravotnické organizace. Carney strávil pět let v terénu, hlavně v jihovýchodní Asii, a tak každá kapitola obstojí jako samostatná reportáž. Příběhy nešťastníků – ať už těch o ledvinu či dítě chudších i těch o ledvinu či dítě bohatších – ostatně vycházely v různých časopisech. Za „Seznamte se s rodiči“ loni získal Paynovu cenu za etickou žurnalistiku, protože nakonec dal přednost štěstí jednoho dítěte před senzací. Ale popořadě.

Drsná roadmovie: cesta kostlivce do kabinetu

Deset kapitol, deset komodit, které nosíte kamkoliv jdete, ale ne v igelitce: ledviny, krev, kosti, spermie, vajíčka, dělohy a potomstvo z nich vzešlé, rohovky, vlasy a nakonec tělo celé jako prostor k experimentům s léky.

The Red Market nejlíp vystihuje skutečnost, že nejzábavnější a nejméně znechucující částí se věnuje Bengálcům, kteří za jeden a čtvrt dolarů denně shánějí kosti nebožtíků. Pamatujete na kostlivce v kabinetu biologie? Ne toho z bílé umělé hmoty, co postrádal pro studenty cenné detaily, ale poctivého, šedého kosťáka? Největším exportérem takových fešáků byla Indie, která ještě v roce 1985 vyvezla šedesát tisíc lebek a koster. „Dodávka byla tak velká, že si každý medik v západním světě mohl koupit krabici s kostmi jako doplněk k učebnicím jen za 300 dolarů.“ Jenže pak vláda zakázala vývoz lidských tkání a celý byznys přešel do ilegality. Podnikavci rabují hroby, pak ostatky skryjí do řeky, aby je tam ryby a bakterie zbavily většiny měkkých tkání. Zbytky povaří ve vodě s louhem. Po téhle koupeli je kostra zbavená masa, zato zašedlá, což napraví vybělení na sluníčku a finální lázeň v kyselině chlorovodíkové. Stačí navrtat do kostí háčky, pospojovat je a výrobek už si to chrastí na západní univerzity.

V dalších koutech rudého trhu už obchodníci rozdávají fyzickou bolest a dehonestují i živé. V indických klinikách náhradního mateřství sedí ženy z chudých rodin jako slepice v kurníku, v sobě nosí americké, japonské nebo arabské dítě. Devět měsíců sledují jednu společnou televizi, ostraha je hlídá, aby nekouřily nebo nepily, a čáp nakonec přiletí císařským řezem, protože proč riskovat kleště, když to břicho stejně není naše. Táž země zakázala placené dárcovství krve, ze které se tak stalo nedostatkové zboží, a na to mafie zareagoval únosy lidí pro „krevní farmy“, kde z nich dostávají právě tolik krve, aby nezemřeli, ale taky aby neměli sílu utéct.

Carney dokonce vystopoval americkou rodinu, která si objednala dítě z indického sirotčince. Legální praktika, aspoň na povrchu. Běžné totiž je, že se tam dítě ocitne ne po smrti rodičů, ale po únosu. (V Malajsii za takovou čórku dostanou únosci podle Carneyova zjištění 236 dolarů. „Pověděl jsem tomu páru vše, co jsem věděl od indické policie: o přiznání únosců, o věku dítěte a přijetí do sirotčince, o zfalšovaných dokumentech, o identifikaci (chlapcovy) fotografie otcem, o Ashrafových úředních listinách. Nepřesvědčil jsem je. Potřebovali bychom vědět víc, abychom tomu uvěřili,“ řekl manžel.

Daruj krev, posvítí si na tebe Úřad na ochranu hospodářské soutěže

Celou knihu jsem čekal, že Carney použije nasbírané zážitky a informace k jasné obžalobě. Buď rudému trhu pomáhají slabé regulace trhu s náhradními součástkami – nebo naopak přeregulovanost. Jednoduchých řešení se ale nedočkáte.

Zastánci volného trhu si budou asi vesele podtrhávat v těch částech, kde se píše o dobře míněných, ale zpackaných omezeních. Indii už jsme se věnovali dost, podobně pokrytecky se chová i Evropská unie. „Podle jejich zákonů musí členské země jako Kypr dohlížet na to, že jsou oocyty darovány bezplatně a dobrovolně. Povoluje se však kompenzace ušlých výdělků a nákladů na dopravu. Svízel, jak říká evropská komisařka pro zdraví Androullla Vassilouová, spočívá v tom, kudy země povedou čáru mezi finančním ziskem a kompenzací.“ Kyperský chirurg Savvas Koundouros k tomu dodává: „Donátorství definujeme jako projev altruismu, což znamená: žádné peníze. Přesto zní divně, že by si některá žena nechala během několika týdnů napíchat tolik injekcí a potom podstoupila celkovou anestezii jen proto, že je hodná.“ Ostrovní byznys s „řešením neplodnosti“ tak kvete Unie Neunie.

Tužkou budou ale přece jen častěji máchat ti, kteří se snaží nevnímat člověka jako prostý souhrn směnitelných částí. Carney se snaží argumentovat, že mechanika „prodejce ledviny zlepší životní úroveň příjemce a zároveň zvýší tu svoji“ funguje jen málokdy. Nemocný totiž může získat třeba jen měsíce polehávání v nemocnici navíc – a k prodejci se odměna vůbec nemusí dostat. Autor jeden takový příběh popisuje a je to na kapesník: indická matka neměla čím zaplatit léčbu své dcery, při řeznické operaci si pak nechala vzít ledvinu, podvodníci na ni pak udělali túdle a zanedlouho tento orgán potřeboval její vlastní nemocný syn, ale hele, nebylo z koho brát.

Nakonec, nad většinou příběhů vám bude zle nalevo i napravo. Známé je utrpení členů sekty Falun gong, které Čína označuje za nepřítele státu, vězní a popravuje; jejich alkoholem a dalšími zlozvyky nepoznamenané orgány pak v ledové lázni putují do vychlastaných těl. Zapomenutý je ale západní boj v padesátých, až osmdesátých letech o to, aby zákon lidské tkáně vnímal když už jako zboží, tak jako zboží výjimečné. Darování krve zdarma totiž ve striktně liberálním pohledu vypadá jako nekalá soutěž: „V roce 1962 zvítězily ve sporu před Federální obchodní komisí dvě komerční krevní banky nad neziskovými nemocnicemi, které používaly krev dobrovolných dárců. Ty pak musely zaplatit pět tisíc dolarů za každý den, kdy s takovou krví pracovaly.“

Nejdřív ledviny podepsat, pak je tisknout

Bystrý čtenář tuší, že se nedozví jednoduchý recept, jak uchovat těla zbylých členů Falun Gong pohromadě nebo uchránit práva a důstojnost těch chudých Asiatů, kteří se pro prodej orgánů rozhodnou „o něco dobrovolněji“. Podle Carneyho naděje problikává z možných změn ve fungování trhu s orgány – a z vědeckého vývoje.

Pomoci by podle něj měla větší průhlednost všech procesů souvisejících s transplantacemi. Striktní politika zatím velí, že se dárci a příjemci nesmějí poznat; podobné je to v některých zemích u adopcí. Jak se ale bráníme podvodným prodejům aut? Chceme vidět servisní knížku, kód VIN, promluvit si s původním majitelem. „Standardy, kterých se držíme při nákupu ojetého auta, bychom měli vyznávat i při nákupu částí těl. Když prodáváte kradené auto, porušujete zákon, stejně jako když se snažíte někomu střelit křáp, který nikam nedojede. Uvědomělí zákazníci vždy napřed kontrolují, zda vůz není bouraný. Jestliže sledujeme historii aut, pak bychom to samé měli dělat s těly. Proč by rodiče neměli mít možnost zjistit, zda lze dohledat biologického otce a matku adoptovaného dítěte? Proč by žena kupující vajíčko k implantaci nemohla projít lékařské záznamy rodiny dárkyně? Nebylo by správné, kdybychom věděli, čí kostra visí v pracovně našeho doktora?“

Stejně jako se přetáčejí tachometry a falšují VINy, i tato opatření by šlo obejít. Trochu by ale pomohla těm, kteří na červeném trhu obchodují eticky a legálně, a naopak škodí podnikavým řezníkům.

Druhá cesta ze srabu ven vede přes kmenové buňky, schopné chytře opravit poškozené části těla, a nově i přes tříprostorový tisk. V laboratoři si sice nevytisknete dítě, na rohovku, ledvinu nebo kousky míchy by to ale – časem – stačit mělo. Problém je v tom, že štědrá nabídka levných orgánů snižuje motivací lékařů a vědců pracovat na takových technologiích. Je to začarovaný kruh: „Poptávka sama o sobě nic neznamená. Hodně lidí chce sportovní auta, atomové bomby, první vydání komiksu se Spidermanem a hodinky značky Rolex – přesto není možné navýšit jejich nabídku. A bez nabídky poptávka nic neznamená.“ Západní zdravotníci si zvykli na to, že se na předměstí Banglore vždycky nějaká ledvina najde.

Jak ale podle Carneyho ukazuje pokrok v bezkrevní léčbě jehovistů, věda se umí hecnout a během několika let vynalézt způsob, jak šetřit zdroje, kterými se dřív plýtvalo. Snad se jí to v tomhle případě povede dřív, než se dostaneme na trh kostlivců.


Scott Carney: The Red Market: On the Trail of the World's Organ Brokers, Bone Thieves, Blood Farmers, and Child Traffickers. Vydalo nakladatelství William Morrow v roce 2011. 272 stran, 24 dolarů.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
1
+

Sdílejte

Diskutujte (4)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Související témata

adopcečervený trhdárcovství krvedělohadonátorstvíFalun gongkmenové buňkykostikrevledvinaMezinárodní zdravotnická organizacenáhradní mateřstvíobchod s orgányPaynova cena za etickou žurnalistikuRed Marketregulacerohovkarudý trhScott Carneyspermietransplantacetrojrozměrný tiskúnos dítětevajíčkaVINvolný trh
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo