Kuřáci a tlouštíci, plaťte! Politizace covidu zvedá otázku biopolitiky

Karel Sál
Karel Sál | 27. 12. 2021 | 3 komentáře | 19 570
coviddomácí politikakoronaviruszdravízdravotní pojištěnízdravotnictví

Je to už víc než dva roky, co se covid-19 objevil na wuchanském tržišti. Od té doby se stal jedním z nejpalčivějších politických témat, které si svojí důležitostí nezadá s globálním oteplováním či bojem proti terorismu. Pandemie, a hlavně reakce státu na počty nakažených, se stala další dimenzí politiky, kterou strany a jejich lídři musí artikulovat.

Kuřáci a tlouštíci, plaťte! Politizace covidu zvedá otázku biopolitiky

Pandemie covidu zvedla otázku biopolitiky. Čeká nás dělení na ty, kteří se o své zdraví starají, a ty druhé? (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Ve společnosti tak vznikla další štěpicí linie. Nově se tak můžeme lišit – kromě názoru na výši daní, roli státu v péči o děti nebo manželství pro všechny –, také v tom, zda by měl stát prosazovat povinné očkování, či nikoliv.

Přiznejme si, že covid-19 vytvořil podmínky pro novou dimenzi politiky – takzvanou biopolitiku. Ve své knize (Neo)liberální governmentalita v České republice ji popisují Jiří Mertl a Petr Krčál.

Jenže zatímco názory na monetární politiku se vyvíjely celá desetiletí a boj proti terorismu je tu s námi přes 20 let, témata ochrany veřejného zdraví před covid-19 a biopolitiky obecně vtrhla do našich končin rychle a naléhavě. Proto diskuze o covidu trpí absencí struktury, neustáleným názvoslovím a dalšími neduhy, které provázejí nová celospolečenská témata.

Dokud šňupání kokainu bylo záležitostí výstředních herců a vyšších společenských tříd, stát zasahovat nemusel.

Politizace a dostupná řešení

Ačkoliv slovo politizace zní jako něco zlověstného, jde o přirozený společenský proces. K politizaci dochází v té chvíli, kdy se nějaký problém stává celospolečenským; veřejnost a elity se shodly na tom, že problém existuje a že je třeba ho řešit.

Kromě covidu můžeme za příklad z medicínské oblasti uvést zneužívání omamných a psychotropních látek. Dokud šňupání kokainu bylo záležitostí výstředních herců a vyšších společenských tříd tak jako v prvorepublikovém Československu, stát zasahovat nemusel či nebylo třeba vytvářet komplexní protidrogovou politiku. Jakmile ale počty uživatelů pervitinu a jeho dostupnost raketově vzrostly tak jako v socialistickém Československu v 80. letech, bylo třeba zasáhnout a s tím ruku v ruce přichází politizace.

Finmag s drogami v míru

Houbelec
Zdroj: Shutterstock

Internetové drogové tržiště Silk road bylo mnohem bezpečnější než nejčastější alternativa – pouliční dealer. Reputační mechanismus a uživatelské recenze dávaly jistotu v životně důležitých věcech, jako jsou druh a čistota dodávané látky.

Drogy jsou nebezpečné, a proto mají být legální


Od roku 2006, kdy nový mexický prezident Felipe Calderon zahájil tažení proti drogovým kartelům, došlo k dramatické eskalaci násilí. To neskončí, dokud neskončí sama prohibice.

Jak vyhrát válku proti drogám? Vyhlásit mír


V roce 2011 ohlásila Globální komise pro drogovou politiku, že válka proti drogám selhala. Kde se stala chyba? Je čas legalizovat některé drogy a přestat kriminalizovat uživatele?

Anketa: Vést válku proti drogám?

A právě na základě politizace, která je ovlivněna povahou režimu a převažujícím ideologickým proudem, pak přichází protidrogová politika, která v jistém poměru kombinuje represi s prevencí. Podobnou politizaci drogové problematiky můžeme vidět třeba v USA od 70. letech, kdy Nixonova administrativa přichází s „válkou proti drogám“, která definovala postoj americké vlády k omamným látkám na desetiletí dopředu.

