Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Putin, oligarchie a bída. Jak si stojí ekonomika Ruska?

Martin Lindák
Martin Lindák | 7. 3. 2022 | 8 komentářů | 56 836
analýzaekonomická historieekonomikaRuskosankceUkrajina

Kdysi hlava celého Sovětského svazu, dnes tržní ekonomika s řadou nešvarů. Ruská federace, jejíž vývoj je už víc než 20 let spojený se jménem Vladimira Putina, aktuálně čelí za svou invazi na Ukrajinu nebývalým sankcím ze strany Západu. Jak si do té doby ekonomika Ruska vedla? A má vůbec šanci to ustát?

Putin, oligarchie a bída. Jak si stojí ekonomika Ruska?

Rusko je sice největším státem světa s nejbohatšími zásobami nerostných surovin, ekonomicky ovšem zaostává (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Dnešní Ruská federace je největší stát světa, zabírá osminu zemské pevniny a rozprostírá se na víc než 17 milionech kilometrech čtverečných. Pro srovnání: Česká republika má rozlohu 78 870 km², což je zhruba 216krát méně. Celkem v této rozlehlé zemi žije přes 144 milionů obyvatel. Drtivá většina jich žije na západě, kde se nacházejí i největší města jako Moskva či Petrohrad.

Přestože je ale Rusko skutečně velké a současně je nejbohatší zemí světa, co se nerostných surovin týče, ekonomicky zas tak silné není. Ve skutečnosti v posledních letech spíš zaostává. Ruská ekonomika, vyjádřená nominální hodnotou hrubého domácího produktu (HDP), je sice 11. největší (6. největší v paritě kupní síly), ale jakmile se dá do vztahu k počtu obyvatel (takzvané HDP na hlavu), už to tak dobře nevypadá.

Rusko nejenže výrazně zaostává za Spojenými státy, ale například i Německem, Francií a dokonce i Českem a Slovenskem. Proč ruská ekonomika stále nedokáže Západ dohonit?

Může za to především minulý sovětský režim, ale i ten dnešní pod vedením Vladimira Putina.

Samotná ruská ekonomika se kvůli studené válce během posledního století silně industrializovala a zaměřovala na militarizaci.

Časy Sovětského svazu

Rusko se dědictví sovětského impéria z let 1922 až 1991 stále nezbavilo. I když podoba tehdejšího socialismu byla v sovětských či přidružených zemích různá, Rusko bylo tak trochu výkladní skříní. Jen ne v tom dobrém slova smyslu. Charakteristikou sovětské ekonomiky byla kolektivizace, státní vlastnictví a neexistence tržního systému.

Putin jako Hitler
Shutterstock

Putin vrací na scénu Sovětský svaz, jen pod novým názvem

Vladimír Putin není Adolf Hitler. Ale mluví jako on. Seznamte se s novým Sovětským svazem pod názvem Rusko, píše v komentáři kroků ruského prezidenta Pavel Jégl.

O ekonomice rozhodovala Státní plánovací komise, na úrovni svazu zvaná Gosplan, a to prostřednictvím takzvaných pětiletek. V nich naplánovala, co přesně se má vyrábět a v jakém objemu, tak aby se teoreticky zajistila rovnováha mezi poptávkou a nabídkou. Následně regionální plánovací orgány upřesňovaly tyto normy pro státní průmyslové podniky, sovchozy a kolchozy (státem vlastněné zemědělské společnosti, pozn. red.).

Každá ekonomická jednotka měla svůj plán, který byl součástí celku. A tento celek měl být v naprosté rovnováze. Odpovědnost byla vedena shora dolů jako zákon padajícího... vždyť víte čeho. A plánované byly samozřejmě i ceny. Kvůli tomu vznikaly takové paradoxy, že například pšenice byla dražší než chléb; stávalo se tak, že zemědělci krmili zvířata chlebem namísto obilím.

Samotná ruská ekonomika se kvůli studené válce během posledního století silně industrializovala a zaměřovala na militarizaci; ve zbrojním průmyslu utápěla skoro 20 procent HDP ročně. Plánovači moc neřešili životní úroveň, produktivitu práce či efektivitu. I když se Stalinovi nástupci (Chruščov, Brežněv...) snažili o reformy, nikdy se jim to nepodařilo.

Koncem roku 1991 Sovětský svaz skončil a zanechával za sebou zdevastované ekonomiky zemí, které byly jeho součástí. Spolu s ním skončil autoritativní režim jedné strany, bez svobody slova, prorostlý korupcí a šedou ekonomikou. Režim, který páchal zločiny na vlastních obyvatelích.

Změnit tvář ekonomiky a mentalitu lidí, kteří byli skoro století v socialistické ekonomice, není jednoduché.

Reformní devadesátky

Ještě před rozpadem se Sovětský svaz za každou cenu snažil dohnat a předehnat Západ, ale nedařilo se mu to. Silou své ekonomiky jeho úrovně prakticky nikdy nedosáhl, a i když měl ve svých řadách velmi šikovné vědce, profitovat z toho nedokázal. V případě technologií se mluvilo o zaostávání v horizontu deseti až dvaceti let. A tento technologický hendikep více méně přetrvává v Rusku dodnes.

Východoevropský oligarcha

oligarcha
Shutterstock

Máme to ale speciality! Východní Evropa, východoevropský oligarcha. Jednoho z nich známe všichni: Andrej Babiš. A co je pro ně typické? Mrkněme na wiki: Východoevropský oligarcha je termín pro obchodního nebo průmyslového magnáta ve východní Evropě, především v postsovětských republikách, který rychle zbohatl po rozpadu SSSR. Termín pochází z ruštiny a nemusí nutně znamenat, že oligarcha má politickou moc (jak by slovo odvozené od oligarchie mohlo naznačovat). Někteří oligarchové nicméně politickou moc mají. Přesná definice východoevropského typu oligarchy a jeho specifika oproti dalších mocným osobám označitelným jako oligarchové není ale ustálená.

Nezměnila to ani devadesátá léta, kdy byl hlavním představitelem už nově vzniklé Ruské federace Boris Jelcin. Ten sice chtěl takzvanou šokovou terapii, tedy skok ze socialistické ekonomiky na silně otevřenou tržní ekonomiku, ale ani tentokrát to nedopadlo tak, jak by si Rusko přálo. Tamější devadesátky ostatně asi nejlépe charakterizuje výrok ruského politika Viktora Černomyrdina: „Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky.“

Změnit tvář ekonomiky a mentalitu lidí, kteří byli skoro století v socialistické ekonomice, není jednoduché. Rusko trpělo konflikty ve vládě, špatnou daňovou soustavou s víc než 200 daněmi (Rusko má skoro 90 administrativních celků), bojovalo s korupcí, velkou šedou ekonomikou a velmi těžkým přechodem k soukromému vlastnictví. A čelilo i problémům při výkonu spravedlnosti: na denním pořádku byla střelba ve městech a řádění mafie.

Specialitou Jelcinovy ​​vlády byl pak vznik nového typu oligarchie. Éra bezmezné moci takzvaných východoevropských oligarchů ovšem skončila rokem 2000 s nástupem Vladimira Putina do prezidentské funkce. Někteří oligarchové, kteří se postavili proti novému vládci Kremlu, přišli o svůj majetek nebo skončili ve vězení. Tento stav trvá prakticky dodnes.

Místo sociálních odvodů se v Rusku platí takzvaná sociální daň, která je kolem 30 % v závislosti na výši příjmu a rizikovosti povolání.

Putinova éra

Je ale třeba přiznat, že v počátcích vlády Vladimira Putina se udály největší protržní ekonomické reformy od dob Sovětského svazu. Ty je třeba primárně připsat tehejšímu ministru financí Alexeji Kudrinovi. Centralizovala se moc federálních států, zavedlo se sedm velkých regionů a v jejich čele stáli vyslanci prezidenta. Jejich úkolem bylo mimo jiné dát do souladu místní legislativu s legislativou federace.

Zjednodušil se také daňový systém, aby byl spravedlivější a lidé neměli motivaci ho obcházet. Na konci reformy zbylo v Rusku z celkem 200 daní přibližně 20. Byla zavedena jednotná sazba daně z příjmů fyzických osob na úrovni 13 % a daň z příjmů právnických osob se snížila z 35 na 24 %. Později se redukovala na 20 % a takto sazby daně z příjmů fyzických a právnických osob platí dodnes. Podniky byly také nově povinny vést podrobné účetnictví.

Ekonomie lidskou řečí

Líbí? Text vznikl ve spolupráci s kanálem Ekonómia ľudskou rečoukterý se věnuje ekonomii, financím či daním a odvodům. Jeho cílem je dostat finanční gramotnost a ekonomické myšlení mezi lidi. Podpořit ho můžete třeba na Patreon.com.

Místo sociálních odvodů se v Rusku platí takzvaná sociální daň, která je kolem 30 % v závislosti na výši příjmu a rizikovosti povolání. V rámci reforem se snížila i daň z přidané hodnoty, a to z 20 na 18 %. Později se opět vrátila na 20 %, což platí dodnes.

Dnešní Rusko Má také daň z nemovitostí a daň z vozidel pro běžné lidi. Malé podniky platí sníženou daň z příjmů 6 až 15 % podle toho, v čem podnikají. Střední a velké podniky platí 20 %, a kromě toho třeba i daň z nemovitostí nebo minerální daň či daň za vodu. To se ovšem týká jen těžebních firem.

Zreformoval se i bankovní systém, kde měl největší podíly v bankách stát. Opět se vrátila důvěra a narostly vklady firem i podniků, a to o desítky až stovky procent ve srovnání s krizovými 90. lety. Kromě toho bylo zavedeno pojištění vkladů v bankách.

Změnila se i rozpočtová politika, zlepšilo se účetnictví a místní administrativní celky byly povinny na měsíční bázi zveřejňovat plnění rozpočtu. Zároveň se v roce 2004 vytvořil fond na hromadění přebytků z energetického sektoru, aby v případě krizí a výkyvů cen nedoléhaly tyto jevy na celou ekonomiku. Tento fond se ukázal být užitečný zejména v roce 2008 a 2009 v době celosvětové finanční krize.

Rusko má největší ložiska plynu, druhé největší ložiska uhlí a osmá největší ložiska ropy. A pořádně z toho i těží.

Rusko se posunulo, ale...

Tyto reformy posunuly Rusko po téměř sto letech socialismu skutečně vpřed. První dekádu nového tisíciletí jeho ekonomika strmě rostla až do zmíněné finanční krize v roce 2008. Ve druhé dekádě ale růst už spíše stagnuje, a to hlavně z důvodů expanzivní Putinovy politiky a následných sankcí Západu; Rusové se obrali o ekonomický růst zejména po anexi Krymu v roce 2014.

Rusku se v 21. století podařilo víceméně stabilizovat i inflaci, i když je stále na vyšší úrovni než v západních zemích. Ačkoli je ale dnes jeho ekonomika postavena převážně na tržních principech, stále má od tržních ekonomik západního typu docela daleko. Rusko zkrátka stále trpí některými neduhy jako v 90. letech.

Výhodou a zároveň nevýhodou ruské ekonomiky je závislost na energetických surovinách. Odhaduje se, že 30 % nerostných surovin světa se nachází právě na území Ruska. Rusko má největší ložiska plynu, druhá největší ložiska uhlí a osmá největší ložiska ropy. Příjmy z těžby představují 36 % příjmů státního rozpočtu. A víc než polovinu exportu Ruska tvoří energetické suroviny a výrobky z nich.

Mapa ruského plynu a ropy

Mapa ruského plynu a ropu
Ekonómia ľudskou rečou

Rusko je na těžbě doslova závislé, což ukázala i historie. Například v roce 1997, kdy klesla na trzích cena ropy kvůli krizi v Asii. Pro Rusko to bylo v té době jedním z posledních faktorů, který vedl k bankrotu v roce 1998.

Na druhé straně Rusku nerostné suroviny od roku 2003 do roku 2008 pomohly, když benefitovalo na růstu cen ropy a plynu na světových trzích. Díky tomu se v zemi zlepšila životní úroveň. Někteří ekonomové se shodují, že Putinova vláda vypadá proto tak dobře, protože mu pomohla rostoucí cena ropy, která přirozeně měla blahodárný vliv na ruskou ekonomiku.

Kromě toho energetické společnosti jsou z hlediska tržeb největšími společnostmi v Rusku. Zároveň jsou ale spojeny s dalším neduhem této země, s oligarchy. Tedy se skupinou velmi vlivných a bohatých podnikatelů napojených na politiku, kteří vyrostli během 90. let pod Borisem Jelcinem.

Po nástupu Putina se vztah s oligarchy změnil. V lednu 2001 se s nimi Putin setkal a prezentoval jim nová pravidla hry.

Privatizace pomohla vzniku oligarchů

Rusko použilo v letech 1992 až 1994 k přerodu ekonomiky podobně jako Československo a posléze Česko i Slovensko kuponovou privatizaci, kdy vláda rozdala obyvatelům kupony, za něž si mohli koupit podíl ve státních podnicích. Privatizace se zpočátku těšila velké podpoře, nakonec se ovšem ukázalo, že kvůli nízké gramotnosti a chudobě se lidé za pár drobných zbavovali kuponů, které se koncentrovaly v rukou větších či menších oligarchů.

Padne ruská ekonomika?

Západ už realizoval první ekonomické sankce vůči Rusku. Největší banky jsou odpojeny od finančních trhů a rubl padá. Zmrazily se také devizové rezervy centrální banky a akcie ruských firem prudce ztrácejí na hodnotě. Padne ruská ekonomika? Co se právě děje? Martin Lindák a jeho youtubový kanál Ekonómia ľudskou rečou vám dá nahlédnout i do tohoto dění.

Speciální fází privatizace bylo období let 1995 až 1996, kdy se Boris Jelcin i kvůli nadcházejícím volbám a nedostatku peněz rozhodl zavést program loans for shares. Zjednodušeně řečeno tehdy podnikatelé poskytovali státu půjčky výměnou za podíly ve státních firmách. V případě, že půjčku stát nesplácel, mohl věřitel podíl vydražit a část zisku si nechat.

Tento proces byl samozřejmě založen na politických známostech a nízké soutěži mezi zájemci, což vedlo k nízkým cenám podniků. K majetku se tak dostali oligarchové, převážně bankéři, kteří získali podíly ve velkých firmách. Například Vladimír Potanin získal Norilsk Nickel, světovou jedničku ve výrobě palladia a niklu, Michail Chodorkovskij Jukos a například Boris Berezovskij zas podíl v Sibněftu (později pohlceném Gazpromem).

Po nástupu Putina se vztah státu a oligarchů změnil. V lednu 2001 se s nimi Putin setkal a prezentoval jim nová pravidla hry: „Vy se nemíchejte do politiky a já nechám na pokoji výsledky privatizace.“ Vůči těm, kteří protestovali, Putin zasáhl a vytlačil je ze scény.

Nejlepším příkladem je Chodorkovskij a Gusinskij. Ten jako vlastník stanice NTV a holdingu Media Most dal novinářům volnou ruku v kritizování Putina, na což vládce Kremlu reagoval uvězněním Gusinského za daňové podvody. Poté, co se dostal na svobodu, mediální domy prodal Gazpromu, který se po krocích Putina přesunul do vlastnictví státu.

Pád ruského rublu

Zdroj: peníze.cz

Chodorkovskij stejně jako ostatní oligarchové do příchodu Putina obcházel systém, pral peníze přes daňové ráje a neplatil daně. Následně změnil politiku, struktury v Jukosu vyčistil a zvýšil efektivitu společnosti. Rovněž začal otevřeně mluvit o svobodě slova, občanské společnosti a reformě ruské ekonomiky. Nakonec byl Chodorkovskij stejně odsouzen a aktiva Jukosu rozdělena a převedena pod státní správu.

Někteří říkají, že právě kauza Chodorkovského odstartovala v Rusku státní kapitalismus. Stát postupně získal kontrolu i nad podniky z dopravy, vojenského průmyslu a bankovnictví. Něco o tom vypovídá i žebříček Transparency International, podle kterého je Rusko 136. nejzkorumpovanější zemí ze 180 hodnocených. Z mezievropských zemí je na tom nejhůř, Česko drží 49. pozici, Slovensko pak 56. příčku.

Mimochodem podle Forbesu je Moskva mezi světovými metropolemi čtvrtá v pořadí, co se týče počtu miliardářů. A mnozí z nich jsou právě ruští oligarchové.

I když zpočátku to s ekonomikou vypadalo dobře, tak později se ukázalo, že Putin jen centralizoval moc do Moskvy a mezi své lidi.

Chudoba a nerovnost

Problémem Ruska je i nerovnost příjmů a rozdíly mezi regiony. Největší města jako Moskva a Petrohrad tvoří skoro 30 % HDP země z necelých 90 regionů Ruska. Regiony, které sedí na nalezištích nerostných surovin, jsou na tom s HDP na hlavu ještě lépe, což jen dokazuje závislost Ruska na nerostných surovinách.

Když se podíváme na průměrné mzdy v jednotlivých regionech, tak v Moskvě vydělají zaměstnaní v průměru dvakrát víc než v ostatních regionech. Z toho vyplývá i problém Ruska s chudobou: v posledních letech vzrostl počet chudých na víc než 14 % populace, což je přibližně 21 milionů lidí. Ruská centrální banka ve svých analýzách hovoří o tom, že 75 % lidí dokáže jen přežívat a nedokáže si odkládat ani část ze svého příjmu.

Ruské ekonomice nepomáhá ani zahraniční politika země. Už před současnou nepochopitelnou agresí vůči Ukrajině se už v roce 2014 a 2015 připravila o ekonomický růst z podobných důvodů: po anexi Krymu čelila západním sankcím a nezanedbatelné náklady s sebou nesl i samotný dlouhotrvající konflikt na východě Ukrajiny a udržování anektované oblasti.

Anketa

Ustojí to Putin?

Putin je navíc velmi kontroverzní osoba, pod jejímž vedením sice proběhly v Rusku oceňované ekonomické reformy, ale problémem je role státu v ekonomice, korupce a závislost na velkých podnicích. Například malé a střední podniky tvoří jen 20 % ekonomiky, přičemž jejich podíl se v posledních letech ještě snížil. Oproti tomu v bývalých socialistických zemích v Pobaltí mají tyto firmy dvoutřetinový podíl. A vzhledem k chování Ruska se do země ani nehrnou zahraniční podniky, teď se z něj naopak rovnou stahují. Přece jen chcete podnikat v zemi, kde je stabilita.

I když to tak zpočátku s ekonomikou Ruské federace vypadalo dobře, později se ukázalo, že Putin jen centralizoval moc do Moskvy a pak ji rozděloval mezi své lidi. Drží pevnou rukou strategické podniky a také oligarchy, které si uklidil na svou stranu. Nemluvě o odstrašování a knokautování politických oponentů. Své o tom říká index Reportérů bez hranic: index svobody tisku umisťuje Rusko na 150. místo ze 180. Opět pro srovnání: Česko je na 40. a Slovensko na 35. místě.

Rusko je zkrátka země se státním kapitalismem a až nejbližší měsíce a roky ukážou, kam se bude dál ubírat. Nejisté je nyní nejen to, jak dopadne válka na Ukrajině, ale třeba i ruské prezidentské volby v roce 2024.

Kam dál? Rusko a Ukrajina na Finmagu:

Zbrusu nový Finmag

Finmag prosinec 2021Zdroj: Finmag

Kdo čte, nekrade. „Ta firma stála a padala na Harrym Potterovi,“ vzpomínají Silke a Jaroslav Horákovi, jak kupovali nakladatelství dětské knihy Albatros. Pak z něj udělali miliardový nakladatelský dům.

FIN. Fake it till you make it. Jak lžou startupeři na lovu investic • Zuri. Žádný rozjezd: letadlo Michala Illicha letí přímo vzhůru • Viceguvernér ČNB Marek Mora o evropské bankovní unii a bankovní suverenitě • Koupit místo iPoda akcie Applu, jste v balíku. Jenže…

MAG. Jakub Žofčák píše, jak Alexej Pažitnov nevydělal na Tetrisu. Programoval totiž v pracovní době • Markéta Hronová s Ondřejem Štefflem o čtvrtisícileté školní setrvačnosti • Constantin Kinský z investičního bankéře hospodářem, který sází duby

Autor článku

Martin Lindák

Martin Lindák

Vystudoval obor finance na Národohospodářské fakultě Ekonomické univerzity v Bratislavě. Od začátku studia spolupracoval s Nadáciou F. A. Hayeka a působil v ní jako analytik. Od srpna 2019 pracoval jako redaktor magazínu Index. Věnoval se primárně makroekonomickým tématům a veřejným financím. Dnes pracuje jako analytik Finstat.