Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Vše kvapí strašlivou rychlostí, ale nic se nehýbe vpřed

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
1. 12. 2011
 5 605

Norský antropolog T. H. Eriksen má pár dobrých vysvětlení, proč si připadáme zavalení informacemi a povinnostmi – i rad, jak to překonat.

Vše kvapí strašlivou rychlostí, ale nic se nehýbe vpřed

Květnaté češtině chybí ustálený ekvivalent anglického výrazu shitstorm. Doslovný překlad by mohl znít „průtrž sraček“, víc se mi ale líbí decentnější a zvukomalebné „mrvobití“.

K přemýšlení nad nejlepší variantou jsem měl v listopadu spoustu příležitostí, protože se na mě zrovna jedno mrvobití sneslo. A jediné, co člověku taková bouřka dá, je spousta krátkých úseků zdánlivého klidu, při kterých se mozek ani nestačí rozběhnout na plné obrátky. Leda se těch pár minut do další erupce průšvihů a nečekaných povinností rozptýlit nějakým nesmyslem.

V prvním adventním týdnu jsem tedy nemohl sáhnout po lepší knize než po Tyranii okamžiku, postarším pamfletu norského sociálního antropologa Thomase Hyllanda Eriksena. Eriksen bouře průšvihů popisuje s důkladností vědce vysvětlujícího pohanům, že za krupobití nemůžou zlomyslní bůžci, ale ledový vzduch, který se do mraků dostal z horní vrstvy atmosféry.

Hledání pomalého času

Že informační zahlcení a pocit tlaku a stresu velkým dílem způsobují moderní komunikační technologie, na to přijdete i bez profesury politických věd (kterou mimochodem Eriksen získal ve třiatřiceti). Všimli jste si ale, že na konci takového mrvobití – vzpomeňte si na poslední šňůru rozpálených mailů a telefonátů, ať už směrem k vám, nebo od vás – obvykle nejste o nic dál než na jeho začátku? A to přesto, že jste z tempa změn dostávali závrať? „Nejsem žádný nostalgik nebo odpůrce pokroku (…), ale opravdu mě nelákají vyhlídky na společnost, v níž vše běží strašlivou rychlostí, aniž by se cokoli pohnulo vpřed,“ píše Eriksen.

Může to být tím, že nás elektronika připravila o „pomalý čas“. V argumentaci dál Eriksonovi vydatně pomáhají jiní filozofové a spisovatelé – ostatně Tyranie okamžiku je hlavně výborným rozcestníkem po knihách a filmech, které se zabývají rychlostí.

Paul Virilio vidí jasnou souvislost mezi akcelerací a nejistotou. Čím méně pomalého času má člověk na promýšlení svých rozhodnutí, na zvažování pro a proti a na získání přehledu, než se okolnosti opět změní, tím větší je riziko, že se dopustí fatálních chyb.“

Podle Pierra Bourdieu vytváří rozkouskované televizní vysílání „intelektuální kulturu, která preferuje jistý typ účinkujících. Bourdieu jim říká fast-thinkers (…)“. Na tom by nebylo nic špatného, „až na to, že určité myšlenky mohou vzniknout výhradně při pomalém uvažování a jisté úvahy se dají provádět pouze souvisle, bez netrpělivého a impertinentního novináře, jenž vás přerušuje svým pojďme dál. (Dál? A kam dál?)“ tlumočí Eriksen.

Jinde vzpomíná román Pomalost. V tom Milan Kundera připodobňuje televizní zprávy ke koncertu, na kterém orchestr odehraje jen několik prvních taktů z každého Beethovenova díla. Akcelerace pokračuje, ze všeho nakonec zbude jediná nota a hudba se slije do hukotu, jaký asi Beethoven slyšel poté, co ohluchl. Takovým šumem už jsme zahlceni, kdykoliv přecvakáváme televizní kanály, otevřeme elektronickou poštu, pošudláme při čekání na autobus iPhone: když je čas rozsekán do dostatečně malých úseků, přestává existovat jako něco trvajícího. „Jediné, co zůstane, je frenetický okamžik, stojící bez pohybu uprostřed šílené rychlosti. Cirkus bez cíle a smyslu.“

Před každým e-mailem přečíst báseň

Jak jsme si ale řekli, Erisken netvrdí, že je vše špatně. Jen že nás zaskočily nové nástroje a musíme se s nimi naučit lépe pracovat: „Rychlý čas je úžasný, pokud se dobře používá. Pomalý čas není totéž co hodně času. Přečíst a pochopit středně dlouhou báseň nezabere více než pár minut, ale je třeba to udělat pomalu.“

