Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Francii hrozí politický rozvrat. Macron musí po volbách hledat kompromisy

František Kalenda
František Kalenda | 22. 6. 2022 | 2 081
FrancieMarine Le Penvolby

Ztráta parlamentní většiny nemusí pro Emmanuela Macrona znamenat konec reforem. Bude záležet na jeho politické obratnosti a schopnosti naučit se spoléhat na spojence. Vše může ale skončit novými volbami. Karty v ruce drží Republikáni.

Francii hrozí politický rozvrat. Macron musí po volbách hledat kompromisy

Emmanuel Macron ztratil kontrolu nad parlamentem. Výrazně posílila jeho rivalka Marine Le Penová.

Zdroj: Alexandros Michailidis / Shutterstock.com

Jedním z hlavních důvodů, proč před pěti lety ve francouzských prezidentských volbách uspěl právě Macron, byl jeho ambiciózní reformní program. Ne všechny slíbené změny se nakonec uskutečnily – pandemie koronaviru část z nich, včetně klíčové reformy důchodů, natolik pozdržela, že na ně měla přijít řada teprve ve druhém volebním období.

Pak se ale stalo něco, s čím prezident Macron nepočítal. V dubnu sice vcelku pohodlně – a jako první prezident od roku 2002 – na dalších pět let obhájil post hlavy státy, v nedělních parlamentních volbách ale přišel o většinu v parlamentu, bez které se mu budou reformy uskutečňovat jen těžko.

Macron, který byl zvyklý po celé první funkční období využívat Národní shromáždění hlavně jako automat na předem připravené zákony, se tak bude muset rychle naučit uzavírat kompromisy a hledat nové politické spojence. Jinak mu nezůstane jiná možnost, než dolní komoru parlamentu rozpustit a zkusit štěstí v nových volbách.

Mnohé překvapilo, že Macron o úspěch ve volbách nijak zvlášť nebojoval – po většinu kampaně se věnoval mezinárodním záležitostem.

Macronova „nevýhra“

Parlamentní většina pro Macronovu koalici nazvanou Spolu (Ensemble) byla od počátku nejistá. Prezident rozhodně nepatří mezi nejoblíbenější politiky v zemi a jeho znovuzvolení bylo dáno spíše roztříštěním politických oponentů.

Mnohé proto překvapilo, že Macron o úspěch v parlamentních volbách nijak zvlášť nebojoval – po většinu kampaně se věnoval především mezinárodním záležitostem a souboj s hlavními politickými soupeři přenechal vládě nové premiérky Élisabeth Borneové.

To se ukázalo jako mimořádně chybný krok, stejně jako se vládním politikům vymstilo, že své útoky příliš zaměřili na širokou levicovou koalici kandidující pod názvem Nová ekologická a sociální lidová unie (NUPES). Zatímco se Macronovi příznivci a kandidáti NUPES navzájem ostřelovali a osočovali z autokratických nebo naopak anarchistických tendencí, ve stínu jejich souboje rostlo přehlížené krajně pravicové Národní sdružení.

Právě tato strana pod vedením několikanásobné prezidentské kandidátky Marine Le Penové se nakonec ve volbách dočkala zdaleka největšího úspěchu, když svoje zastoupení v parlamentu zvýšila z osmi na devětaosmdesát křesel a stala se největším opozičním samostatným uskupením.

Vládní koalice Spolu oproti tomu více než stovku poslaneckých křesel ztratila a vyhořelo i několik jejích mediálně nejznámějších tváří. Ocitla se tak v situaci, kdy jí k většině v Národním shromáždění chybí desítky poslanců a na výběr má v podstatě jediného partnera: pravicovou stranu Republikáni, která ve volbách skončila na čtvrtém místě.

Zcela jednotná přitom není ani vládní koalice samotná, protože se kromě Macronovy vlastní liberální strany Obnova (dříve Vpřed, republiko!) skládá ze středového Demokratického hnutí a nové pravicové strany Obzory populárního expremiéra Édouarda Philippa. Také s nimi bude muset prezident v nadcházejícím volebním období trpělivě vyjednávat.

Macron dosud nebral Národní shromáždění za rovnocenného partnera a spíše mu předkládal ke schválení již hotové návrhy.

Jiný Macron

Pro Macrona tato situace znamená, že bude muset zcela změnit svůj politický styl. Prezident měl dosud tendenci nebrat Národní shromáždění za rovnocenného partnera a spíše mu předkládal ke schválení již hotové návrhy – pokud možno s co nejkratší diskusí a co nejméně pozměňovacími návrhy.

Jak to bylo před pěti lety

Ve volbách do Národního shromáždění v roce 2017 Macron jasně triumfoval. Jeho uskupení Vpřed, republiko! získalo přes 43 procent hlasů a obsadilo tak nadpoloviční většinu 308 poslaneckých lavic z 577. Druzí skončili Republikáni s 22 procenty, s velkým odstupem třetí pak Národní sdružení Marine Le Penové s necelými devíti procenty.

Takové chování mu v dolní komoře parlamentu mnoho příznivců nepřineslo a jeho strana postupně ztratila skoro padesát poslanců, z nichž mimochodem někteří v letošních volbách kandidovali proti svým bývalým spolustraníkům. Jeho vítězství v roce 2017 však bylo natolik drtivé, že si mohl hromadnou dezerci dovolit.

To se nyní přirozeně změní, a pokud bude chtít Macron v následujících letech ve Francii provést alespoň některé ze svých plánovaných změn, bude se muset z „jupiterského prezidenta“ proměnit v prezidenta-vyjednavače.

To je ovšem úloha, kterou mu bude vedle vlastní povahy komplikovat i volební porážka několika blízkých spolupracovníků, o které se v parlamentu opíral, včetně dosavadního předsedy Národního shromáždění Richarda Ferranda a šéfa poslaneckého klubu strany Obnova, Christophera Castanera.

„Kulturu kompromisu si budeme muset teprve osvojit,“ přiznává ministr financí Bruno Le Maire. „Musíme tak ale učinit na základě jasných hodnot, myšlenek a politického programu pro Francii.“

Pravice by vládu nejspíš tlačila k odvážnějším opatřením, čímž by prezident riskoval vypuknutí dalších masových protestů.

Naděje na koalici

V tuto chvíli se Macronovi nabízejí tři možné scénáře vládnutí, které budou do značné míry odviset právě od jeho diplomatických schopností. Nejpohodlnější by samozřejmě byla formální spolupráce s Republikány, jejíž součástí by mohl být i vstup této pravicové strany do vlády a obsazení důležitých ministerstev nebo rovnou samotného premiérského postu.

Macron Le Penova
GERARD BOTTINO / Shutterstock.com

Úspěch „makronomiky“ vs. „zapomenutá Francie“. Proč se musí Macron bát?

O rozdílech mezi Macronem a Le Penovou psal František Kalenda už před prezidentskými volbami. V čem se liší jejich pohled na ekonomiku Francie?

Tuto variantu už před několika měsíci navrhoval bývalý prezident Nicolas Sarkozy a po volbách se pro ni znovu vyslovil exministr pro rozpočet Jean-François Copé. Macronovi blízcí spolupracovníci odhadují, že by pro vládní spolupráci mohlo být kolem dvaceti až třiceti z 61 republikánských poslanců, což by ale na parlamentní většinu nestačilo.

Další politické křídlo Republikánů v čele s dosluhujícím předsedou Christianem Jacobem dává přednost tomu, aby se strana stala „konstruktivní opozicí“ a s vládou se dohodla na podpoře jednotlivých kroků, na kterých by panovala názorová shoda. Mohlo by se jednat třeba o důchodovou reformu, kterou přitom představitelé krajní pravice i radikální levice po parlamentních volbách radostně pohřbívali.

Republikáni by si přáli zvýšit věk odchodu do důchodu ze současných 62 na 65 let, zatímco sám Macron už se nechal slyšet, že si dokáže představit i kompromisní zvýšení o „pouhé“ dva roky.

Pravice by vládu s největší pravděpodobností tlačila k odvážnějším opatřením, čímž by ovšem prezident riskoval vypuknutí dalších masových protestů – proti zvýšení odchodu do důchodu se totiž staví drtivá většina Francouzů.

Mezi Republikány existuje početné křídlo, které se spíše než na pravicovou ekonomickou politiku zaměřuje na kulturní války.

Rozdělená pravice

Názorovou shodu s Republikány by měla být Macronova vláda schopna najít i u dalších reformních opatření, například u plánu dramaticky snížit dědickou daň nebo podmínit vyplácení takzvaného příjmu aktivní solidarity patnácti až dvaceti hodinami pracovní či studijní činnosti. K republikánským návrhům má blízko také plánovaná reforma dávek v nezaměstnanosti a změna platů ve veřejné sféře, jejichž výše by měla být podle Macronových představ více závislá na individuálním pracovním výkonu než na předem stanovených tabulkách.

Prezident by ale mohl narazit u připravovaných opatření na zmírnění inflace, mezi něž patří třeba příspěvek ve výši 150 eur měsíčně pro nízkopříjmové skupiny nebo poukázky na potraviny v hodnotě šedesáti euro pro mladé lidi a rodiny s dětmi. Pravice tyto kroky považuje za nesystémové a je jisté, že bude tlačit na to, aby se dále dramaticky nezvyšoval už tak astronomický státní dluh, který ve Francii tvoří více než 110 procent hrubého domácího produktu.

Meziroční vývoj francouzského HDP

Obecně se dá očekávat, že by byla vláda buď přímo tvořená, nebo alespoň zvenčí tolerovaná Republikány podstatně šetřivější než doposud, což by ovšem v dobách vysoké inflace a ekonomické nejistoty mohlo nahnat ještě více voličů k politickým extrémům. Stejně tak se ale může stát, že strana na žádnou formu spolupráce nekývne nebo se na tomto tématu rozštěpí.

Mezi Republikány existuje početné křídlo, které se spíše než na pravicovou ekonomickou politiku zaměřuje na kulturní války a Macrona považuje za nebezpečného liberála, proti němuž stojí za to se spojit třeba i s krajní pravicí. Mezi členy s tímto názorem patří mimo jiné oblíbený poslanec Éric Ciotti, který se loni na podzim neúspěšně ucházel o stranickou nominaci do prezidentských voleb, nebo šéf regionu Auvergne-Rhône-Alpes, Laurent Wauquiez. Ti už nyní veřejně prohlašují, že se budou pokoušet jakákoli vládní vyjednávání blokovat.

Pokud by Republikáni s prezidentem zcela odmítli spolupracovat, znamenalo by to téměř jistě zablokování parlamentu.

Rozpuštění Sněmovny

A pak je tu praktická otázka přežití strany, která se kvůli Macronově nástupu propadla do politické druhořadosti a po dramatickém neúspěchu v posledních prezidentských volbách i do značných finančních obtíží. Spojení s nepopulárním prezidentem by jí mohlo dále ublížit a ohrozit i její silnou regionální a komunální základnu, zatímco Macronova neschopnost efektivně vládnout by mohla straně pomoci zpátky na výsluní.

Anketa

Dokáže Macron sestavit funkční vládu?

Pokud by Republikáni s prezidentem zcela odmítli spolupracovat, znamenalo by to téměř jistě zablokování parlamentu a v páté republice dosud nevídaný politický chaos.

Záchranné lano by ještě teoreticky mohli Macronovi hodit zelení nebo socialisté, kteří sice kandidovali v rámci koalice NUPES, ale k prezidentově politice mají v mnoha ohledech blíže než ke svým dočasným radikálním spojencům. Jenže i tyto dvě strany bojují o přežití a spolupráce se současnou vládou je pro ně extrémně nebezpečná.

Situace, ve které se prezident nemá v Národním shromáždění o koho opřít, by nejspíše vedla k rozpuštění dolní komory. Na tento krok má hlava státu podle ústavy právo a v Macronově okolí se o něm v posledních dnech vcelku otevřeně spekuluje.

Jenže vyhlášení předčasných voleb v žádném případě nezajišťuje, že se tentokrát vládní koalice dočká pohodlné většiny – stejné chyby se v roce 1997 dopustil prezident Jacques Chirac, který se pak musel na pět let smířit s levicovým premiérem.

Vyhrocená volební kampaň před novými volbami by navíc mohla ještě přispět k politickému a společenskému rozvratu a dále zhoršit ekonomické problémy, s nimiž se Francie stejně jako ostatní evropské země musí vyrovnávat v souvislosti s dozvuky koronavirové pandemie a zejména ruskou invazí na Ukrajinu.

Kam dál? František Kalenda na Finmagu:

Finmag na léto

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

„Jsem mizerný makléř,“ řekl Adéle Vopěnkové Prokop Svoboda. A tak místo aby prodával domy sám, vybudoval realitní kancelář, kde to ostatní dělají za něj. A výborně.

FIN. Dominik Stroukal dodá investorům naději po propadu trhů • V kanceláři šéfky České spořitelny • V hlavě lovce jednorožců Andreje Kisky ml. • Jakub Žofčák o byznysu s deskovými hrami • Robert Vlach o creator economy a podnikání s obsahem

MAG. Parkování zdarma je lidské právo. Co z pravičáka dělá soudruha • Nejbližší moře? Pět hodin jízdy. Se správným bourákem. Na ropu • Jako umami. V restauraci Jana Knedly umějí moderně míchat chuti i v české klasice • Kardiochirurg. Srdcař. A překvapivě dobrý spisovatel Josef Veselka

Autor článku

František Kalenda

František Kalenda

Spisovatel a publicista zaměřující se na Latinskou Ameriku. Působí jako výzkumný pracovník v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde také na bakalářském oboru v angličtině přednáší mimo jiné o latinskoamerické historii. Je autorem série historických detektivek z období Karla IV. a knížky pro děti a mládež Pes, kocour a sirotek.