Energetická suverenita Česka očima expertů. Je Fialův plán vůbec reálný?

1. 7. 2022

23 746

Premiér Petr Fiala ve svém nedávném mimořádném projevu zmínil plán na dosažení energetické suverenity Česka, tedy stav, kdy si bude moci samo určit, od koho za kolik bude potřebné energie odebírat. Je ale vůbec takový cíl reálný? A nemohlo by snad být Česko dokonce energeticky zcela soběstačné?

Energetická suverenita Česka očima expertů. Je Fialův plán vůbec reálný?

Fiala ve svém projevu z minulého týdne zdůraznil, že cílem vlády je získat větší vliv na energetickou infrastrukturu. Pod palcem by tak Česko v dohledné době mělo mít celou síť klíčových českých elektráren. Součástí plánu je i podpora fotovoltaiky či bioplynu, nebo příslib investic do energetických inovací a úspor.

„Musíme podporovat výstavbu bezemisních zdrojů energie. Naším pilířem bude jádro, ale masivně podpoříme i výstavbu fotovoltaických elektráren a budeme podporovat i využívání tepelných čerpadel,“ řekl v projevu premiér. Mimo jiné tím přípoměl rozhodnutí vlády o dalším směřování české energetiky v podobě dostavby jaderné elektrárny Dukovany.

Shutterstock

Z bláta do louže. Boj o Dukovany smrdí vítězstvím ruského plynu

Česká cesta k uhlíkové neutralitě může vést malou oklikou přes velkou plynovou závislost na Rusku. Zajímavé souvislosti, kterých si ve svém komentáři všímá Pavel Jégl.

Fiala svými slovy také potvrdil dřívější spekulace o nutnosti restrukturalizace polostátního ČEZu. Tahle akce by se podle Fialových pozdějších slov mohla uskutečnit „do dvou let“ a jejím cílem je vydělit ze společnosti část kritické infrastruktury tak, aby ji byl skrze ČEZ schopen napřímo ovládat stát. To nyní nelze, protože Česká republika drží ve firmě 70procentní podíl a zbytek mají minoritní akcionáři. Akcie společnosti na Fialova slova reagovaly významným poklesem.

Kombinace výše zmíněných opatření má podle Fialy vést k tomu, že země „do pěti let“ dosáhne energetické suverenity, čímž se vypořádá s hrozbou energetické závislosti na Rusku. Česko by tak mělo být schopno vyrobit si maximum energie samo a suverénně se následně rozhodovat, odkud potřebné komodity typu ropa či plyn, bez nichž se ani tak neobejde, nakoupí.

„Nejde tedy o energetickou soběstačnost, která je vzhledem k potřebě zemního plynu a ropy nedosažitelná. Jde o energetickou suverenitu, která nás bude chránit proti nepřátelskému chování ze strany Ruska,“ říká poradce premiéra a hlavní ekonom BHS Štěpán Křeček.

Bude ale tenhle plán stačit? Je energetická suverenita či dokonce soběstačnost Česka vůbec reálná? A když, vyplatí se nám ekonomicky?

Válka na Ukrajině potvrdila, že důraz na energetickou bezpečnost a soběstačnost má velký význam. Začínáme si vážit všech vlastních energetických zdrojů a ukazuje se, jak životně důležité pro nás jsou. Elektřina je jediná energetická komodita, kde jsme dosud soběstační. V případě ropy jsme závislí z 90 procent a u plynu z 98 procent na dovozu. Tuzemské uhlí je u svého konce.

Pro udržení soběstačnosti nám zůstávají obnovitelné zdroje a jaderné zdroje. V případě jaderné energetiky je možnost předzásobení se palivem, možnost diverzifikovat dodavatele paliva a jde o bezemisní stabilní výrobu, což jsou z pohledu většiny zemí nesmírně důležité faktory, které neumíme efektivně nahradit.

Energetická bezpečnost může být v některém čase dražší, ale jde o významnou pojistku a pojištění má svoji cenu. V případě nedostatku energií jsou však následky na celé hospodářství tak gigantické, že toto zajištění se vždy mnohonásobně vyplatí. Alespoň pohled do minulosti dává tomuto za pravdu.

A kromě finanční stránky je zde i prostý fakt zajištění tepla v zimním období. V našich zeměpisných šířkách máme v zimě až o 40 procent vyšší spotřebu elektřiny, u všech energií je rozdíl obdobný. Zajištění tepla nelze zcela nechat na zahraničí a na víře solidarity. Zvláště když v okolí nikdo významné přebytky energií do budoucna nesignalizuje.

Vývoj hodnoty akcií ČEZ

Zdroj: peníze.cz

Stačit to samozřejmě nebude, určitá závislost na dovozu energetických surovin zde bude vždy. Například poptávku některých kritických provozů po zemním plynu jistě nebude možné kompenzovat elektrifikací a výrobou bioplynu. Jde o to maximálně elektrifikovat tam, kde to dává smysl, a to za současného zapojení nových fotovoltaických, větrných a jiných obnovitelných zdrojů s prvkem akumulace. Cesta vede také skrz maximální se přiblížení horní hranici potenciálu výroby bioplynu tak, abychom residuální poptávku po plynu uspokojili importem od spolehlivých a diverzifikovaných partnerů. Samozřejmě nemluvě o nutnosti využití potenciálu energetických úspor.

Každopádně pokud dojde k naplnění této strategie, bude to jednoznačně krok správným směrem, i když v současnosti vidíme celou řadu omezení netechnického charakteru, která rychlému rozvoji obnovitelných zdrojů v ČR brání. Tato omezení adresuje mimo jiné iniciativa REPowerEU a je třeba je pružně eliminovat.

Události posledních měsíců nám ukazují, že levné suroviny aktuálním pohledem mohou být „velice drahé“ svými dlouhodobými dopady. Energetická soběstačnost, jak je dnes bohužel velice názorně vidět, souvisí také s národní bezpečností a nelze se na ni dívat pouze ekonomickou optikou. Nemáme jinou možnost, než se v nových podmínkách naučit fungovat, a jsem hluboce přesvědčen, že se nám to podaří.

Energetická soběstačnost Česka by měla být už dlouho prioritní otázkou. Doposud se úspory energie dělaly z důvodu úspor CO₂, tedy jednoho ze skleníkových plynů, což je spíše emocionální než rozumový důvod. Snahy o snížení emisí skleníkových plynů nicméně vedly k tomu, že jsme se technicky naučili šetřit energií. Proto je možné začít cílit na energetickou soběstačnost republiky, je však potřeba vyhnout se nereálným cestám.

V našich klimatických podmínkách je výroba elektřiny ze solární energie poměrně omezená, neboť lednová či prosincová výroba je zhruba pětinová oproti měsícům s největší výrobou. Proto je potřeba volit jako hlavní zdroj jiný způsob, což v našich podmínkách plně splňuje jaderná energie. Z hlediska bezpečnosti je potřeba volit správné lokace a velikosti reaktorů.

Energetická soběstačnost je nutná, a byť se zpočátku bude zdát, že jde o drahou záležitost, zcela jistě se s odstupem času ukáže, že je to velmi efektivní investice. Přerod ovšem nebude snadný, aktuálně například neexistuje reálná náhrada fosilních paliv pro dopravu. A zatím ani není jasné, jakým směrem se energie pro dopravu bude ubírat, neboť se už nyní ukazují limity autobaterií a jiný směr zatím není jasný. Možný je vodíkový pohon, kdy je logická výroba vodíku pomocí elektřiny, zde jsou však limity na skladování. Jsme ale teprve na začátku.

V projevu premiér Fiala zmínil celou řadu opatření, nezmínil se však o mnoha dalších, která ve svém důsledku sníží spotřebu energie či zvýší její výrobu nebo účinnost použití. Čechy byly například vždy krajinou mnoha vodních mlýnů. A zde stále ještě čeká mnoho míst na instalace malých vodních elektráren. Jejich výroba se sice nemůže rovnat výrobě elektřiny z uvažovaných fotovoltaik, ale na rozdíl od nich jde o trvalý zdroj elektřiny.

Energetický sektor je definován třemi vrcholy energetické politiky – její finanční dostupností, nízkou environmentální zátěží a energetickou bezpečností. Právě dimenze bezpečnosti byla v posledních dekádách zastíněna dimenzí dekarbonizace a nyní se vlády napříč EU snaží tento deficit napravit.

Projev premiéra Fialy je toho potvrzením. ČR má historicky výborné předpoklady k tomu, aby byla soběstačná ve výrobě elektřiny a tepla, a to za velmi konkurenceschopných podmínek díky široké dostupnosti domácích energetických zdrojů, ať už uhlí, biomasy a kombinace všech druhů OZE. Významnou oporou je nám v tom naše základna jaderných elektráren. Bohužel v poslední dekádě prakticky ustrnuly investice do všech typů zdrojů a česká energetika hledala svůj směr. Ten, zdá se, nyní našla v rozhodnutí o dostavbě Dukovan, posílení podpory OZE, odmítnutí plynofikace a dočasné toleranci uhlí. I kdyby se dlouhodobě ceny elektřiny ustálily na polovině jejich aktuální výše, byla by výroba v těchto zdrojích konkurenceschopná.

Naproti tomu kvůli absenci domácích nalezišť uhlovodíků ČR nikdy nemůže být soběstačná ve spotřebě ropných produktů (hlavně benzinu a nafty) a zemního plynu – obě komodity přitom nedokážeme v energetickém mixu zcela nahradit. Potrubní propojení s Ruskem v tomto ohledu dlouhodobě bylo velmi spolehlivým kanálem pro zabezpečení našich potřeb. Současné geopolitické otřesy pro ČR představují nákladnou výzvu a běh na dlouhou trať, který je nepochybně zvládnutelný. Nebude nicméně trvat rok ani dva, bude velmi drahý, ale cíl zajistit si energetickou soběstačnost je k nezaplacení a je správný.

Taxonomie po Česku

Přehled podílů jednotlivých zdrojů energie v rámci národního energetického mixu České republiky

Jestliže platí, že stabilně lze elektřinu vyrábět ze tří zdrojů, tedy plynu, uhlí a jádra, pak v tomto ohledu bychom byli soběstační pouze v uhlí. Ani u obnovitelných zdrojů bych si nebyl jistý „soběstačností“ – kdo je asi největší exportér solárních panelů?

Podobně je to s dopravou a využitím ropy. Tam o soběstačnosti už vůbec nemůže být řeč. Samozřejmě můžeme přejít na elektromobilitu, ale je dobré si uvědomit, že nejvíc se těží lithium v Austrálii, Chile, Argentině, Číně a Zimbabwe. (Mimochodem všem, kdo tolik básní o soběstačnosti, doporučuji krátký text „Já, tužka“, jehož autorem je Leonard Read).

Spíše bych tedy používal termín energetická bezpečnost, respektive bezpečnost energetických dodávek. Ta bude vždy závislá na geopolitické situaci. V tomto smyslu už dlouho říkám, že bez jaderné energie to do budoucna nebude možné a dokonce možná budeme muset navýšit produkci elektřiny z uhlí. Obnovitelné zdroje energie v našich podmínkách budou mít při současném stavu technologií a geografické poloze naší země stále jen marginální význam.

Zda se ekonomicky vyplatí být nezávislý a soběstačný v oblasti energetiky? Jednoznačně ano a je toho schopna i Česká republika. Důkazem nutnosti tak učinit může být právě dnešní nejistá situace kolem dodávek plynu, ropy a jiných surovin. Úplné nezávislosti ale nikdy nedosáhneme, jelikož tu vždy bude v řetězci chybět článek, u kterého budeme mírně závislí na někom třetím a bude nutné spoléhat na plnění bilaterárních nebo multilaterálních dohod. V rámci celé EU by to ovšem problém být neměl.

K tomu, abychom si zajistili určitou bezpečnost, je zapotřebí energetické zdroje diverzifikovat a vyvarovat se případů, kdy dovážíme podstatné množství jedné suroviny pouze od jednoho dodavatele. Zdroje energií musí být natolik vyvážené, abychom se vyhnuli kolapsu. Současně bychom měli být schopni akumulovat dostatek energie, kterou můžeme využívat při náhlém výpadku nebo navýšení spotřeby či v době, kdy je energie drahá, a to s využitím chytrých energetických sítí.

Investice do vědy a výzkumu, a tím do inovací, má tedy vždy smysl a vždy jde o počin s ekonomickou návratností a s vysokou přidanou hodnotou. Pokud v České republice budeme dostatečně aktivní i v oblasti patentů a užitkových vzorů, pak nám tato vylepšení umožní nejen ušetřit finanční prostředky (státu a domácností), ale i efektivněji využívat dostupné zdroje včetně těch, které teprve objevujeme (například vodík).

Energetická suverenita Česka je tak reálná, jako je reálná energetická samostatnost okresu Kutná Hora. Tedy není. Československo bylo energeticky suverénní v době koňských povozů, parních vlaků a částečně, když jsme za první republiky měli Bi-Bo-Li: směs benzinu, benzolu a lihu, kde dvě třetiny klíčového paliva pro vedení války byly z domácích zdrojů. Dnes máme v primárních energetických zdrojích 90 TWh z ruského plynu, 100 TWh z dovážené ropy a téměř 40 % z 75 TWh elektřiny je z dováženého jaderného paliva.