Politizaci tak zjednodušeně můžeme chápat jako zahrnutí problému a hledání a prosazování jeho řešení do politického procesu. Dnešní strany se s drogovou problematikou vyrovnávají každá po svém. Někteří upřednostňují prevenci (například Piráti), někteří zase represi (KDU-ČSL či SPD). A tato politizace se přirozeně nevyhnula ani covidu-19.

První země, kde se covid-19 politizoval, byla hned ta, kde se covid prvně objevil, tedy Čínská lidová republika. Čínská vláda, bezskrupulózní totalitní komunistická diktatura, pro kterou jsou lidská práva a práva menšin sprosté slovo, po prvotní laxní reakci lokálních kádrů zasáhla se vší tvrdostí. To občas zahrnovalo i zatlučení nakažených nebožáků v jejich obydlí.

V prvotní fázi politizace samozřejmě přichází otázka, zda je problém opravdu tak vážný, jak se zdá, či zda veřejnost nepodléhá panice...

Právě totalitní politizace covidu-19 v Číně, která zahrnovala utajování důležitých informací, bagatelizaci problému a mizení lékařských kapacit, jež na problém upozorňovaly, měla za následek celosvětové rozšíření covidu a vznik pandemie. Proto pokud hledáme původce našich problémů, v první řadě bychom měli prstem ukázat na Peking.

Institut pro politiku a společnost

Text vznikl v politickém think-tanku Institut pro politiku a společnost. Ten za své poslání považuje zkvalitňování českého politického a veřejného prostředí prostřednictvím profesionální a otevřené diskuze a vytvoření živé platformy, která pojmenovává zásadní problémy, vypracovává jejich analýzy a nabízí recepty pro řešení formou spolupráce expertů a politiků, mezinárodních konferencí, seminářů, veřejných diskuzí a dostupných politických a společenských analýz. Organizace, která vznikla v roce 2014 a sídlí v Praze, je spojená s hnutím ANO a je součástí Evropského liberálního fóra (ELF – European Liberal Forum), se kterým spolupracuje na řadě aktivit. Předsedou správní rady je Jan Macháček, místopředsedkyní Martina Dlabajová a členy Tünde Bartha, Edvard Outrata a Jaroslav Bžoch.

S rozvojem světové pandemie se téma covid-19 přesunulo do demokratických zemí včetně České republiky. V demokratickém režimu samozřejmě dochází k jiné formě politizace než ve státech typu Číny či Ruska, jelikož diskuze se vede veřejně a bez omezení, všechny relevantní informace jsou nebo by měly být veřejnosti známy a předpokládá se, že každý dospělý by si měl na základě dostupných informací být s to vytvořit racionální názor.

To je mimochodem jeden z důvodů, proč se může hledání optimálního řešení neúměrně táhnout. V prvotní fázi politizace samozřejmě přichází otázka, zda je problém opravdu tak vážný, jak se zdá, či zda veřejnost nepodléhá panice živené médii. Proto jsme na jaře 2020 mohli vidět neochotu rakouské vlády uzavřít horská střediska. U nás se stejné dilema projevilo jako kritika na adresu české vlády kvůli světovému poháru biatlonistů bez diváků.

Zlomovým případem pro Evropu bylo italské Bergamo, kde poprvé došlo k prudkému propuknutí nákazy a výraznému nárůstu počtu úmrtí. Po roce a půl pandemie v Česku jsme už chytřejší a víme, že omezení byla potřebná. Z covidu se stal problém a většina společnosti se shoduje, že je třeba ho řešit. První fáze politizace, celospolečenské uznání problému, je tedy za námi a nyní přichází fáze dvě: hledání řešení a souboj o to, které je to správné.

Boj proti pandemii je zdlouhavé hledání a vyvažování represivních a omezujících opatření, a podpory a povzbuzování...

Biopolitika a biomoc na vzestupu

To, že pandemie covid-19 není jen zdravotnický problém, není nutné dlouze vysvětlovat. Představa, že všechny rozhodovací pravomoci předáme epidemiologům, kteří jsou na viry přece odborníci, a ti nás ze šlamastiky vysekají sérií účinných opatření, je naprosto mimo realitu. Pandemie totiž zahrnuje zdravotní, ekonomické, politické a sociální faktory, které demokratická vláda musí zvažovat také.

Dezinformace, koronavirus

Boj proti pandemii je zdlouhavé hledání a vyvažování represivních a omezujících opatření na jedné straně a podpora a povzbuzování na straně druhé. Každopádně zdravotní aspekt pandemie způsobuje něco, na co průměrný občan České republiky nebyl dosud příliš zvyklý – vzestup biopolitiky a biomoci. Oba koncepty pocházejí ze 70. let 20. století, kdy francouzský sociolog a filozof Michel Foucault ve své knize Dějiny sexuality definoval novou formu moci institucí (převážně státu) nad lidmi v oblasti medicíny, farmacie a v dalších příbuzných oblastech.

best in covid
Shutterstock

Proč je Česko zase v loji? Best in covid nekončí

Téměř jako přes kopírák: Česko se řítí do další covidové plískanice a dohaduje se, co s tím.

Vzhledem k tomu, že pandemie vytváří enormní tlak na stát a jeho instituce – hlavně na zdravotnictví, ale také na státní kasu či represivní složky – stát reaguje větší regulací oblastí, které v předpandemických časech byly výlučně osobní záležitostí nebo je za výlučně osobní občan považoval.

Demonstrovat to můžeme na požadavku ochrany nosu a úst na veřejnosti, potažmo v oblastech s vyšší koncentrací lidí, které stát po českých občanech tu a tam vyžaduje. Pro člověka, který v roce 2018 upadl do kómatu a vzbudil se včera, by byl pohled na cestující v metru jistě překvapivý.

Otázka, zda člověk protiepidemickými opatřeními neztrácí svobodu, má kupodivu jednoduchou odpověď.

To je jeden z viditelných důsledků rozšiřování a posilování biomoci státu. Proces, který probíhá kontinuálně od 18. století, ale pandemická realita ho víc zviditelnila.

Krize individualismu
Shutterstock

Epochální úkol: přesvědčit individualisty, že žijeme ve společnosti

Pandemie a klimatické krize ukazují bídu individualismu, ve kterém nachází shodu liberálové i konzervativci. My přitom potřebujeme holistická řešení. Čeká nás proto velký politický spor.

Otázka, jestli člověk protiepidemickými opatřeními neztrácí svobodu, má kupodivu jednoduchou odpověď. Jistě, ztrácí, ale pozor – hodně záleží, jak se na tu ztrátu svobody díváte. Stejně tak člověk kvůli povinnému očkování, které je manifestací biomoci státu par excellence, ztratil svobodu zemřít na záškrt, spalničky, tetanus či černý kašel a také ho připravilo o svobodu nakazit nemocemi ostatní. A stejně tak člověk kvůli omezujícím opatřením v potravinářském průmyslu ztratil svobodu otrávit se botulotoxinem ze zfušovaných klobás.

Biopolitika a biomoc pronikla do našich životů už dávno, teď jsme si toho jen (znovu) všimli. Jenže situace okolo covidu je natolik závažná, že bude mít přímý vliv na podobu politiky.

Jiné zdravotní krize posledních tří desetiletí – ať už se jedná o onemocnění AIDS, ebolu či SARS – nevyvolaly minimálně na Západě tak enormní tlak na zdravotní systém. Žádná nemoc neomezila na tak dlouhou dobu zdravotní péči, kvůli AIDS ani chřipce jsme nemuseli rušit plánované operace a vyhlašovat stav nouze. Proto můžeme předpokládat, že covid-19 a postoj k řešení jím způsobené krize bude novou politickou štěpnou linií. Jak se to projeví?

Pravice klade mnohem větší důraz na osobní zodpovědnost jedince a jeho individuální volbu, a to i v případě, že tato volba může být škodlivá.

Lidovci s Bohem proti povinnému očkování

Politizace se projevuje i v rovině ideologie a ustálených politických symbolů. To se promítá do postojů jednotlivých stran, které za pomoci své tradiční ideologie a skrze své obvyklé symboly uchopují řešení, která mají pandemii pomoci zvládnout. Ukázat si to můžeme na českých stranách už dnes.

Povinné očkování
Shutterstock

Povinné očkování je tu. Můžeme se snad z covidu vyhrabat jinak?

Dosluhující kabinet vyhlásil další nouzový stav, a kromě toho vytasil zbraň těžkého kalibru – povinné očkování. Máme jiné řešení?

Začněme s donedávna vládnoucím hnutím ANO. Ideologicky ho můžeme charakterizovat jako širokospektrální hnutí, které kombinuje liberální politické i ekonomické fundamenty s konzervativními postoji, technokratismem, developmentarismem, neobatismem a sociálnědemokratickými prvky, jako jsou sociální citlivost vůči ohroženým skupinám či politika aktivního přerozdělování – to celé obalené narativem silného lídra a úspěšného podnikatele.

Kvůli svému ideologickému založení, které můžeme umístit mezi střed a levou stranu politického spektra, tak hnutí ANO přirozeně tíhne ke státem iniciovaným opatřením, která má stát vymáhat. Osobní zodpovědnost je upozaděna před zodpovědností kolektivní. Společnost a její dobro jsou vyšším principem než dobro jedince. Proto hnutí ANO nemá problém s povinným očkováním občanů (zatím vybraných skupin) a jeho příznivci taktéž.

Jinou situaci vidíme v rámci koalice Spolu. ODS, TOP 09 i KDU-ČSL jsou pravicové strany, přičemž občanští demokraté a lidovci jsou konzervativního zaměření. Pravice je přirozeně méně rovnostářská než levice. Pravice také klade mnohem větší důraz na osobní zodpovědnost jedince a jeho individuální volbu, a to i v případě, že tato volba může být v konečném důsledku škodlivá. Proto ODS, TOP 09 i KDU-ČSL je v otázce povinného očkování zdrženlivá až odmítavá.

Po odeznění pandemie pravděpodobně i v Česku dojde k debatě nad tím, nakolik je jedinec povinen se řídit pokyny státu v oblasti zdraví.

Posledním případem jsou strany, které opatření vůči koronaviru odmítají zcela. Tím máme na mysli například SPD, ale také Trikolóru či Svobodné. Takové strany ukončily politizaci tématu ve fázi „je to/není to problém“. Takové strany nehledě na zahlcení zdravotnického systému a desetitisíce obětí odmítají byť jen připustit, že covid-19 je celospolečenská záležitost a požadují odstranění všech opatření. Zaklínají se svobodou jedince, svobodu společnosti neřeší.

Anketa

Měli by platit všichni stejně, nebo...?

Na této krátké charakteristice můžeme vidět, že i v Česku se diferenciuje stranický systém na základě přístupu k pandemii. Levice chce plošná opatření prosazovaná centrální autoritou, pravice osobní zodpovědnost a národovci chtějí „svobodu“, ať už to znamená cokoliv.

Do budoucna tak můžeme očekávat, že se témata obecného zdraví a opatření na zachování zdravé populace budou v politice objevovat stále častěji. Po odeznění covidové pandemie pravděpodobně i v Česku dojde k debatě nad tím, nakolik je jedinec povinen se řídit pokyny státu v oblasti zdraví. A na druhou stranu – nakolik je společnost nucena financovat zdravotní péči ze společné hromádky těm, kteří vědomě porušují zdravotní doporučení a jdou jednotce intenzivní péče intenzivně naproti.

Strany v příštích letech tak budou ve svých programech řešit, jestli kuřáci či obézní lidé budou platit vyšší zdravotní pojištění. Nebo naopak – zda ulevíme lidem, kteří pravidelně cvičí, jedí zdravě a nevynechají ani jednu preventivní prohlídku.

Věk biopolitiky se blíží.

Autor článku

Karel Sál

Karel Sál

Karel Sál vystudoval politologii na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde v roce 2016 obhájil disertační práci s názvem Demokracie v krizi nezájmu: účinky využití internetových voleb ve volebním procesu vybraných zemí. Odborně se zabývá problematikou e-Govermentu, internetovými volbami a informační svobodou. Je autorem několika odborných článků, vystupuje na mezinárodních konferencích a je zakladatelem a editorem think-tanku e-politics.cz.