Invaze na Ukrajinu i „středověká“ politika. Turecko je v rozkladu

Země rozkročená mezi Západem a Východem v posledních letech udržovala úzké obchodní vztahy s Ukrajinou i Ruskem. Pro Turky se tak konflikt mezi dvěma blízkými partnery rozhořel v nejhorší možnou chvíli.

Už před začátkem války země trpěla nejvyšší inflací za dvacet let, která podle oficiálních čísel překročila hranici padesáti procent. A neoficiální odhady mluví dokonce až o dvojnásobku.

Zároveň pokračoval dramatický propad turecké měny a útěk zahraničních investorů, kteří mají strach z „islámské“ měnové politiky všemocného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.

Místo milionů ruských a ukrajinských turistů se teď Turecko musí připravovat na uprchlíky z obou zemí – Ukrajinci utíkají před válkou, movitější Rusové před sankcemi.

Cena války

Rusko a Ukrajina jsou pro turecké hospodářství důležité hned v několika ohledech. V první řadě jde samozřejmě o dovoz energií a potravin – Rusko dodává Turecku celou třetinu zemního plynu a společně s Ukrajinou na tři čtvrtiny pšenice nebo slunečnicového oleje. Spolu s Egyptem je také už několik let největším odběratelem ruské pšenice, jejíž cena nyní prudce stoupá. Navíc se komplikují tradiční obchodní cesty po moři i po zemi a nákladní vozy tak například musely do Ruska zamířit dlouhou objížďkou přes Gruzii, což cenu přepravy prodražilo až o padesát procent.

Shutterstock

Putin, oligarchie a bída. Jak si stojí ekonomika Ruska?

Kdysi hlava celého Sovětského svazu, dnes tržní ekonomika s řadou nešvarů. Ruská federace, jejíž vývoj je už víc než 20 let spojený se jménem Vladimira Putina, aktuálně čelí za svou invazi na Ukrajinu nebývalým sankcím ze strany Západu. Jak si do té doby ekonomika Ruska vedla? A má vůbec šanci to ustát? ptá se Martin Lindák.

Ukrajina, s níž Erdoğan těsně před vypuknutím války uzavřel dohodu o volném obchodu, byla kromě vývozu potravin důležitým odběratelem tureckých technologií v civilní i vojenské sféře. Právě turecké bezpilotní letouny Bayraktar TB2, které už na Ukrajině oslavuje několik písní, patří mezi vůbec nejefektivnější prostředky bránící se ukrajinské armády. V zemi zároveň před válkou působilo na sedm set tureckých společností, které musely přerušit činnost.

Turecku budou chybět i ruští a ukrajinští turisté, jejichž přítomnost byla pro místní hospodářství čím dál důležitější. Navzdory pandemii loni Turecko navštívily dva miliony Ukrajinců, což z nich činilo třetí největší skupinu turistů. Početnější už byli jen Němci a právě Rusové, kterých minulý rok do Turecka zamířilo na čtyři a půl milionu a letos se počítalo se skoro dvojnásobným počtem.

Místo milionů ruských a ukrajinských turistů se teď Turecko musí připravovat spíš na uprchlíky z obou zemí – zatímco Ukrajinci utíkají před válkou, movitější Rusové svou vlast hromadně opouštějí kvůli bezprecedentním ekonomickým sankcím. Ty spolu s domácí cenzurou fakticky odstřihnou Rusko od zbytku světa.

Ještě palčivější je obří růst cen potravin, jak je patrné z dlouhých front před obchody prodávajícími chléb dotovaný tureckou vládou.

Erdoğanova drahota

Už před vypuknutím války na Ukrajině se Turecko potýkalo se závažnými hospodářskými problémy, zejména pak s obrovskou inflací vyplývající částečně ze znehodnocení domácí měny. Turecká lira v posledním roce ztratila skoro polovinu hodnoty, což v únoru přispělo k dechberoucí 54procentní inflaci. Podle nezávislých organizací přitom může být toto číslo ještě mnohem vyšší a v údaje publikovaná vládou nevěří turecká veřejnost ani politická opozice.

Prudké zvyšování cen se týká především cen energií, pohonných hmot a potravin. Například účty za elektřinu se podle oficiálních čísel běžným odběratelům za loňský rok zvýšily o polovinu, ceny zemního plynu o čtvrtinu a pohonné hmoty v únoru v meziročním srovnání vyskočily o celých 131 procent – a to ještě před ruskou invazí.

Erdoğanova vláda se pokusila dopady cenového růstu zmírnit padesátiprocentním zvýšením minimální mzdy, kterou dostává skoro polovina všech zaměstnanců v Turecku. Ani to ale nedokáže ztráty vykrýt – zatímco v únoru roku 2021 si mohl za minimální mzdu člověk koupit 387 litrů benzinu, o rok později to bylo pouze 212 litrů. Pro srovnání: u českého zaměstnance pobírajícího minimální mzdu došlo ve stejném období k propadu z 538 na 439 litrů.

Ještě palčivější je obří růst cen potravin, jak je patrné z dlouhých front, které se v Istanbulu a dalších městech tvoří před obchody prodávajícími chléb dotovaný tureckou vládou. „Chléb je v turecké kuchyni a zejména v chudých rodinách zcela nezbytnou položkou,“ vysvětluje politolog Berk Esen z istanbulské univerzity Sabancı. „Například pro pěti- nebo šestičlennou rodinu, kde spolu žijí rodiče, děti a starší lidé, se denně sní alespoň dva bochníky chleba. Takže i když je dotovaný chléb jen o pár lir levnější, za měsíc to pro rodinu s nízkými příjmy představuje značnou částku.“

Erdoğan a jeho ekonomičtí poradci očekávají, že politika záporných reálných úrokových sazeb a s ní spojené znehodnocení domácí měny zvýší mezinárodní konkurenceschopnost.

Středověká politika

Ruskou invazi na Ukrajinu může Turecko ovlivnit jen těžko, přestože se o to snaží třeba opakovanými nabídkami na zprostředkování rozhovorů mezi oběma stranami nebo tím, že válečným lodím omezilo průchod klíčovými úžinami Bospor a Dardanely. Velká část tureckých hospodářských problémů však vychází z Erdoğanovy monetární politiky, která někdy bývá s nadsázkou označována za „středověkou“.

Centrální banky v drtivé většině zemí světa reagují na vysokou inflaci zvyšováním úrokových sazeb. Ne však v Turecku, kde je tato instituce plně pod kontrolou prezidenta. A ten neváhá svoji dominanci opakovaně prokazovat vyhazovy členů bankovní rady nebo přímo guvernéra centrální banky. Jen za poslední tři roky se tímto způsobem vystřídali čtyři guvernéři a naposledy prezident do bankovní rady zasáhl koncem října, když se zbavil dvojice viceguvernérů.

V případě všech propuštěných byl důvodem jejich odpor k udržování stávajících úrokových sazeb nebo dokonce jejich snižování, jak na to tlačí Erdoğan. Turecký prezident totiž zastává názor, že vysoké úrokové sazby vedou k vysoké inflaci, a nikoli naopak, jak to tvrdí drtivá většina ekonomů.

V jádru tohoto přesvědčení je do jisté míry racionální úvaha. „Erdoğan a jeho ekonomičtí poradci očekávají, že politika záporných reálných úrokových sazeb a s ní spojené znehodnocení domácí měny zvýší mezinárodní konkurenceschopnost Turecka,“ vysvětluje Sinan Ülgen z think tanku Carnegie Europe. „V důsledku toho by vzrostl vývoz, což by vedlo k vyšší produkci, zaměstnanosti a přidané hodnotě. Vláda by pak z tohoto hospodářského oživení profitovala díky své větší popularitě před klíčovými prezidentskými a parlamentními volbami.“

Problém je, že hospodářský vývoj Erdoğanovu alternativní ekonomickou filozofii nijak nepodporuje, spíš naopak. Jak popisuje Ülgen: „Zrychlení inflace pravděpodobně ve střednědobém horizontu eliminuje jakékoli zlepšení mezinárodní konkurenceschopnosti. A co je důležitější, převládající záporná reálná úroková sazba bude neustále vyvolávat odliv úspor z turecké liry do zahraničních měn.“ Už nyní je víc než 60 procent všech tureckých účtů vedeno v zahraničních měnách a další znehodnocování národní měny důvěru v liru neustále snižuje.

Erdoğan sice nikdy nespecifikoval, kdo by měl za tajemným spiknutím stát, provládní noviny ale mají jasno – jsou to židovští finančníci napojení na Opus Dei a ilumináty.

Spiknutí židovské lobby

Dost možná hlavní překážkou ve změně prokazatelně kontraproduktivní monetární politiky je náboženské vyznání tureckého prezidenta. Úrokové sazby pro něj totiž nejsou „jen“ ekonomickým nástrojem, ale „otcem i matkou všeho zla“. V Erdoğanově striktním výkladu islámu je riba (neboli lichva) zakázaná – podobně jako to bylo ve středověkém křesťanství, které ovšem tento zákaz obcházelo využíváním nekřesťanských poskytovatelů půjček.

Turecký prezident ostatně nijak neskrývá, že jsou jeho ekonomické úvahy poháněny náboženstvím. „Stěžují si, že neustále snižujeme úrokovou sazbu. Nic jiného ode mě nečekejte. Jako muslim budu i nadále dělat to, co nám naše náboženství přikazuje. A tohle je jeho příkaz,“ nechal se například slyšet v jednom prosincovém televizním projevu. Turecká lira v reakci na tento komentář okamžitě oslabila o 12 procent.

Tlak na zvyšování úrokových sazeb navíc Erdoğan vysvětluje konspirační teorií, podle níž za ním stojí „úroková lobby“, která se snaží dostat Turecko na kolena. „Existuje velmi vážná hrozba ze strany úrokové lobby,“ postěžoval si už před několika lety. „Každý, kdo vysoké sazby na příkaz úrokové lobby obhajuje, je zrádcem tohoto národa.“

Sám prezident sice nikdy nespecifikoval, kdo by měl za tímto tajemným spiknutím stát, provládní noviny ale mají jasno – jsou to židovští finančníci napojení na Opus Dei a ilumináty, které podporují Židy vlastněná zahraniční média.

Erdoğan má mimo jiné pod kontrolou prakticky veškerá média a disponuje řadou více či méně represivních nástrojů na to, jak volby ovlivnit.

Beznadějné vyhlídky

Z dosavadního vývoje je možné odvodit, že bude turecký prezident i nadále trvat na udržování stávajících úrokových sazeb nebo se je snažit dále snižovat. A že odstraní každého, kdo mu bude stát v cestě. Výsledkem této politiky může jen těžko být něco jiného než hyperinflace, zchudnutí velké části obyvatel a úprk zahraničních investorů.

Ratingové agentury už s tímto výhledem opakovaně snížily hodnocení turecké důvěryhodnosti splácet závazky. Naposledy v únoru k tomuto kroku přistoupila agentura Fitch, která udělila Turecku dlouhodobé hodnocení B+, což je na úrovni zemí jako Benin, Turkmenistán nebo Papua-Nová Guinea. Česká republika má pro srovnání od stejné agentury rating AA-, což značí „důvěryhodnou makroekonomickou a měnovou politiku“.

Zbídačení tureckých obyvatel, kteří přitom Erdoğana původně volili hlavně kvůli prudce rostoucí životní úrovni, by se mělo zákonitě projevit v parlamentních a prezidentských volbách v polovině příštího roku. Poslední průzkumy skutečně dávají tušit, že má stávající turecký prezident problém – starosta Istanbulu z hlavní opoziční Republikánské lidové strany, Ekrem İmamoğlu, v nich nad Erdoğanem vede dokonce o desítky procent.

V Turecku už ale dlouho nefunguje férová demokratická soutěž. Erdoğan má mimo jiné pod kontrolou prakticky veškerá média a disponuje řadou více či méně represivních nástrojů na to, jak volby ovlivnit. Mezi tyto nástroje patří nedávné změny ve volebním zákoně, které by měly zvýhodnit prezidentovu stranu i menšího koaličního partnera. Mnozí odborníci se navíc domnívají, že ruská agrese na Ukrajině může Erdoğana paradoxně posílit, protože odvede pozornost voličů od ekonomických témat a umožní snazší pronásledování opozice.

„Válka na Ukrajině vyvolá obavy o bezpečnost. Veřejnost se bude bát možností rozšíření tohoto konfliktu, a když má veřejnost strach o svou národní bezpečnost, začíná toužit po silném vůdci,“ domnívá se politický analytik Levent Gültekin. „Obavy o národní bezpečnost by navíc mohly zamlžit úsudek o beznadějné ekonomické situaci a zmást voliče, kdo za ni nese odpovědnost. Namísto obviňování vlády bude slabá ekonomika přijímána jako důsledek války.“

Kam dál? Erdoğan a Turecko na Finmagu:

• Když Turek chřestí zbraněmi. Nearabský aspirant na vůdce Arabů
• Zemi půlměsíce dochází dech, ale ještě to neví. Jak moc nemocné je Turecko?
• Vyděrač otevřel dveře. Čtyři možné cíle prezidenta Erdoğana
• Díky Rusku může Turecko Západu říkat, že „jsou i jiné možnosti“
• Turecko: žurnalistika ve vězení