Jako země jsme odevzdali dobrovolně svoji politickou suverenitu do Bruselu, energetickou suverenitu jsme ztratili po roce 2000 privatizací Transgasu německé RWE a prodejem ropných rafinerií a distribuce pohonných hmot polskému státu. V elektroenergetice nám Brusel už fakticky diktuje energetický mix skrze emisní povolenky a taxonomii. Vlády se po roce 1990 o energetickou suverenitu a nezávislost na Rusku sice snažily (ropovod z Ingolstadtu, plynový kontrakt s Norskem), ale po prodeji strategických energetických firem je vliv vlády ČR velmi omezen. Nemá tedy cenu diskutovat o ekonomické výhodnosti nezávislost obnovit, protože to už dnes reálné není.

V plynu budeme vazaly Německa a v ropě Polska a Německa. Lze jen věřit, že EU bude prosazovat nediskriminační přístup a pokud možno udržení alespoň částečného tržního fungování tohoto přeregulovaného segmentu ekonomiky. Vztahy s těmito sousedními zeměmi jsou přátelské a nějakého ohrožení naší ekonomické existence se neobávám. Jen je jasné, že energie budou u nás do budoucna s rostoucí závislostí na dovozech energie a energetických surovin dražší než v okolních zemích. To si vyžádá zásadní restrukturalizaci průmyslu a přechod od konkurenční výhody levné energie, kterou ztratíme, ke konkurenční výhodě vyšší přidané hodnoty.

To se snadno řekne a mnohem hůře se to na velmi konkurenčním trhu provede.

„Energetická suverenita“ je bezobsažný výrok, takový politický. Je líbivé vykřikovat tu o potravinové suverenitě, tu o suverenitě energetické. Ani jedno z toho není v praxi dosažitelné. Dokonce ani KLDR není potravinově suverénní. Její uzavření se před světem, přestože neúplné, tam ovšem vede k hladomoru. Uzavírání se před světem tedy není ani žádoucí, ani výhodné. Jak v případě energií, tak v případě potravin.

Česko nemůže být energeticky suverénní už jen z toho důvodu, že nemá dost ropných nebo plynových nalezišť. Takže má smysl hovořit mnohem spíše o „energetické racionalitě“. Bohužel, válka na Ukrajině a její důsledky naplno odhalují, že česká energetika nyní prostě racionální tak úplně není. Takže místo energetické suverenity usilujme právě o energetickou racionalitu.

Jak se k ní dopracovat? Proč mají Němci, Rakušani, nebo Italové dlouhodobé kontrakty na plyn z Ruskem, zatímco Česko ne? Proč ne, když podíl ruského plynu na celkové spotřebě je v Česku ještě vyšší než v uvedených zemích? Opravdu jsou Němci nebo Rakušani tak hloupí, že mají s Ruskem dlouhodobý kontrakt, zatímco my jsme na to vyzráli kontraktem krátkodobým, plně odrážejícím burzovní cenu? Buď tedy zbytečně prodělávají Němci, Rakušané či Italové, nebo zbytečně prodělávají Češi. Kdopak to asi bude?

Plně suverénní zato Češi jsou ve výrobě elektřiny. Jenže ji dávají na burzu, odkud ji za burzovní cenu nakupují zpět. Přitom třeba Francie dává na burzu za burzovní cenu pouze část vyrobené elektřiny, jiná část plyne za regulovanou cenu, výrazně nižší, než je současná cena tržní, vyšponovaná válkou, odběratelům doma ve Francii. Takže ve výsledku elektřina ve Francii zdražuje lidem pětkrát méně než v Česku.

V mimořádných podmínkách války by bylo něco takového racionálního také v ČR. A je to proveditelné i v EU, jak ilustruje francouzský příklad.

Kam dál? Ankety Očima expertů na Finmagu:

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag

Ohodnoťte článek

Sdílejte

Diskutujte (4)

Vstoupit do diskuze

Michal Hron

Šéfredaktor webu Finmag.cz. Novinář s dlouholetou praxí z největších českých médií, milovník moderních technologií i přístupů, ale i čisté nedotčené přírody. Po krachu vydavatelství Mladá fronta přešel... Více

Další články autora