Pád „sultána“ Erdoğana. Zemětřesení v Turecku otřásá ekonomikou i politikou

Pro tureckou ekonomiku byl rok 2022 ve znamení extrémně smíšených signálů. Na jednu stranu sice hospodářství země rostlo víc než pětiprocentním tempem, o kterém by si mohla například Česká republika s odhadovanými 2,5 procenty nechat jenom zdát, na tu druhou ale spotřebitelé trpěli extrémní inflací. Ta v říjnu v meziročním srovnání přesáhla 85 procent a vyšplhala se tak na nejvyšší úroveň od roku 1998.

A zatímco spotřebitelské ceny v čele s potravinami letěly nahoru, popularita takřka všemocného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana se před blížícími se volbami prudce propadala. Stejně jako tisíce budov, které poslalo k zemi ničivé zemětřesení.

Otřesům o síle 7,8 stupně padlo na začátku února jen v Turecku za oběť 45 tisíc lidí, zhroutilo se na jedenáct tisíc budov a víc než milion obyvatel skončilo dočasně bez domova. Světová banka odhadla škody na astronomických 34 miliard dolarů (v přepočtu víc než 749 miliard korun), přičemž náklady na obnovu podle ní budou „potenciálně dvojnásobné“.

To je v souladu s odhady Turecké konfederace podniků a obchodu, která očekává náklady na rekonstrukci ve výši 85 miliard dolarů (v přepočtu zhruba 1,9 bilionu korun).

Všeobecně se očekává, že „rozdávání“ krátce před volbami dál poroste. Vláda pro to udělá všechno, co má ve svých silách...

Dopady tragédie

Zemětřesení tak představuje nejen strašlivou lidskou tragédii, ale také obrovskou zátěž na turecké hospodářství. To přitom v poslední době procházelo výraznými otřesy. Netýká se to ani tak dopadů na ekonomický růst, které budou patrné především v prvním čtvrtletí a následně se dá očekávat oživení. Obavy ale panují z dopadů právě na tureckou inflaci, která už tak patří mezi nejvyšší na světě.

Inflace v Turecku sice začala od konce roku konečně zpomalovat, teď by ji ale mohlo znovu nastartovat další snižování úrokových sazeb a plány na masivní utrácení.

Obří výdaje ze státního rozpočtu přitom nemají souvislost jen s rekonstrukcí po zemětřesení, ale odráží se v nich i blížící se prezidentské a parlamentní volby naplánované na 14. května; Erdoğan například už v loňském roce kvůli propadající se popularitě neváhal zvýšit minimální mzdu celkem o sto procent a platy státních zaměstnanců o 30 procent.

Ve stejné výši rostly také minimální penze, stát navíc umožní předčasný odchod do penze dvěma milionům lidem, což připraví státní pokladnu o zhruba 5,3 miliardy dolarů (v přepočtu víc než 118 miliard korun) ročně.

Všeobecně se očekává, že „rozdávání“ krátce před volbami dál poroste. „Předpokládám, že vláda udělá všechno ve svých silách i nad rámec toho, co dělala v minulosti, protože jde o extrémně důležité volební klání,“ domnívá se profesor Gülçin Özkan z londýnské King’s College. „Pokud jde o velikost fiskálního balíčku nebo rozsah úvěrových záruk, nepřekvapilo by mě vůbec nic.“

Nespokojenost s prezidentem je taková, že se na veřejnosti po dlouhé době objevují zcela otevřené projevy odporu.

Pád popularity

Důvodem je především to, že zemětřesení zásadně otřáslo Erdoğanovým obrazem u veřejnosti. Muži, který je v čele státu v pozici premiéra nebo prezidenta už dvacet let, se vyčítá jak pomalá reakce a neefektivní postup záchranných akcí, tak i odpovědnost za dlouhodobé obcházení stavebních předpisů.

Shutterstock

Invaze na Ukrajinu i „středověká“ politika. Turecko je v rozkladu

V posledních týdnech bylo těžké nevšimnout si dopadů ruského útoku na Ukrajinu na životní úroveň. Přinejmenším na benzinových pumpách nebo na účtech za elektřinu je pociťují takřka po celém světě, Česko nevyjímaje. Jen málo států ale vinou Putinovy agrese vůči sousednímu státu a následných odvetných sankcí trpí tolik jako Turecko.

Samo turecké ministerstvo životního prostředí odhaduje, že zhruba polovina všech budov v zemi nesplňuje platné normy, k čemuž notně přispěly konkrétní kroky Erdoğanovy vlády – kupříkladu rozsáhlá amnestie z roku 2018, která po zaplacení pokuty legalizovala stavby porušující předpisy včetně těch bezpečnostních.

Nejasno je i v tom, kam zmizely peníze ze zvláštních daní, které se vybírají od posledního katastrofického zemětřesení v roce 1999. „Prostředky určené na přípravu na zemětřesení byly použity na jiné účely, jako je stavba silnic nebo budování infrastruktury. Nebyly tedy vytvořeny žádné rezervy, které by omezily ekonomické dopady takových katastrof,“ upozorňuje ekonom Arda Tunca ze serveru PolitikYol.

Nespokojenost s prezidentem je taková, že se na veřejnosti po dlouhé době objevují zcela otevřené projevy odporu, jako byl v sobotu 4. března pokřik tisíců fanoušků fotbalových týmů Fenerbahçe a Beşiktaş požadující Erdoğanovu rezignaci. Fotbalové stadiony jsou považovány za jedno z posledních míst v Turecku, kde je možné relativně bezpečně vyjádřit svůj názor.

„Je to útočiště potlačovaného práva na protest. Na ulici jsou podobné projevy nespokojenosti zakázány,“ vysvětluje sportovní novinář Kenan Basaran.

Opozice by měla mít zcela ideální příležitost, aby všemocného prezidenta sesadila. Hraje ale na mimořádně nerovném hřišti.

Represe i pomoc ze zahraničí

Turecký prezident na jakoukoli kritiku dlouhodobě reaguje represivně. Hned několik novinářů, kteří podávali pro vládu nelichotivé zprávy o zemětřesení, rychle skončilo za mřížemi na základě nového zákona proti šíření „dezinformací“ – tedy jakýchkoli kritických informací o Erdoğanovi a jeho Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP). Ostatně i fanoušci výše zmíněných klubů jsou za svoje vystoupení trestáni zákazy účastnit se dalších fotbalových zápasů.

Zpočátku se také zdálo, že se zvažuje odklad voleb na výrazně pozdější termín, což by prezidentovi pomohlo znovu získat na oblibě a zároveň rozdrtit zárodky odporu. Právě toto řešení veřejně navrhoval třeba bývalý místopředseda vlády Bülent Arınç, nakonec ho však shodil ze stolu sám Erdoğan, který se nejspíš chystá využít sporů mezi svými politickými oponenty.

Opírá se mimo jiné o nedávné úspěchy v zahraničí, jako je uzavření obchodní dohody se Spojenými arabskými emiráty nebo podpora ze Saúdské Arábie. Tamní vláda 6. března oznámila, že vloží pět miliard dolarů (v přepočtu na 110 miliard korun) do turecké centrální banky a pomůže tak stabilizovat dlouhodobě oslabenou tureckou měnu, která v posledním roce ztratila vůči dolaru skoro třetinu hodnoty.

Jedná se tak o důkaz, že se Erdoğanovi daří usmířit nedávné soupeře v Perském zálivu, kterým vadila turecká podpora islamistických skupin v Sýrii nebo v Libyi. Vztahy také narušila vražda saúdskoarabského opozičního novináře Džamála Chášukdžího na konzulátu v Istanbulu v roce 2018.

Přesto by opozice měla mít v tuto chvíli zcela ideální příležitost na to, aby všemocného prezidenta sesadila. Hraje sice na mimořádně nerovném hřišti, kdy AKP ovládá drtivou většinu médií, cenzuruje (a někdy i přímo vypíná) sociální média a pronásleduje otevřenou kritiku vlády a hlavy státu. Samotný volební proces je nicméně stále všeobecně považován za nezávislý.

Opozice plánuje nejen zásadní omezení prezidentských pravomocí, ale shodla se také na sérii stabilizačních ekonomických opatření.

Paralyzovaná opozice

Průzkumy skutečně dlouho ukazovaly, že by mohl kandidát sjednocené opozice Erdoğana porazit – zvláště patrné to bylo minulý rok na vrcholu inflační spirály. Problémem ale je, že se šest hlavních opozičních stran dlouho nebylo schopno dohodnout na společném kandidátovi.

Námitky měla především předsedkyně Strany dobra a bývalá ministryně vnitra Meral Akşenerová, která se snažila prosadit jednoho z oblíbených lokálních politiků – buď starostu Istanbulu Ekrema İmamoğlu, nebo starostu Ankary Mansura Yavaşe.

Akşenerová dokonce v jednu chvíli opustila jednací stůl a ohlásila, že postaví podobně jako v roce 2018 vlastního kandidáta. Nakonec ale bez velkého nadšení podpořila kandidaturu předsedy větší Republikánské lidové strany (CHP) Kemala Kılıçdaroğlu, který je obecně považován za příliš starého (na konci roku mu bude 75 let) a nepříliš charismatického.

Pokud by se Kılıçdaroğluovi podařilo porazit současnou hlavu státu, opozice plánuje nejen zásadní omezení prezidentských pravomocí a návrat k parlamentní demokracii, ale shodla se také na sérii stabilizačních ekonomických opatření. Klíčovou roli mezi nimi hraje obnovení nezávislosti centrální banky, kterou Erdoğan postupně zcela ovládl, a ukončení iracionální politiky snižování úrokových sazeb v době vysoké inflace.

Nezávislosti by se znovu dočkaly rovněž soudy, což by mohlo podle opozičních stran mimo jiné obnovit důvěru zahraničních investorů, a vláda by se měla zdržet „extravagantního“ utrácení na úkor rozpočtové disciplíny.

Otázkou však zůstává, jestli může mít vnitřně rozdrobená opozice s relativně slabým kandidátem naději na úspěch proti prezidentovi, který má osobně pod kontrolou léta posilovaný represivní aparát tureckého státu. A navíc může před volbami dle libosti utrácet nebo alespoň slibovat nové, a ještě větší výdaje.

Kam dál? František Kalenda na Finmagu:

• Brazílie se nachází v mizerném stavu. Zopakuje Lula ekonomický zázrak?
• Kam se vydá britská ekonomika: nižší daně, nebo vyrovnanější rozpočet?
• Francii hrozí politický rozvrat. Macron musí po volbách hledat kompromisy
• Sázka na bitcoin nevyšla. El Salvador je na pokraji bankrotu
• Zneužili ho nacisté, dodnes je součástí politického boje. Má sčítání lidu smysl?