Obnovitelné zdroje? Utopie! Před Ruskem nás zachrání leda frakování

Bjørn Lomborg
Bjørn Lomborg
10. 3. 2022
 119 098

Nezávislost Evropy na Ruské ropě a především plynu žádné obnovitelné zdroje nezajistí. Pokud to myslíme s odstřižením od ruských trubek vážně, musíme hledat jiné alternativy. Ta hlavní naděje se skrývá třeba ve frakování, píše exkluzivně pro Finmag.cz dánský statistik Bjørn Lomborg.

Obnovitelné zdroje? Utopie! Před Ruskem nás zachrání leda frakování
Šanci, jak se zbavit závislosti na ruském plynu a ropě, je pro Evropu těžba zemního plynu hydraulickým štěpením neboli frakováním (ilustrační foto) / Zdroj: Shutterstock

Ničivá ruská invaze na Ukrajinu si získala celosvětovou pozornost. Zatímco se ale naše zraky právem upírají na lidské utrpení, aktuální krize v plné nahotě ukázala i na nutkavou potřebu skoncovat se závislostí na ruské ropě a plynu.

Dnes svět za ruské fosilní zdroje každý den utratí víc než miliardu dolarů. Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba přitom správně na Twitteru poznamenal, že i tyhle peníze nyní slouží Rusku k „vraždění ukrajinských mužů, žen a dětí“.

Je zkrátka jasné, že s energetickou závislostí na Rusku musíme skoncovat. Abychom ale skutečně této ambice dosáhli, nesmíme zapomínat na pragmatismus. A investovat do rozumných alternativ, ne se pouštět do zbožných přání typu obnovitelné energie.

Klíčové obnovitelné zdroje, kam spadá slunce a vítr, jsou silně nespolehlivé: fungují jen tehdy, když slunce svítí a vítr fouká.

Obnovitelné zdroje nestačí

Znovu se však ukazuje, že se tyto plány snadněji vyslovují, než realizují. Vždyť za uplynulé desítky let svět poslal do Sovětského svazu a nyní Ruska biliony a biliony dolarů výměnou za fosilní paliva. A právě tahle stále pokračující závislost na Kremlu nám dnes ukazuje dvě nepříjemné pravdy.

Ta první zní, že stabilní energie udržuje základ moderní společnosti a jen málokdo je ochoten vzdát se výhod s ní spojených. Ostatně, přístup k levné, bohaté a spolehlivé energii je základním kamenem průmyslové revoluce a úspěchů lidstva jako takového. A ta druhá? Že nám byl podstrčen do jisté míry nepravdivý příběh, že obnovitelné zdroje nám zajistí energetickou nezávislost.

Jak je na tom Evropa s obnovitelnými zdroji?

Podíl obnovitelných zdrojů v EUEurostat

Myšlenku, že by obnovitelné zdroje mohly nahradit fosilní paliva a stabilně poskytovat levnou a spolehlivou energii, čímž by zajistily nejen energetickou bezpečnost, ale zároveň vyřešily i problém globálního oteplování, neustále propagují různí aktivisté i národní vlády. Ruská invaze ovšem tento mýtus rozprášila a odhalila ho jako pouhé zbožné přání – zejména pak pro Evropskou unii.

EU už desítky let tvrdí, že obnovitelné zdroje mohou zajistit energetickou bezpečnost, protože je lze vyrábět „doma“ bez nutnosti je dovážet. Klíčové obnovitelné zdroje, kam spadá slunce a vítr, jsou ale naopak silně nespolehlivé: fungují jen tehdy, když slunce svítí a vítr fouká. Aby se na sluneční či větrnou energii skutečně dalo spolehnout 24 hodin denně, potřebuje zálohu zajišťovanou plynem.

Výsledkem je, že politika EU v oblasti zelené energie jen přispívá k tomu, že každý den platíme Rusku víc než půl miliardy dolarů. A to převážně za fosilní paliva a zejména pak plyn, který se má stát pojistkou pro evropskou sluneční a větrnou energii.

Vize Německa, které uzavřelo tři jaderné elektrárny a do konce roku uzavře další tři, je čirá hloupost.

Čím se bude topit?

Řešením nejsou ani obří bateriová úložiště, kterými propagátoři solární a větrné energie rádi argumentují. Zatímco je označují za „game changery“, tedy jakýsi bod zlomu, milník, který může výpadky vykrýt, pravdou zůstává, že všechny baterie v Evropě dokážou aktuálně uskladnit energii na pouhou minutu a 21 sekund průměrné poptávky. Pak už zase spoléháme na zálohu v podobě fosilních paliv. V zimě přitom Německo zažívá větrné přestávky trvající i víc než pět dní.

Hydraulické štěpení (frakování)

Jestli to slyšíte poprvé, nezoufejte. Od toho tu přece máme internetovou encyklopedii: Hydraulické štěpení (též frakování z anglického hydraulic fracturing, zkráceně fracking) je metoda vytváření puklin ve vrstvě slabě zpevněných sedimentárních hornin pomocí stlačené tekuté směsi (fracking fluid) vody s pískem a některých pomocných chemikálií. Písek o určité zrnitosti má za úkol udržet pukliny otevřené. Chemikálie se používají proto, aby usnadnily migraci tekutin (v podstatě mají velice podobnou funkci jako saponáty ve vodě na nádobí). Vytvořené pukliny mají umožnit uvolnění a migraci tekutin v hornině obsažených (v první řadě zemního plynu, popř. ropy nebo jejich nekonvenčních podob, např. břidlicový plyn) do větších ložisek, ze kterých již může být ekonomicky lukrativní je dobývat.

