Vyzbrojeni nepřítelem. Proč obrana Česka stále závisí na sovětské technice?

Pokud by někdo chtěl konkrétní příklad toho, jak vypadá závislost české obrany na starých sovětských zbraních, postačí výlet do jihočeských Strakonic. Tedy na základnu 25. protiletadlového raketového pluku, jehož hlavní těžkou zbraní jsou takzvané tři prsty smrti – raketový komplet 2K12 KUB. Na něm stojí česká protiletecká obrana už od poloviny 70. let minulého století.

Součástí kompletu jsou i podpůrné nákladní vozy a jeřáb na podvozku náklaďáků ZIL. Jestli by někdo budoval muzeum studené války a sovětských zbraní, systém KUB a jeho doprovodná vozidla by byla ideálním exponátem.

I přesto musí česká armáda stále investovat do údržby a oprav těchto extrémně neforemných systémů a mladí vojáci slouží na technice, která je v řadě případů daleko starší než oni sami. Jednoduše proto, že si generální štáb nemůže dovolit vozidla a zbraně sovětské výroby a koncepce ze dne na den odstavit a poslat do šrotu. Moderní náhradu totiž zatím stále nemá k dispozici.

A podobné je to i na řadě dalších posádek. Na vrtulníkové základně u Náměště nad Oslavou či u tankového praporu v Přáslavicích. Tam všude stále vládnou ruské systémy.

Praha doplácí na velmi pomalé tempo modernizace armádní techniky a oddalované nákupy.

Armáda ve slepé uličce

Že je to spíš výbava, kterou by si protivník s pobavením vyfotil, než by se jí lekl, je jedna věc. Teď se však ukazuje něco mnohem zásadnějšího. Pokračující závislost na ruské (sovětské) technice dostala českou armádu do slepé uličky. Ve chvíli, kdy Evropa a západní svět trhá obchodní vazby s ruským trhem a posiluje spojenecké linky, se stává takřka nemožné pořizovat na starou techniku náhradní díly a udržovat ji tak v provozu.

Nejde o nic nového, co by úředníci ministerstva obrany zjistili až s únorovým začátkem Putinova barbarského útoku na Ukrajinu. V posledních letech byl nákup komponentů na vojenskou techniku stále složitější. Své o tom ví třeba letecké opravy LOM Praha, které armádě servisují vrtulníky Mil Mi-17 a Mi-24/35.

A přestože tyto potíže patří téměř ke každodenní realitě vojenských opraven, zásadní změna nikdy neproběhla. A v nejbližší době není rozhodně možná. Praha doplácí na velmi pomalé tempo modernizace armádní techniky a oddalované nákupy. Bylo to vidět především v uplynulých osmi letech, kdy rychlost strategických obranných akvizic vypadala spíš jen jako setrvačnost.

Minulé vedení ministerstva obrany kritiku odbíjelo tím, že vyjednávání a rozhovory se zbrojaři komplikovala a zdržovala proticovidová opatření. A tedy že všechno trvá mnohem déle než v normálních dobách.

Jistě, covid ovlivnil všechna odvětví. Jenže – a i v Česku to minulé vládě stále připomínala řada odborníků a médií – budování obranyschopnosti by mělo být jednou z priorit a rozhodně by se nemělo upozaďovat.

Kabinet i ministři obrany však zvolili úplně jinou strategii. Nejlépe ji zřejmě charakterizují slova bývalého premiéra Andreje Babiše (ANO) z března roku 2020: „Asi teď okamžitě nepotřebujeme BVP (bojová vozidla pěchoty, pozn. red.), ale potřebujeme jiné věci na tuto válku s koronavirem.“

Právě tato krátkozrakost politického rozhodování je hlavním vysvětlením toho, proč technologická výbava české armády vypadá stále spíše jako z normalizačního snímku Copak je to za vojáka než zbraně profesionálních ozbrojených sil středoevropské země, která je už téměř čtvrtstoletí členem Severoatlantické aliance.

I když jsou některé modernizační projekty rozjeté, potrvá ještě řadu let, než nové zbraně úplně zastoupí starou výzbroj.

Propásnutá šance

Co s tím? Teď už bohužel nic. Ekonomicky i politicky nejvýhodnější roky, při nichž se dalo zbrojit a modernizovat, jsou pryč.

České ozbrojené síly musí skousnout fakt, že i v situaci, kdy Moskva destabilizuje bezpečnost v Evropě a drasticky drancuje Ukrajinu, se musí nadále spolehnout na sovětskou, respektive ruskou, technologii. I když jsou některé modernizační projekty rozjeté, potrvá ještě řadu let, než nové zbraně úplně zastoupí starou výzbroj.

Závazky na rostoucí obranný rozpočet a pokračující modernizaci vojska jsou spíš jen slibem do budoucna.

Ukrajinský konflikt ukazuje, že pro to, aby se malé evropské země ubránily agresivní a v řadě ohledů technologicky hloupé ruské armádě, potřebují především těžkou pozemní techniku a dobrou vzdušnou podporu svých sil. Tedy právě v oblasti, v nichž má Česká republika ten největší nedostatek – viz malé tankové vojsko, zastaralá bojová vozidla pěchoty a dělostřelectvo s nedostatečným dostřelem.

Přitom právě moderní tanky a pásová bojová vozidla jsou zbraněmi, u nichž zatím nikdo netuší, kdy je česká armáda získá.

Autor je členem redakce Reportérů ČT

Kam dál? Armáda a zbrojení na Finmagu:

• Americká základna v Česku? Proč je tahle debata už dávno zbytečná
• Peníze přicházejí pozdě. Zbrojení armády zamrzlo u líbivých slibů
• Nízké daně? Zapomeňte, Česko bude zbrojit
• Připrav se, kdo můžeš. Komunita prepperů radí, jak přežít válku
• Kdo ohlídá české moře? Armádu čeká stamiliardový tendr

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag