Nas mnogo? Jak Rusko získalo image větší než skutečnost

Do doby, než Mercator v roce 1569 přišel se svým převratným zobrazením, byly téměř všechny mapy světa nějakým způsobem „kulaté“. Rovnoběžky a poledníky často vypadaly jako křivky, a pokud jste chtěli plout nebo putovat rovně, museli jste při navigaci dělat všeliké psí kusy. Co bylo totiž rovně na mapě, nebylo rovně ve skutečnosti. A naopak.

Mercator přišel se zobrazením, které vycházelo z promítnutí povrchu země na válec, dotýkající se rovníku. Pro navigátory to bylo skvělé. Poledníky byly najednou rovné a nahoru na mapě bylo vždycky na sever. Rovnoběžky byly kolmé na poledníky. A trasa křížící poledníky pod stále stejným úhlem byla na mapě přímka.

Pro námořní navigaci to byla úžasná a na dlouhou dobu, až do příchodu satelitní navigace, víceméně nepostradatelná pomůcka.

Rusko je sice obrovské, ale zas ne tak obrovské, jak vypadá na mapách, na které jsme byli zvyklí.

Optický klam

Mělo to ale i své nevýhody – ostatně jako každý způsob, jak se kulatou věc pokusit přesně zobrazit na placatém formátu. Můžete zachovat buďto tvary, nebo velikosti. Mercatorovo zobrazení docela dobře zachovalo tvary a směry, ale s těmi rozměry to bylo horší. Vlastně o hodně horší.

Ti z vás, kteří jako já ještě zažili školní atlasy s Mercatorovým zobrazením (které se už dnes právě z těchto důvodů příliš nepoužívá), si určitě pamatují, jak jsme přemýšleli, proč je obrovské Grónsko jen ostrov a ne kontinent. Vždyť na mapě vypadalo snad větší než Afrika.

Nebo jak prázdná musí být Kanada, když má ani ne desetinu obyvatel než USA, a přitom je očividně o tolik větší. A jak to, že Rusko nevládne světu, když je tak gigantické…?

Odpovědí samozřejmě je, že Grónsko je oproti Africe maličké a Kanada je větší než USA jenom o fousek. A Rusko? To je sice obrovské, ale zas ne tak obrovské, jak vypadá na mapách, na které jsme byli zvyklí.

Mercatorovo zobrazení totiž měřítkem „sedí“ jen na rovníku, a jak se blížíte k pólům, velikosti se zkreslují. Dostatečně na severu můžou věci vypadat až desetkrát větší, než by tomu bylo na rovníku.

Což taky znamená, že už tak obrovské Rusko, největší země světa, která navíc na své velikosti zakládá svoji představu o vlastní důležitosti a respektu, vypadá naprosto gigantické.

To je pro něj a pro jeho představitele samozřejmě výhodné a rádi toho využívají. Stačí se podívat na mapu světa, nebo si jen vybavit tu, kterou máte zafixovanou, a pocit, že se na vás vrhne celá ta obrovská plocha vpravo nahoře, vás přesvědčí, abyste si moc nevyskakovali.

Co jiného můžete dělat? Jich je mnogo, a když je budeme zlobit, tak přijdou.

Nas mnogo!

K tomu se samozřejmě přidává ještě další část image „velkého Ruska“. Tentokrát ta, o kterou se postaral spíš soudruh Stalin a jeho generálové. Nemusíte se nijak zvlášť zajímat o historii a vojenství, abyste měli docela dobrou představu o tom, jak vyhrávala Rudá armáda za druhé světové války.

Základem je tradiční pořekadlo „nas mnogo“ a ztělesněním pověstná ochota ruských generálů třeba sem tam „obětovat divizi“. Výsledný dojem je, že když by došlo na jakýkoliv konflikt, tak se z východu přivalí obrovská horda, která i kdyby byla technologicky zaostalejší nebo chudší, zvítězí vždycky už jen prostou početní převahou.

Není pak divu, že pro spoustu lidí v zemích, které mají s přítomností ruských „hord“ nedávnou a nepříliš blaženou zkušenost, se zdá být rozumnější být s ruským obrem zadobře. Protože co jiného můžete dělat? Jich je mnogo, a když je budeme zlobit, tak přijdou.

Jak to ale vypadá v číslech doopravdy, když se podíváme na Rusko nikoliv optikou mapy vyvinuté pro potřeby námořníků v šestnáctém století, ale faktů a čísel?

Pojďme se třeba podívat na to, jestli je těch Rusů opravdu tak „mnogo“. To je totiž v mezinárodních sporech obvykle důležitější než to, jaké území nějaký národ obývá. Jinak by se ostatně všichni nejvíc báli Kanady a nikoho by moc nezajímal třeba maličký Izrael.

Jak ale víme, je to spíš naopak.

How much?

V případě Ruska nám internet rychle odpoví, že Rusů je nějakých 146 milionů. To je opravdu hodně lidí. Ale není to zdaleka tolik, kolik bylo obyvatel Sovětského svazu – téměř 300 milionů těsně před jeho rozpadem a skoro 200 milionů před druhou světovou válkou.

Co je ale ještě zajímavější, je srovnání s ostatními zeměmi. Třeba USA, standardně vnímané jako největší rival Ruska, měly před druhou světovou válkou nějakých 132 milionů obyvatel. Dnes je to 333 miliony, tedy víc než dvě Ruska. A dokonce i víc než kdy měl Sovětský svaz.

Evropská unie? Téměř 450 milionů.

Podobné je to i třeba s evropskými zeměmi. Francie „vyrostla“ z 41 milionů na 67 milionů. Spojené království je na tom téměř stejně. Japonců přibylo ze 74 na 125 milionů.

A potom tu jsou samozřejmě země s opravdovým populačním růstem, jako je Čína. Tam za stejnou dobu vzrostl počet obyvatel na trojnásobek. Nebo Indie, kde to je téměř pětinásobek. A Nigérie, kde je to skoro o řád.

Nejenže tedy Rusů ubylo. Ono jich ubylo ve světě, kde téměř všech ostatních významně přibylo. Sovětský svaz byl třetí nejlidnatější zemí na světě. Dnešní Rusko je devátou. Takže ta obrovská plocha v pravé horní části mapy nejenže je o dost menší, než na mapě vypadá. Ona je navíc ještě o dost prázdnější.

Jen armády zemí EU jsou dohromady o polovinu početnější než ta Ruská. A ta americká je téměř stejná.

Proti vlastní vůli

Právě ta „prázdnota“ je přitom v reálném posuzování moci Ruska, zejména pak pokud jde o moc vojenskou, docela zásadní. Vezměte si třeba Ukrajinu. Ta je počtem obyvatel oproti Rusku zhruba třetinová a její armáda je poloviční. Kdybychom byli v nějaké primitivní počítačové hře, kde se počítá jen síla soupeřů, bylo by to jasné.

Jenomže už i v sofistikovanějších počítačových hrách, natož v realitě, jde o spoustu dalších věcí než jen to, kolik máte lidí, kolik máte vojáků nebo kolik máte tanků (kterých mají Rusové stále zdaleka nejvíc). Když je polovina vaší armády na druhé straně kontinentu, nebo vlastně spíš na úplně jiném kontinentu, nebude vám v danou chvíli moc platná.

Zvláště pak to platí v případě, že je vaše stále ještě obrovské území z velké části obklopeno státy, kterým jste po většinu předcházejícího století více či méně nedobrovolně vládli. A z části je národy, kterým vládnete ne tak docela po jejich vůli, samo tvořeno.

To není dobrá situace, pokud se například chcete na jedné straně své země pouštět do válečných dobrodružství. Někdo by toho totiž mohl využít k těm svým, na která už byste potom neměli jak reagovat.

Přesto má stále spousta lidí pocit, že Rusko představuje jakousi gigantickou, nezastavitelnou masu tam vpravo nahoře na mapě, která, když si nedáme pozor, se přelije přes všechno ostatní. I přesto, že jen armády zemí Evropské unie jsou dohromady o polovinu početnější než ta ruská. Americká armáda je s milionem a čtvrt lidí téměř stejná.

Rusové vždycky uměli toho, že vypadají větší, ještě náležitě využít a patřičně se nafouknout.

Kdo se koho bojí?

Není tak potřeba hlubokých zpravodajských úvah, abyste si uvědomili, že celá ta představa, založená na druhoválečném „nás mnogo“. je jednoduše nesmysl. I za té druhé světové války, kdy jich skutečně „mnogo“ bylo, dokázali Sověti zastavit a poté i porazit a dobýt hitlerovské Německo jen díky obrovské materiální pomoci z USA.

Dnes by na tom Rusko nebylo jinak. Možná chrastí supermoderními zbraněmi – ale i z toho, co víme, jich má málo a ne vždycky fungují. A je těžké si představit, že – pokud třeba o americkém programu F-35 víme, že jakkoliv je to nejdražší vojenský projekt v historii lidstva, pořádně ještě nefunguje – ekvivalentní ruské stroje fungují perfektně.

Tady přichází na řadu další tvůrci image Ruska: dlouhá řada důstojníků KGB a jejích sesterských a nástupnických organizací, včetně dnešního ruského prezidenta Putina. Rusové vždycky uměli toho, že vypadají větší, ještě náležitě využít a patřičně se nafouknout. A v očích spousty lidí se z jejich superzbraní, jakkoliv často nefunkčních (vzpomeňte si na tank Armata, který dokončil přehlídku před Kremlem na laně, nebo na celosvětovou ostudu letadlové lodi Admirál Kuzněcov) stávají obávané legendy.

Mohli bychom dlouze rozebírat, proč je ve skutečnosti Rusko mnohem chudší, křehčí a vojensky zranitelnější, než vypadá na mapě, ve filmech o druhé světové válce nebo na vojenských přehlídkách a leteckých dnech. Od národnostní roztříštěnosti přes chudobu, horšícící se zdravotní stav a věk dožití obyvatel po rozšířené problémy se zločinem a alkoholem.

Ale to by také mohlo vést k lákavé představě, že v době, kdy Rusko chrastí zbraněmi a přesouvá své vojáky k hranicím Ukrajiny, není se třeba ničeho bát. Václav Havel prý kdysi řekl, že se nebojí silného Ruska, ale slabého. Stejně jako se nemusíte bát silného, spokojeného a dobře nakrmeného medvěda, ale o to víc se musíte bát medvěda hladového, slabého, možná trochu zraněného a k tomu nejspíš i opilého.

A zvlášť se ho musíte bát, pokud máte pocit, že se medvěd vlastně bojí vás.

Kam dál? Rusko a Ukrajina na Finmagu:

• Rusko vs. Ukrajina? Putin je jako Brežněv, křísí omezenou suverenitu
• Křišťálová koule Pavla Jégla. Jaký bude rok 2022
• Jako když fackují Alexandra Velikého. Proč Rusko Ukrajinu jen tak nepustí
• Agenti s povolením zabíjet. Co je a co dělá jednotka GRU 29155
• Nečekala jsem, že tohle v Rusku někdy uvidím, říká publicistka Romanovová