Elektřina navíc tvoří pouhou pětinu celkové spotřeby energie v Evropě (zatím poslední oficiální statistika z roku 2019, pozn. red.). Když tedy německý kancléř Scholz trvá na tom, že díky obnovitelným zdrojům bude Německo „nezávislé a méně náchylné k vydírání“, uniká mu pointa: ony neefektivní solární a větrné zdroje musí vykrýt i tu největší spotřebu energií, kterým je vytápění. A na tomhle poli elektřina výrazně ztrácí, zatímco plyn drží podíl téměř čtyřicet procent.

Víc topné energie než z obnovitelných zdroje ostatně pochází z nejstaršího zdroje na světě: dříví. I když i ono je v zásadě obnovitelné, zvýšení objemu kácených lesů může mít obrovské dopady na biodiverzitu. Dříví navíc při spalování uvolňuje více CO₂ než uhlí a často se dováží a přepravuje na naftových lodích z USA. V současnosti přitom 60 procent celkové obnovitelné energie v EU pochází právě ze spalování dřevěných pelet.

Co z toho plyne? Především fakt, že k ruské ropě potřebujeme mnohem lepší alternativy. A že vize Německa, které uzavřelo tři jaderné elektrárny a do konce roku uzavře další tři, je čirá hloupost. Náklady na jejich výstavbu a technologie už dávno vznikly a jen jejich provoz může zajistit nejen energetickou nezávislost, ale poskytovat i neuvěřitelně levnou, spolehlivou a bezemisní energii.

Výstavba jaderných elektráren třetí generace by nám sice zajistila bezpečnou a spolehlivou energii, ale zatím je příliš drahá.

Inovujme, frakujme a stavme

Evropa by také měla přehodnotit výrobu vlastního zemního plynu prostřednictvím frakování, jako to udělaly USA. Má spoustu potenciálních lokalit v Polsku, Francii a Rumunsku a mohlo by ji přinést kýženou levnou energii, úplnou energetickou nezávislost a stejně jako v USA i dramaticky nižší emise. I když kolem frakování existuje řada reálných obav, většinu lze řešit dobrou regulací.

Proč nefrakujeme?

Většina Evropy frakování odmítla kvůli přehnaným obavám, které se kolem něj (za notné finanční podpory Ruska) šíří. Americké studie přitom jasně ukazují, že celkové přínosy frakování výrazně převažují. Přesto nelze jeho nevýhody, ke kterým patří především enormní spotřeba vody, zcela ignorovat. Jen v USA se podle odhadu americké environmentální agentury EPA k frakování ročně spotřebuje 265 až 530 miliard litrů vody, což odpovídá roční spotřebě pěti milionů Američanů. Kritice čelí i nutnost dovážení vody kamiony s cisternou a následného znehodnocení těžebními chemikáliemi, které mohou kontaminovat i podzemní vody. Při těžbě písku používaného pro frakování se navíc uvolňuje karcinogenní oxid křemičitý a při samotné těžbě také benzen. S frakováním jsou také spojena zemětřesení.

Abychom ale dosáhli skutečné nezávislosti, musíme se podívat dál a prostudovat realistické alternativy. A požadovat víc než jen rozverné plány kolem slunce a větru. Musíme investovat do výzkumu a vývoje v celé řadě potenciálních zdrojů. Například výstavba jaderných elektráren třetí generace by nám sice zajistila bezpečnou a spolehlivou energii, ale zatím je příliš drahá. Výzkum a vývoj té čtvrté by ale potenciálně mohl přinést nejen vyšší efektivitu, ale právě i nižší náklady.

Frakovat?

Koncentrovaný výzkum nám navíc zajistí nejen potřebnou energetickou nezávislost, ale nabídne i realistická a dlouhodobá řešení klimatického problému. A jelikož to bude nějakou dobu trvat, z toho krátkodobého hlediska zní frakování jako ta nejpragmatičtější možností. Při rozumných regulacích by mohlo generovat bohaté a levné zásoby plynu, mít obrovské ekonomické přínosy, a k tomu jako bonus snížit emise skleníkových plynů.

Klíčové zkrátka je, že ve stínu Putinovy války by to mohl být relativně rychlý a realistický způsob, jak by se Evropa mohla posunout k energetické nezávislosti.

Kam dál? Energetika na Finmagu:

Ohodnoťte článek

-
153
+

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze
Bjørn Lomborg

Bjørn Lomborg

Prezident think tanku Centra Kodaňského konsensu a hostující pracovník Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. Napsal mimo jiné knihy The Skeptical Environmentalist (Skeptický ekolog), Cool It (Zchlaďte... Více

Související témata

energetikaEvropafosilní palivakomentářnezávislostRuskoUkrajina

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo