Úspěch „makronomiky“ vs. „zapomenutá Francie“. Proč se musí Macron bát?

Když se Emmanuel Macron před pěti lety poprvé ucházel o prezidentský úřad ve Francii, velká část voličů mu odevzdala svůj hlas kvůli slibu „radikální ekonomické transformace“. Francie měla podle Macronovy vize po dlouhých letech stagnace a vysoké nezaměstnanosti vystoupit z německého stínu a znovu se stát plnohodnotnou hospodářskou i politickou velmocí.

K tomuto ambicióznímu cíli měly Francii dovést dalekosáhlé reformy, jejichž prostřednictvím by se druhá největší evropská ekonomika stala konkurenceschopnější a zároveň i atraktivnější pro zahraniční investory.

Ve chvíli, kdy se Macron shodou okolností proti stejné soupeřce uchází o znovuzvolení, má smysl se ptát, nakolik dokázal splnit svoje sliby. A zda vedly ke kýženému cíli.

Prezident se rozhodl zachránit ohrožené podniky „za jakoukoli cenu“, což ve výsledku znamenalo státní pomoc ve výši 240 miliard eur...

Nedokončené reformy

Energický prezident se skutečně takřka okamžitě po svém nástupu v celé řadě oblastí pokusil změnit Francii. Klíčová byla relativně opatrná reforma zákoníku práce, která především menším společnostem umožnila snadnější najímání a propouštění zaměstnanců na dobu určitou i neurčitou a o něco tak omezila pověstnou moc francouzských odborů.

Macron zároveň snížil korporátní daň ze 33 na 26,5 procenta, nahradil daň z bohatství rovnou třicetiprocentní daní z nemovitého majetku v hodnotě nad 1,3 milionu eur (31,75 milionu Kč) a postupně snížil nebo úplně zrušil řadu dalších daní, například lokální daň z pobytu, kterou platili vlastníci i nájemníci.

Frederic Legrand - COMEO / Shutterstock.com

Macron a jeho kanonáda na zákoník práce

Francouzský zákoník práce se dá co do počtu slov srovnávat s leckterým Jiráskovým historickým románem. Emmanuel Macron mu vyhlásil válku, neboť má za to, že je to právě rigidní pracovní právo, co brzdí francouzskou ekonomiku. Není první prezident na válečné stezce proti zákoníku, mohl by ale být první, kdo uspěje. Otevřená otázka je, jestli to opravdu pomůže, psal na začátku prvního Macronova funkčního období Dani Rodrik, profesor mezinárodní politické ekonomie na Fakultě veřejné správy Johna F. Kennedyho Harvardovy univerzity.

Důležitá byla i jeho reforma učňovského školství, díky níž se do této dlouhodobě zanedbávané oblasti vzdělávání povedlo nalákat statisíce nových zájemců. Právě efektivnější a atraktivnější učňovské školství by mělo být pilířem dlouhodobého plánu na opětovnou industrializaci Francie, z níž se za posledních čtyřicet let odstěhovala většina zpracovatelského průmyslu.

Podle Macrona se tak snížila francouzská ekonomická soběstačnost a v původně průmyslových regionech došlo k dramatickému propadu životní úrovně. Prezident proto v roce 2017 oznámil „Marshallův plán na reindustrializaci oblastí, kde se zhroutilo hospodářství“.

Proti téměř všem těmto opatřením se v části společnosti zvedla mohutná vlna odporu, která opakovaně paralyzovala život ve větších městech a po začátku protestů takzvaných „žlutých vest“ dokonce i obvykle nezasažená maloměsta a venkov. Zvláště nesouhlas s penzijní reformou, jež měla zvýšit věk odchodu do důchodu z 62 na 65 let a skoncovat s desítkami privilegovaných skupin, nakonec vedl k jejímu odložení na případné druhé funkční období.

Do této a dalších reforem navíc zasáhla pandemie koronaviru, která ukončila Macronovou představu o hospodaření s nízkým rozpočtovým schodkem, a naopak vedla k masivním injekcím do ekonomiky. Prezident se rozhodl zachránit ohrožené podniky „za jakoukoli cenu“, což ve výsledku znamenalo státní pomoc ve výši 240 miliard eur (téměř 5,9 bilionu Kč), z větší části ve formě státem garantovaných půjček.

Další miliardy eur vynakládá francouzský stát od podzimu v souvislosti s energetickou krizí. Obyvatelé, kteří mají nižší čistý měsíční příjem nižší než dva tisíce eur (asi 48 900 Kč), tak mají nárok na příspěvek ve výši sto eur (2500 Kč) měsíčně na elektřinu. Všichni Francouzi bez rozdílu kromě toho těží od dubna minimálně na čtyři měsíce ze státem dotovaných cen pohonných hmot.

Největším pozitivem Macronovy vlády je dynamika francouzských podniků. Stačí se podívat na jejich obchodní bilanci, ziskovost a míru inovací.

Zastavení úpadku

Macronova vláda dnes tvrdí, že její reformy spolu se štědrou odpovědí na pandemii pomohly znovu nastartovat francouzskou ekonomiku. „V době, kdy je v módě hlásat úpadek Francie, máme jedny z nejlepších čísel hospodářského růstu v eurozóně a vrátili jsme se na předkrizovou úroveň o tři měsíce dřív, než se předpokládalo,“ pochvaloval si v prosinci ministr financí Bruno Le Maire. „Buďme hrdí na svou ekonomickou politiku, na nově vytvořená pracovní místa, na investice a zvýšenou přitažlivost své země.“

Makroekonomická čísla dávají ministrovi skutečně za pravdu. Francie v loňském roce rostla o sedm procent, což bylo nejvyšší tempo za posledních 52 let a zároveň jeden z nejlepších výsledků mezi velkými evropskými ekonomikami. Přestože je třeba dodat, že prudký růst následoval naopak po rekordním osmiprocentním propadu v souvislosti s pandemií.

Ještě důležitější je z hlediska voličů setrvalý pokles nezaměstnanosti, která se v posledním čtvrtletí loňského roku propadla na 7,4 procenta. Ve srovnání s Německem nebo Českem to možná působí jako obrovské číslo, ve Francii však jde o nejlepší výsledek od začátku hospodářské krize v roce 2008. Vláda odhaduje, že se za posledních pět let podařilo ve francouzském soukromém sektoru vytvořit na milion nových pracovních míst.

V zemi se zároveň stále daří udržovat relativně nízkou inflaci – v březnu sice narostla na 4,5 procenta a postupně se stala jednou z hlavních obav francouzských voličů, ve srovnání se zbytkem Evropské unie však pořád patří mezi nejnižší. Například v sousedním Německu přesahovala ve stejném měsíci inflace sedm procent a v Česku se přiblížila třináctiprocentní hranici. Spíš než politice Macronovy vlády ale Francouzi za tento výsledek vděčí vysokému podílu elektřiny vyráběné z jádra a silnému zemědělství.

Úspěchy ekonomických reforem demonstruje Macronova vláda také na prudkém nárůstu zahraničních investic, kterých dnes Francie láká víc než Británie nebo Německo, a na rekordních počtech nově vznikajících firem. Jen v roce 2021 v zemi vyrostlo přes milion nových podniků a ve stejném roce Macron oslavil, že Francie získala pětadvacátého „jednorožce“ – tedy firmu v tržní hodnotě nad miliardu dolarů (asi 22,6 miliardy Kč).

„Největším pozitivem Macronovy vlády je dynamika francouzských podniků. Stačí se podívat na jejich obchodní bilanci, ziskovost a míru inovací. Do podnikového sektoru proudí obrovské množství peněz,“ popisuje pozitivní podnikatelské prostředí Patrik Artus, hlavní ekonom pařížské banky Natixis.

Pod povrchem ekonomického úspěchu se skrývají hlubší problémy, Francouze trápí velice vysoká strukturální nezaměstnanost.

Přetrvávající problémy

Oživení francouzského soukromého sektoru doplněné o nižší daňové zatížení se projevilo nejen na poklesu nezaměstnanosti, ale i ve zvýšení kupní síly francouzských obyvatel. Jejich disponibilní příjem v posledních pěti letech podle zprávy výzkumného institutu OFCE rostl každý rok v průměru o 0,9 procenta, tedy asi o 294 eur (téměř 7200 Kč). Jde tak o podstatně lepší výsledek, než jakého dosáhli poslední dva francouzští prezidenti François Hollande (16 eur/390 Kč ročně) a Nicolas Sarkozy (78 eur/1905 Kč ročně).

Právě kupní síla je podle různých průzkumů vůbec nejdůležitějším tématem letošních prezidentských voleb. Při pohledu na výše zmíněná čísla by se tak v kombinaci s poklesem dlouho obávané nezaměstnanosti dalo očekávat, že Francouzi budou v neděli přesvědčivě hlasovat pro Macrona. Opak je ale pravdou – přestože má proti sobě stávající prezident krajně pravicovou protikandidátku, průzkumy jsou nadále relativně těsné a Macronův výkon ve funkci zpravidla hodnotí pozitivně méně než polovina dotázaných.

Sociálně citlivá Le Penová

Frederic Legrand - COMEO / Shutterstock.com

Zatímco Macron si za své působení vysloužil nálepku „prezidenta bohatých“, Marine Le Penové se od prohry v posledních prezidentských volbách podařilo významně vylepšit svůj obraz u velké části společnosti. Přispělo k tomu nejen pózování se zvířaty na sociálních sítích, ale také důraz na zlepšení životní úrovně Francouzů, který téměř úplně zastínil dřívější témata, jako byl boj proti imigraci a islámu.

Le Penová se dnes stylizuje do role umírněné a sociálně citlivé kandidátky, jejímž hlavním cílem je tlak na snížení cen elektřiny a pohonných hmot, zvýšení mezd nebo snížení věku odchodu do důchodu. V kampani dokonce používá slogany z úspěšné kandidatury legendárního socialistického prezidenta Françoise Mitterranda z roku 1981, čímž chce zapůsobit na zklamané levicové voliče.

Povrchní pozorování by svádělo k tomu tento nepoměr vysvětlit notorickou nespokojeností Francouzů, kteří od Jacquese Chiraca v roce 2002 nezvolili žádného prezidenta dvakrát a Sarkozy i Hollande byli po drtivou většinu svého volebního období velice nepopulární – právě Hollandovi se dokonce podařilo stát se nejméně oblíbeným prezidentem v celé historii francouzské páté republiky.

Pod povrchem ekonomického úspěchu z posledních let se ale skrývají hlubší problémy. Francouze zaprvé i nadále trápí velice vysoká strukturální nezaměstnanost, kdy je skoro polovina uchazečů o zaměstnání déle než jeden rok bez práce. A přestože zaměstnání stále hledá víc než pět a půl milionu lidí, společnostem se kvůli nedostatečné kvalifikaci nedaří zaplnit statisíce pracovních míst ročně.

Odborníci také upozorňují, že pracovní místa nově vytvořená během Macronova prvního funkčního období jsou často nekvalifikovaná a špatně placená, a i u lépe ohodnocených pozic se kvůli reformám zákoníku práce zvýšily obavy ze ztráty zaměstnání. Nemalá část francouzské společnosti tak žije v pocitu nejistoty, na který nebyla vzhledem k robustní ochraně zaměstnanců zvyklá.

V neposlední řadě se pak ani Macronovi nepodařilo uspokojivě vyřešit problém s dlouhodobě chřadnoucími komunitami, kterým Le Penová přezdívá „zapomenutá Francie“ – ať už se jedná o mnohá předměstí velkých měst, nebo naopak o městečka a vesnice. Ta bývají zasažená úpadkem průmyslu a zemědělství, pokud neleží v dojezdové vzdálenosti větších měst nebo se do nich nedaří přilákat turisty. Macronem naplánovaná reindustrializace bude přitom i v případě úspěchu trvat roky.

Právě ze zchudlých maloměstských a venkovských oblastí vzešly protesty žlutých vest a dnes se v nich daří stranám krajní pravice. Předměstí, kde převážně žijí přistěhovalci nebo jejich potomci, jsou pro změnu živnou půdou pro krajní levici typu hnutí Nepoddajná Francie neúspěšného prezidentského kandidáta Jeana-Luca Mélenchona. Obě skupiny těží ze štědrého francouzského sociálního systému a mají důvod obávat se jeho reforem, které Macron plánuje pro příští volební období.

Nejbohatší Francouzi jsou velkými vítězi tohoto volebního období, protože některé z provedených reforem byly zaměřeny hlavně na ně.

Prezident bohatých

Existuje ovšem ještě jeden důvod, proč Macronova ekonomika nenadchla široké skupiny obyvatel. Je jím pocit, že prezidentovy reformy prospěly především úzké vrstvě nejbohatších Francouzů. Za posledních pět let se Macronovi podařilo vysloužit si ve Francii obzvlášť nelichotivou nálepku „prezidenta bohatých“, ke které jistě přispělo i jeho původní povolání investičního bankéře.

Fakt je, že některé prezidentovy kroky skutečně dále zvýšily prosperitu nejzámožnější skupiny obyvatel. Platí to zejména o výše zmíněné zrušení daně z bohatství, které mělo zabránit odlivu majetných osob do zahraničí. Zároveň však přispělo k tomu, že se disponibilní příjem nejbohatších pěti procent Francouzů každoročně zvyšoval v průměru o rekordních 1700 eur (asi 41 500 Kč).

„Nejbohatší Francouzi jsou velkými vítězi tohoto volebního období, protože některé z provedených reforem byly zaměřeny hlavně na ně,“ popisuje ekonomka z Institutu pro veřejnou politiku (IPP) Chloé Lallemandová. „Jedná se především o transformaci daně z bohatství na daň z nemovitého majetku nebo zavedení jednotné paušální daně z kapitálových příjmů. Na druhou stranu nejchudší domácnosti utrpěly zvýšením zdanění energií a tabáku, které je v poměru k jejich příjmům více zatěžují.“

Přestože tedy alespoň vzhledem k jejím příjmům v posledních letech nejvíce bohatla střední třída, některé reformy zanechaly v tradičně rovnostářské francouzské společnosti nepříjemnou pachuť a pocit nespravedlnosti. Z Macrona zároveň dělají v očích těchto obyvatel prezidenta, kterému nedůvěřují při řešení rychle rostoucích cen v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině. Otázkou před nedělními volbami tedy zůstává, kolik lidí se nakonec podaří Marine Le Penové přesvědčit o tom, že ona se s jejich problémy dokáže vyrovnat líp.

Kam dál? František Kalenda na Finmagu:

• Zneužili ho nacisté, dodnes je součástí politického boje. Má sčítání lidu smysl?
• Invaze na Ukrajinu i „středověká“ politika. Turecko je v rozkladu
• Straší vás inflace v Česku? Tak se podívejte na premianty světa
• Co dělají jinak? Kořeny portugalského „očkovacího zázraku“
• Kdo nahradí Merkelovou? Německo okouzlil nudný „táta“ Scholz

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag