Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Vyhrabeme se z toho někdy? Česko se zadlužuje rekordní rychlostí

Petr Fischer
Petr Fischer | 21. 7. 2022 | 13 komentářů | 61 268
domácí politikaMinisterstvo financínázorschodek státního rozpočtustátní dluhstátní rozpočet

Státní dluh vyskočil o dalších 250 miliard a blíží se třem bilionům korun. V posledních třech letech se zvedl o 1,1 bilionu, což je český rychlostní rekord. Dá se z dluhů vůbec vyjít a jsou tak nebezpečné, jak se všem zdá?

Vyhrabeme se z toho někdy? Česko se zadlužuje rekordní rychlostí

Zbyněk Stanjura na jednání vlády v obklopení kolegů z ODS možná přemýšlí nad tím, jak z dluhů ven (ilustrační foto)

Zdroj: Vláda ČR

Zní to jako paradoxní otázka, ale není tak mimo, jak to na první poslech vypadá. Dluh přece – jak například ve své geniální knize Dluh: Prvních 5000 let popsal antropolog David Graeber – buduje sociální vazby od manželství po propojení celých rodů.

Dluh je středem mocenských soubojů, kreativní politiky, tvaruje lidský svět; v moderním světě je pak pohonem ekonomiky a vytváření sociálních strategií a budování sociální pozice.

Bez zadlužení není kapitalismus, zní málo používaná poučka, i když dluh se tu štěpí do dvou rovin: dluh jako půjčka a dluh jako investice, obojí je ale splátkou budoucnosti.

Dluh je osobní dluh (za školu, za hypotéku, za investice do podnikání), který buď v budoucnu vyjde, nebo vede ke krachu, někdy i totálnímu. Což je – jak se říká – „riziko podnikání“.

Když si tedy Česko momentálně půjčuje na budoucnost skoro tři biliony korun, není to nutně špatné ukotvení budoucnosti. Samozřejmě pokud se ty peníze budou nějak vracet, tedy pokud budou dobře půjčeny či investovány.

Co a jak se státním dluhem dělat? Buď se zatahuje za dluhovou brzdu jako v Německu, nebo se rozsáhle investuje.

Špatný a dobrý dluh

Než se začneme hrozit, že dluh celé republiky je 2,7 bilionu korun a překračuje už 41 % hrubého domácího produktu, ptejme se, co jsme za tento dluh pořídili. Sociální smír? Udržení životní úrovně důchodců? Širokou zdravotnickou péči? Platy učitelů? A byly to půjčky, které se už nevrátí, nebo investice, které se nejenom vrátí, ale ještě k tomu zhodnotí?

Je státní dluh skutečně dluhem
Shutterstock

Je státní dluh skutečně dluhem? Záleží, jak se na to díváte

Ekonomie není exaktní věda. Existuje v ní mnoho směrů, které si často protiřečí, protože se víc než o matematiku opírají o vlastní příběh a sadu axiomů – tvrzení, která se předem pokládají za platná, a tudíž se nedokazují. Vedle jistého mainstreamu tak stojí i řada vedlejších proudů. Třeba ten, podle kterého se státního dluhu vlastně není třeba bát, analyzuje pro Finmag.cz Ivan Měrka.

Jinými slovy, jde víc o dluh špatný, nebo o dluh dobrý, který tak rádi preferujeme v prostředí volného trhu, i když na špatném dluhu vždy někdo umí slušně a lehce vydělat (neví se jen, zda toto je odvrácená, nebo pravá tvář kapitalismu)? Je podpora důchodců špatný dluh, protože se peníze spálí tady a teď a do budoucna nic nepřinesou, nebo jsou naopak dluhem dobrým, který umožní lepší budoucí dožití řady seniorů, větší kvalitu jejich zbývajícího života?

A jde obě stránky věci nějak oddělovat, anebo se vždy nutně prostupují navzájem?

Odtud také vychází úvaha co a jak se státním dluhem dělat. Bud se zatahuje za dluhovou brzdu jako v Německu, aby dluh nepřelezl všem přes hlavu a neutopil ekonomiku, nebo se rozsáhle investuje. V podstatě to znamená, že ze špatného dluhu se dělá dluh dobrý.

I jedna německá studie tak tvrdí, že vláda Olafa Scholze nemusí teď rostoucí dluh brzdit úsporami výdajů nebo vyššími daněmi, ale naopak z něj vyjet chytrými investicemi do moderních technologií a rozvoje společenských sítí. To vše za 600 miliard eur (14,7 bilionu Kč), aniž by se zadlužilo.

Jak říká český politický klasik, který už dlouhé roky odchází z politiky: „Z krize se musíme proinvestovat.“

Vláda jen hasí nejnutnější výpadky a sociální ohrožení a čeká na to, až se věci pohnou k lepšímu.

Nesplněný plán

Tak nějak to ale v Česku vypadalo už před několika lety, kdy premiér Andrej Babiš představoval Národní investiční plán, který investicemi za mnoho bilionů korun přivede Česko k prosperitě a vyrovnaným rozpočtům. Bylo to zároveň alibi na rozsáhlé výdaje, o jejichž budoucím zhodnocení se moc nepřemýšlelo.

Plán to byl ale velmi řídký a dodnes z něj nic podstatného do rozpočtu nekáplo, žádné daňové výnosy z nové práce. Má tedy současná vláda nějaký jiný, lepší investiční plán, který by pomohl ke kouzelnému převedení špatného dluhu ve dluh dobrý?

Národní investiční plán? Velký špatný...

Tak se na něj podívejme blíž. Národní investiční plán České republiky, citujme jeho anotaci, „představuje první ucelený, souhrnný investiční potenciál naší země do roku 2050“. Po řadě vzletných slov a negativních příkladů z minulosti následně uvádí, že „smyslem Národního investičního plánu rozhodně není diktovat konkrétní investice, ale nastavit dlouhodobě udržitelná, transparentní pravidla veřejného investování. Jde o živý dokument.“ Jinými slovy: hezké naleštěné nic sloužící pro marketingové účely vlády, což ostatně dala Babišovi slíznout už tehdejší opozice.


Abychom ale jen nehanili, jedním z cílů tohoto Babišova plánu, který však už pozbyl smyslu, byl i „sjednocený pohled na investiční strategii na území České republiky, na jehož základě by se měly analyzovat všechny strategické záměry bez ohledu na realizátora“. To vše proto, „aby se jednotlivé investice doplňovaly, a tím maximalizovaly svůj přínos“. No není (nebyla by) to krása?

Nic takového v Česku neexistuje. Vláda se zdá být ekonomickým vývojem natolik zaskočena, že o převádění špatných dluhů v dobré prakticky nijak nepřemýšlí. Hasí jen nejnutnější výpadky a sociální ohrožení a čeká na to, až se věci pohnou k lepšímu.

Za takových okolností je jedinou cestou, jak zabránit dalšímu nárůstu špatného dluhu, jeho „upisování“ formou daní. Rozpočty mají příjmové a výdajové stránky, a když se zadlužení země dlouhodobě nemění v dobrou investici, musí každá rozumná vláda buď ořezat výdaje, nebo zvýšit daně. V tom nejčastějším případě zkombinuje obojí.

Pekarová-Adamová je přesvědčena, že české zdanění je dostatečně progresivní. Přesto, že všechna ekonomická data ukazují opak.

Povrchní rozpočet

Přesně to se právě teď děje v přípravě nového státního rozpočtu, o němž sice moc nevíme, to podstatné ale ano: jak slavnostně sdělil ministr financí Zbyněk Stanjura, daně z příjmu ani DPH se nijak měnit nebudou. Ve vzduchu je úvaha o dani z mimořádného zisku firem, které získávají peníze z růstu inflace, nikoli ze své lepší práce.

Daně se nebudou zvyšovat ani bohatším, protože tento typ solidarity, jinde v Evropě poměrně běžný, je v Česku považován za „trest za úspěch“, jak sdělila veřejnosti předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová-Adamová. Předsedkyně Sněmovny je také přesvědčena, že české zdanění je dostatečně progresivní, a to i přesto, že všechna ekonomická data ukazují opak.

České daně z příjmu jsou silně proporcionální, vysoké příjmové skupiny nedaní nijak víc než ty nižší, solidarita bohatých s chudými, jakou vidíme od Německa po Belgii, je minimální.

Anketa

Vyhrabeme se někdy z toho?

Na konkrétním nastavení systému ale teď úplně nezáleží, jakkoliv je to do budoucna otázka klíčová. Podstatný je nyní základní princip ekonomické politiky: Neschopnost vlády v přípravě investičního „dobrého zadlužování“ a neschopnost radikálně šetřit na velkém sociálním státu, což by znamenalo prohru v příštích volbách, jasně vede k nutnosti zvednout daně, které v potřebném objemu začnou dělat oddlužovací práci za nepřítomné investice.

Jistě že to nebyla politická volba Petra Fialy a jeho vlády, ale ekonomická realita má svá pravidla, podle nichž se skládají účty. Pokud vláda s touto vynucenou prací nezačne, poroste dluh vesele dál a jednou to začne vadit i těm, kteří dávají Česku doporučení investiční důvěry, takzvaný rating.

Dluh nemusí být nutně špatný rádce, ale když jeho logiku a potřeby vlády jen tak přeslechnou, dokáže být zatraceně zlý pán.

Kam dál? Petr Fischer na Finmagu:

Finmag na léto

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

„Jsem mizerný makléř,“ řekl Adéle Vopěnkové Prokop Svoboda. A tak místo aby prodával domy sám, vybudoval realitní kancelář, kde to ostatní dělají za něj. A výborně.

FIN. Dominik Stroukal dodá investorům naději po propadu trhů • V kanceláři šéfky České spořitelny • V hlavě lovce jednorožců Andreje Kisky ml. • Jakub Žofčák o byznysu s deskovými hrami • Robert Vlach o creator economy a podnikání s obsahem

MAG. Parkování zdarma je lidské právo. Co z pravičáka dělá soudruha • Nejbližší moře? Pět hodin jízdy. Se správným bourákem. Na ropu • Jako umami. V restauraci Jana Knedly umějí moderně míchat chuti i v české klasice • Kardiochirurg. Srdcař. A překvapivě dobrý spisovatel Josef Veselka

Autor článku

Petr Fischer

Petr Fischer

Analytik týdeníku Euro. Český novinář, scenárista, moderátor a filozof. Po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pracoval v řadě redakcí, mimo jiné v Lidových novinách, Hospodářských novinách, BBC či České televizi. Byl šéfredaktorem Českého rozhlasu – Vltava. Za svou práci byl oceněn Cenou Rudolfa Medka a Cenou Ferdinanda Peroutky.