Mezivládní kartelová dohoda? Debaty o globální minimální dani znovu ožívají

Jednání v rámci WEF ovšem nebylo bleskem z čistého nebe. Spíš se jednalo o další konkretizaci dohod z léta 2021, které tehdy rovněž probíhaly stranou zájmu médií a veřejnosti. Tehdy byl zahájen projekt BEPS nyní pokračující ve fázi BEPS 2.0.

Zkratka znamená „Eroze daňového základu a přesouvání zisků“ (Base Erosion and Profit Shifting). Za projektem stojí OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Cílem je došlápnout si na nadnárodní společnosti, které využívají mezer a rozdílů v daňových pravidlech k přesunu zisků do jurisdikcí s nízkým nebo dokonce nulovým zdaněním.

Než se budeme věnovat detailům, nejprve pár slov o tom, jak vlastně vznikl dnešní systém zdanění podniků. Zjednodušeně řečeno, měl tři nebo možná čtyři fáze.

Dnes každá vláda musí uvažovat: nezacházíme příliš daleko? Nehrozí odliv kapitálu?

Fáze zdanění firem

První fází, kterou nikdo z nás nepamatuje, byla éra nepatrných daní. V roce 1913 vybíraly Spojené státy na daních všeho všudy šest procent hrubého domácího produktu, Švédsko a Velká Británie kolem osmi procent, Francie necelých devět procent HDP. Proč tato idylická éra skončila právě o rok později, není třeba obšírně vysvětlovat. Podstatné je, že na rozdíl od všech předchozích válek, vysoké daně a výdaje neklesly po roce 1918 na původní úroveň. Vládám se zalíbilo inkasovat bezprecedentní objemy peněz a rozhodovat o nich.

Co je to BEPS 2.0?

Shutterstock

BEPS 2.0 označuje druhou verzi projektu Eroze základu daně a přesouvání zisku (Base Erosion and Profit Shifting-BEPS), iniciativy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která se zabývá strategiemi vyhýbání se daňovým povinnostem ze strany nadnárodních společností, jež využívají mezer a nesouladu v daňových pravidlech k umělému přesunu zisků do jurisdikcí s nízkým zdaněním nebo bez něj.

BEPS 2.0 se zaměřuje na realizaci zbývajících opatření z původního projektu BEPS a na zvýšení účinnosti opatření, na kterých se již zúčastněné země dohodly. Dohodu BEPS 2.0 podepsalo již celkem 138 států a daňových jurisdikcí.

Druhá fáze – éra růstu míry zdanění – začala v roce 1914 a trvala dlouho. V roce 1950 vybíraly USA na daních 20,6 procenta HDP (28 procent včetně státních a městských daní), Velká Británie 36,9 procenta, Francie 28,5 procenta. A večírek ještě zdaleka neskončil.

V některých zemích pokračoval dalším zvyšováním daní a vymýšlením nových. Ve Švédsku výběr daní kulminoval v roce 1990 na 52 procentech HDP, ve Francii dokonce až po roce 2000 na bezmála 50 procentech HDP. V Británii tomu bylo poněkud jinak: tamní daně byly hned po válce tak extrémně vysoké, že růst nebylo už kam. Je pozoruhodné, že postupné snižování daňových sazeb (především během éry Margaret Thatcherové) nevedlo ke snižování příjmů. Ty stále činí přibližně třetinu HDP.

Tím se dostáváme ke třetí fázi vývoje světového daňového systému, který je založen na konkurenci. Konkurence se uplatňuje v mezinárodním obchodu mezi firmami, ale také mezi vládami. Firmy soutěží v kvalitě a ceně zboží a služeb. Vlády soutěží vlastně v téže disciplíně: v kvalitě a ceně podnikatelského prostředí. Infrastruktura, zákony, školství, zdravotnictví, veřejný pořádek a bezpečnost — to jsou služby, na které vlády mívají monopol anebo alespoň dominantní postavení v rámci svého území.