A od té básně odpichuje i své rady, co dělat, aby vás mrvobití a informační šum nesrazily na žíněnku: „Než se podívám na novinky v mobilu, přečtu si pokaždé jednu báseň,“ navrhuje pravidlo. (Nechcete někdo naprogramovat aplikaci, která by obrazovku odemkla až poté, co uživatel zarecituje haiku? Dalo by se na tom vydělat…) Za pozornost stojí i další tipy: „[C]ílem vzdělaného člověka v kterékoli z bohatých zemí světa by mělo být úsilí navštívit co nejméně přednášek, vidět co nejméně filmů a vlastnit pokud možno minimum knih – v podstatě zredukovat konzumaci médií jen na to nejnutnější.“ A za každou cenu si hlídat a hájit ostrůvky pomalého času.

Nad rámec instrukcí „pomoz si sám“ ve stylu Leo Babauty jdou utopické návrhy, jak reformovat celý systém. Odbory, které se zrodily z problémů průmyslové revoluce, se mají nově nasměrovat proti nebezpečím elektronické revoluce a hlavním motivem jejich boje by se mělo stát upřednostňování pomalosti. (Čert ví, jak to má vypadat. Ale pořád to dává větší smysl než stravenky.) Nechť podniky zavádějí prostor pro pomalé přemýšlení a diskuse, telekomunikační společnosti se dohodnou na Národním dni bez mobilního telefonu, semináře a konference ať jsou oslavovány jako příležitost strávit několik pomalých hodin s kolegy. „Státní příkazy a zákazy, omezení přístupu k internetu a podobně, to jsou strategie tak ze Severní Koreje,“ všímá si správně Eriksen, ale záhy vše obhajuje: odpočatý pracovník nestresovaný lavinou drobností toho udělá víc.

Technologie po sobě začaly uklízet informační svinčík

S odstupem deseti let od prvního norského vydání knihy zaujme, jak Erisken kritizuje nové technologie: „Internet se podobá světovým oceánům. Ty jsou plné zlata, ale získat z nich i nejmenší hrstičku stojí strašlivé peníze.“ A všímá si, že zatímco dřív psal dopisy v editoru zabírajícím v paměti 50 kilobajtů, v roce 2000 už na to potřeboval 100 megabajtů.

Nedlouho po dokončení knihy ale technologický vývoj přestal kopírovat přístup kutila Tima: „Jaký výkon? Přece nejvyšší výkon!“ Dobře to popisuje článek Smrt specifikací: počítače se staly „dostatečně výkonnými“ a jejich parametry už běžný koncový uživatel neřeší. Hlavně, aby to mělo příjemnou klávesnici.

Něco podobného se děje se softwarem. Nepíšu teď v OpenOffice, jehož textový editor má jen v horní liště 61 tlačítek, ale ve WriteMonkey, kde nenajdete tlačítko jediné.

Na boji s informačním šumem vydělal od napsání knihy stovku miliard Google. Jeho hledání je tak přesné, až zcela odstranilo nebezpečí, že byste se snad někdy setkali s informacemi a myšlenkami, kterých se straníte. Po síti už nesurfujete, jen pořád dokola couváte na své duševní parkovací stání.

Zavalují vás odevšad zajímavé články? Přidejte do seznamu četby blog zmíněného Babauty, kde se dozvíte, jak proč a jak číst méně.

Pomalého času si můžete dosyta užít s Amazonem Kindle a rozhlasové pořady, za které Eriksen smutnil, vytáhl z hrobu iPod a jeho snadno použitelné podcasty.

Zkrátka, elektronická média podobně jako komunismus konečně začala řešit problémy, které by nebýt jich nikdy nevznikly. Nejspíš by nás to mělo naplnit nadějí.


Thomas Hylland Eriksen: Tyranie okamžiku. Přeložily Daniela Zounková a Miluše Juříčková. Vydalo nakladatelství Doplněk v roce 2005. 168 stran, 120 korun.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Související témata

Bourdieugoogleinformační šuminformační technologieinternetkomunikační technologieLeo BabautamrvobitíPaul VirilioPierrepoeziepokrokpomalý časrychlý časstresThomas Hylland EriksenTyranie okamžiku
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo