„Nemůže bejt nic krásnější pro člověka, než dělat zlo ve jménu velký historie“

Americký básník William S. Burroughs obdaroval v roce 1986 svou vlast Modlitbou k Díkůvzdání: „[…] Děkuju za Ku-klux-klan. […] Za slušné ženské, co chodí do kostela, a za ty jejich hnusné, scvrklé, zatrpklé a zlé ksichty. Děkuju za samolepky Zabij buznu pro Ježíše […]“. Nehodlám kazit Den novodobé české státnosti podobným kalibrem. Považuju ale za aktuální upozornit na dvě starší kritické knihy, které se hodí vytáhnout z police.

Bátorovskému národovci už se ježí knír: oboje určitě bude nějaká židozednářština, ve které se píše, že Češi nemají být na co hrdí! Kdepak. Dnešní čtení jen párá školní mýtus dobrého národa, který praotec akorát zavedl mezi špatné sousedy. A tou dírou se můžeme podívat do šapitó dvacátého století na věci, které se řada lidí pro klid duše rozhodla nevidět.

Hitlere, české Židy z pohraničí si nech

Přesně si pamatuju na to, jak mi bylo před pěti lety ze souboru reportáží Nemilosrdné příběhy českých dějin po prvním přečtení zle. Ne z Čechů: z lidí obecně. (Největší slabinou této sbírky článků o temné straně národní povahy totiž je, že rezignuje na mezinárodní srovnání. Nedozvíme se tedy, jestli jsou Češi v průměru větší práskači, závistivci a hurárevolucionáři než řekněme Francouzi nebo Velšané.) Uvidíte, jak snadno se v někdejší meziválečné výstavní skříni demokracie začnou dít scény, proti kterým je lynč Muammara Kaddáfího vytažením dědečka na špacír.

Na střední jsem si v hodině o druhé republice, tedy osmi měsících mezi záborem Sudet a okupací zbytku země v předvečer druhé světové války, zapsal: ze školních tříd šly fotky Masaryka a nahradily je krucifixy, národ se doslova i obrazně zmobilizoval a semknul za jednookým generálem Syrovým, protože připomínal Žižku. – Takže skoro výron hrdinství.

Erik Tabery se v reportáži Běsy druhé republiky vrtá hlouběji. Zrušení demokracie a zavedení cenzury se dá pominout ve srovnání s tím, jak psovsky se stát zachoval k vlastním občanům v Sudetech: „Do vnitrozemí ovšem bez potíží mohou jen etničtí Češi; Židy a sudetoněmecké antifašisty vrací úřady zpět – do náruče mučení a tušené smrti. Tak například kontrolní stanice v Milostíně hlásí do Prahy, že odeslala zpět na území zabrané třetí říší „všechny dosud přišlé Židy, i když se vypovězení všemi prostředky návratu brání, prohlašujíce, že jim tam jde o životy, následkem čehož dochází na nádraží k pohnutým scénám.“

„Jaké to je, zůstane-li skupina tří lidí v noci a v zimě na poli? Takové: táta vyhrabe holýma rukama do tvrdé hlíny tři díry, do každé položí jedno děcko, z kukuřičné suché nati splete stříšku nad nimi a sám se posadí na hroudu vedle nich,“ cituje Milenu Jesenskou. Osekané Československo pustilo zpět československé občany nevhodných ras až po třech týdnech, kdy za ně zaplatila Velká Británie.

Beranova vláda pak zřídila koncentrák pro Romy v Letech u Písku několik týdnů před příchodem nacistů. „V Hodoníně si bachaři dokonce otevřeli bordel s mladými Cikánkami. Táborová správa Romy pronajímala podnikatelům v okolí, za plat deset haléřů na hodinu.“ I když nevím, jestli tímhle dojmu všechny čtenáře, protože jak jinde v knize zmiňují Jan Brabec a Jindřich Šídlo, v devadesátých letech byla pětina českých občanů „pro zavedení zvláštních právních norem pro Romy po vzoru norimberských zákonů“.

Čtvrt milionu křivých udání za jeden rok

Pusťme si druhou světovou fast forwardem a hop do roku 1945: mstitelské revoluční gardy „v květnu zakládala stejná Ústřední rada odborů, která ještě v dubnu vyzývala pod jménem Národní odborová ústředna zaměstnanecká k mimořádným pracovním výkonům pro konečné vítězství německé věci.“ Nad zlynčovanými gestapáky a odsunutými henleinovci plakat nebudeme. Autoři z Respektu ale důkladně zmapovali Postoloprtský masakr: z hromadného hrobu v roce 1947 vytáhli vyšetřovatelé 763 těl tlejících tam od května 1945. Mrazí ze svědky popisované scény, jak v internačním táboře strážci zastřelili pět šestiletých německých kluků, kteří se rozběhli natrhat si jablka z jabloně u vrat. (Aktuálně.cz ovšem udává, že už to byli puberťáci.) Stejně mrzce mi bylo ze skutečnosti, že se se zlou potázalo i dva tisíce válku přetrpěvších Židů, kteří se při posledním předválečném sčítání lidu přihlásili k německé národnosti. Z jedné strany tak dostali Watsche, z druhé přes držku.

V tuhle chvíli ale jak horolezci přehoupneme do druhé knihy, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu Pavla Tigrida. Ten v souvislosti s rokem 1945 cituje Bohumila Hrabala: „Nemůže bejt nic krásnější pro člověka, než když se rozezlí, když může dělat zlo ve jménu tý velký historie…“

Rozezlení samozřejmě odnesli příslušníci všech národů a tříd. V roce po osvobození „křivě udalo své spoluobčany 240 000 Čechů“, a za smyšlená obvinění nenesli žádné následky. „Malý dekret navíc zvýhodňoval komunisty v květnových volbách (1946): kdo dostal i jen obsílku, že bude souzen, nesměl prostě volit. Tak jen v Praze čtyřiadvacet hodin před volbami rozeslal komunisty ovládaný Bezpečností referát na 15 000 takových obsílek. Malý podvod, ale charakteristický.“

Jak název napovídá, Tigrid svoje šestisetstránkové dějiny Československa napsal jako rozhovor, ve kterém vše po lopatě vysvětluje imaginární dívce Lucii. (Doplňme, že poprvé kniha vyšla v roce 1988 a Lucie v ní zvažuje emigraci, otevřený konec ale donutí čtenáře dál přemýšlet za ni.)

Vyhlášení nezávislosti nejvíc zaskočilo české politiky

Na rozdíl od novinářů Respektu Tigrida netlačil rozsah, a tak si mohl dovolit srovnávání s okolními zeměmi. Tedy ne že by to vedlo k jasným závěrům. Na jednu stranu „politické procesy v Československu měly obludný a masový rozsah a […] bylo [tu] vyneseno víc rozsudků smrti než v Maďarsku, v Bulharsku a Rumunsku“. Na stranu druhou se staly protesty proti měnové reformě v roce 1953 prvním vyjádřením lidové nevole ve východním bloku. A nešlo jen o prachy: tři roky na to studenti drze požadovali přístup k západnímu tisku a kritický přístup k Sovětskému svazu. Jak ale Tigrid dobře připomíná: paušalizovat a mudrovat o národní povaze je vždycky ošidné. I když na to sám trochu zahřešil a poznamenal, že Češi svou identitu v posledním století řešili víc než jejich sousedé.

Nakonec ještě k důvodu, proč zítra většina z nás nepůjde do práce. Aniž by se to často připomínalo, vyhlášení samostatnosti bylo především dílem náhody a práce exulantů, klasickou černou labutí. České politiky 28. říjen 1918 zaskočil víc než Martina Romana pozornost protikorupční policie: „Český domácí odboj opravdu v těch údajně revolučních dnech si husitsky nevedl. Dokonce ještě úplně nakonec, 14. října 1918, když čeští socialističtí radikálové uspořádali generální stávku a veřejnou manifestaci proti drahotě, a občas někde manifestanti zároveň vyhlašovali také vznik nezávislého československého státu, hlavní české politické složky, sdružené v Národním výboru československém, je přísně za to pokáraly.“

Až bude dějepisář na nějaké slezské základce mluvit v hodině výchovy k národní hrdosti o Lucemburkovi Karlu IV., v surrealistické snaze vychovat tak v třídě malých Poláků, Vietnamců a Cikáňat vztah k české vlajce, snad by do toho mohl připlést i pár úryvků z dnešního čtení. Uvědomovat si přehmaty svého národa nestojí v cestě k tomu být hrdý. Aspoň po ní děcka nepůjdou se zavázanýma očima, pochodní a pohádkou o tom, že jsme spravedliví mezi darebáky. A taky u zpráv z Libye nebudou bezmyšlenkovitě žvanit o divoších, ale vzpomenou si na to, že rychlé procesy s bezmocnými starci „ve jménu velký historie“ pamatují i české ulice. Akorát to tehdy neměl kdo natočit na mobil.

Kolektiv autorů: Nemilosrdné příběhy českých dějin. Vydalo nakladatelství Abonent ND v roce 2006, 264 stran, 249 korun.

Pavel Tigrid: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1988, 569 stran. (Doporučená cena posledního českého vydání: 169 korun.)