Míra daňové konkurence mezi státy prudce vzrostla během 90. let díky globalizaci. Ukázalo se, že státy se musí přece jen trochu snažit, aby si udržely kapitál a investice. V minulosti stačilo zvýšit daňové sazby a stát měl o příjmy postaráno. Dnes každá vláda musí uvažovat: nezacházíme příliš daleko? Nehrozí odliv kapitálu? Opravdu nabízíme dostatečně hodnotné služby investorům a zaměstnavatelům za daně, které od nich vybíráme?

Tím by začala čtvrtá fáze: období globálního daňového kartelu. Vítejte ve světě BEPS 2.0.

Mezivládní kartelová dohoda 

Je zřejmé, že třetí fáze byla a je mnohem méně pohodlná pro politiky než fáze druhá. A proto vznikl nápad utvořit cosi jako globální mezivládní kartelovou dohodu. Jejím obsahem má být zaprvé standardizace metodik pro výpočet daňového základu, zadruhé stanovení minimální sazby daně z podnikových příjmů. Tím by začala čtvrtá fáze: období globálního daňového kartelu. Vítejte ve světě BEPS 2.0.

Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) činil v roce 2015 průměrný poměr daňového inkasa k HDP v jejích 35 členských zemích 34,2 %. To je mimochodem hodnota velmi podobná výši daňového inkasa v České republice. Jaký je ale optimální cíl, jehož zastánci BEPS hodlají dosáhnout?

Žádné konkrétní číslo nikde nenajdete. Ostatně i WEF připouští, že „poměr daní k HDP se může v jednotlivých zemích značně lišit a závisí na několika faktorech, včetně daňové politiky a zákonů dané země, fáze jejího hospodářského rozvoje a složení daňové základny.“

Dokonce ani nejhlasitější zastánce globální daňové harmonizace v akademickém světě a zároveň ředitel EU Tax Observatory, profesor Gabriel Zucman, neposkytuje žádné číslo. Odpověď na otázku, jaká je optimální míra zdanění, zkrátka neexistuje. Zucman pouze uvádí, že je kritikem současného znění dohody, protože minimální 15% sazba daně z příjmu právnických osob mu přijde příliš nízká.

Státy hodlají zvyšovat výběr daní, ale není známo, kde chtějí přestat. Efektivní poskytování veřejných služeb není zaručeno.

A co na to počítač? 

Nakonec jsme se obrátili na experta, který se v poslední době dostal do popředí světového zájmu: systém umělé inteligence ChatGPT: 

Otázka: Jaký je optimální poměr daní k HDP, který umožňuje hospodářský růst a zároveň vybírá dostatečné příjmy pro financování státního rozpočtu?

Odpověď: Na otázku, jaký je optimální poměr daní k HDP, neexistuje univerzální odpověď, neboť se liší v závislosti na několika faktorech, jako je stupeň rozvoje země, její daňový systém a velikost vlády. Většina ekonomů se však shoduje na tom, že poměr daní k HDP ve výši přibližně 18-20 % je přiměřený pro financování nezbytných funkcí moderní vlády a zároveň ponechává dostatečný prostor pro hospodářský růst. Je také důležité poznamenat, že vysoký poměr daní k HDP nezaručuje dobrou správu věcí veřejných a efektivní poskytování veřejných služeb. Při podpoře hospodářského růstu hrají důležitou roli i další faktory, jako je efektivita výběru daní, spravedlnost daňového systému a transparentnost a odpovědnost vládních výdajů.

Závěr? Státy hodlají zvyšovat výběr daní, ale není známo, kde chtějí přestat. Efektivní poskytování veřejných služeb není zaručeno. Nadějné vyhlídky.

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

Kam dál? Ekonom Pavel Kohout na Finmagu:

• Desítky tisíc lidí na dlažbě. Jak číst nebývalý výplach v top firmách světa
• Dopady války: ekonomika Ukrajiny ve volném pádu a Putin čínským vazalem
• Rok 2022, rok technologií. Jaké možnosti naznačila umělá inteligence?
• Skončíme jako prokletí vítězové? Gigafactory se může Česku vymstít
• Monstrum zvané penze. Když ho nezkrotíme, vydáme se řeckou cestou