Kdo nahradí Merkelovou? Německo okouzlil nudný „táta“ Scholz

Volby, ve kterých Němci poprvé po šestnácti letech vybírali nástupce kancléřky Angely Merkelové, dopadly poněkud paradoxně: na jednu stranu nemohly z krátkodobého hlediska překvapit skoro nikoho, protože jejich výsledky už několik týdnů předpovídaly v zemi tradičně spolehlivé průzkumy, na tu druhou by však těmto výsledkům o několik měsíců dřív uvěřil jen málokdo.

I pro zkušené politické pozorovatele musel být hlavním překvapením triumf sociálních demokratů (SPD), kteří od porážky Gerharda Schrödera v roce 2005 hráli v německé politice druhé housle. Ještě v červnu se jejich preference pohybovaly kolem patnácti procent – tedy nejen daleko za nejsilnější koalicí křesťanských demokratů a socialistů (CDU/CSU) dosluhující kancléřky Merkelové, ale dokonce i pod úrovní Zelených.

O těch se přitom dlouho tvrdilo, že SPD vystřídají na pozici nejsilnější levicové strany. Pak se ovšem v letních měsících začala situace dramaticky obracet a sociálním demokratům se s bezmála 26 procenty podařilo do cílové rovinky doběhnout těsně před CDU/CSU, zatímco Zelení se s patnácti procenty ocitli až na třetím místě.

SPD se tento husarský kousek povedl pod vedením zkušeného ministra financí Olafa Scholze, který tak v blízké budoucnosti s největší pravděpodobností povýší na pozici kancléře.

Zatímco Scholzovým hlavním konkurentům se dařilo různými způsoby ztrapňovat, kandidát SPD na Němce zapůsobil klidným až monotónním vystupováním...

Nudnost jako výhoda

Scholz na rozdíl od svých soupeřů proplul volební kampaní bez zaškobrtnutí, ačkoli paradoxně ne bez skandálů. Sociální demokrat byl za svou dlouhou politickou kariéru vyšetřován hned z několika pochybení, naposledy v souvislosti s případem masivní zpronevěry ze strany německé technologické firmy Wirecard. Scholzovi, v tu dobu ministrovi financí, kritici vyčítají, že jeho úřad nedokázal kriminální aktivity společnosti odhalit, nebo že je dokonce záměrně přehlížel.

Přestože je Scholzovi za tento skandál připisována politická odpovědnost, nikdy nebyl z ničeho obviněn a širší veřejnost si ho s případem nespojila. Podle německých novinářů je to navíc příliš komplikovaná kauza na to, aby mohla kandidáta závažně poškodit. „Pokud něco nejde vysvětlit jednou větou, není to skandál,“ domnívá se sloupkař magazínu Focus Jan Fleischhauer.

Zatímco Scholzovým hlavním konkurentům se dařilo různými způsoby ztrapňovat, kandidát SPD na Němce zapůsobil klidným až monotónním vystupováním, které mu přitom v minulosti bylo spíše na obtíž. Nepříliš charismatický sociální demokrat byl v médiích dlouhou dobu vysmíván jako nudný patron, za což si už před lety vysloužil přezdívku „Scholzomat“

Jenže letos se ukázalo, že právě to koronavirovou krizí znejistělé německé voliče přitahuje – zvlášť po odchodu nesmírně oblíbené kancléřky Angely Merkelové. I ona byla ostatně v počátcích kariéry označována za nudnou a nevýraznou. Němci si zkrátka zvykli na to, že jejich zemi řídí nekonfliktní a kompetentní politička, která je bez větších šrámů provedla hned několika krizemi. A když nebyla k mání, jejím nejlogičtějším nástupcem se nestal málo známý Laschet, ale právě Scholz, jemuž se z pozice ministra financí podařilo úspěšně vypořádat s pandemií na úrovni Německa i celé EU.

Cineberg / Shutterstock.com

Alexandros Michailidis / Shutterstock.com

Další obrázky v galerii (9)

Scholz si tuto výhodu brzy uvědomil a začal dosluhující kancléřku napodobovat gesty nebo způsobem vyjadřování. Spřátelená média ho brzy vybavila lichotivou přezdívkou Vati („táta“) – tedy mužským protějškem obecně rozšířené přezdívky pro Merkelovou, jíž se pro změnu říká Mutti („mamka“). Vysmívanou „nudnost“ se tak podařilo přetavit v důvěryhodnost a jakousi familiárnost, kterou příznivci kancléřky ocenili přesunem neuvěřitelných dvou milionů hlasů od CDU/CSU k Scholzovým sociálním demokratům.

Scholz sice začínal svou politickou dráhu jako levicový radikál v sociálně demokratické mládeži, postupně se však pod vlivem kancléře Gerharda Schrödera posunul do pragmatického středu...

Žádný nováček

Kromě klidného a důvěryhodného způsobu vystupování Scholzovi bezpochyby pomohlo nekonečné množství zkušeností, které nabral za víc než dvě dekády ve vysoké politice. Před tím, než se stal spolkovým ministrem financí, působil třeba v čele ministerstva práce a sociálních věcí nebo jako dvojnásobný šéf vlády městského státu Hamburk.

Respektovaný Scholz

Phil Pasquini / Shutterstock.com

• narodil v roce 1958 v dolnosaském Osnabrücku, ale vyrostl v přístavním městě Hamburk
• původně se živil jako právník se specializací na pracovní právo, politika ho ale táhla od mládí
• po dlouholetém působení ve strukturách sociálně demokratické mládeže získal na konci 90. let první vysokou funkci v hamburské městské vládě
• nedlouho poté byl zvolen poslancem Bundestagu a stal se blízkým spolupracovníkem kancléře Gerharda Schrödera
• spolu s ním byl radikálním křídlem strany obviňováni za příliš necitlivé protržní reformy
• po krátkém působení ve funkci ministra práce a sociálních věcí v první vládě Angely Merkelové (2007 až 2009) se vrátil do hamburské politiky
• největší respekt u veřejnosti získal po roce 2018 jako spolkový ministr financí

Právě v Hamburku se Scholz osvědčil jako schopný manažer a zároveň jako člověk připravený se dohodnout s partnery v politice i byznysu.

Scholz sice začínal svou politickou dráhu jako levicový radikál v sociálně demokratické mládeži, postupně se však pod vlivem kancléře Gerharda Schrödera posunul do pragmatického středu a ve straně je dnes považován spíše za konzervativce. Mladší a radikálnější část sociálních demokratů ostatně Scholze v čele strany nechtěla a ještě v roce 2019 ho dosti ponižujícím způsobem porazila ve volbě předsedy SPD, kde zvítězili dva levicoví kandidáti mimo tradiční stranické struktury.

Ty však záhy dohnala nezkušenost i pro SPD typická stranická řevnivost. A oběma spolupředsedům nezbylo než kývnout na jmenování Scholze kandidátem na kancléře. Obratnému Scholzovi se pak k překvapení mnohých podařilo po celou dobu kampaně udržet sociální demokraty pohromadě a zabránit tomu, aby se vnitrostranické spory dostaly na veřejnost. To SPD poskytlo zásadní výhodu proti naopak stále rozhádanější CDU/CSU.

Neúspěch v předsednickém klání z roku 2019 nebyl ani zdaleka první porážkou, kterou Scholz dokázal přežít a ještě využít k dalšímu kariérnímu vzestupu. O jeho konci ve vysoké politice se spekulovalo už v roce 2001, kdy byl po třech letech na pozici ministra vnitra v hamburské vládě obviňován z volebního debaklu sociálních demokratů.

Scholz tehdy prosadil podávání projímavých látek osobám podezřelým z obchodu s drogami, což způsobilo úmrtí jednoho člověka. Z tohoto neúspěchu se však rychle otřepal a stanul na vysoké stranické funkci po boku vycházející hvězdy, kancléře Gerharda Schrödera.

Obdivuhodná schopnost přežít v politice a zároveň ochota ke kompromisu se v každém případě Scholzovi hodily.

Schopnost přežít

Podobně se Scholz vzpamatoval třeba z katastrofálního summitu G20 v Hamburku, který v roce 2017 zcela zastínily brutální střety mezi policií a protestujícími. Tehdy byl už šestým rokem úspěšným starostou Hamburku, jemuž se mimo jiné podařilo vyřešit bytovou krizi, a pořádání summitu dvaceti největších světových ekonomik mělo korunovat jeho působení v čele městského státu.

Shutterstock

Místo selanky pěkný cirkus. Odcházení Merkelové Evropu zabolí

Měla to být snadná výměna. Pohodové střídání stráží. Idyla. Skoro selanka. Jenže nebude. Odchod Angely Merkelové, který si kancléřka doposud organizovala přesně podle svých představ, se naopak proměňuje v politické drama. V boj o proměnu německé politiky, která dosud byla posledním konzervativním jádrem společné Evropy.

Scholz ovšem podle kritiků nevzal v potaz dlouhou tradici levicového radikalismu v Hamburku ani četná varování před tím, že se chystají masové protesty. A nezajistil řádnou ochranu summitu. Celou událost pak provázely násilné nepokoje, při kterých bylo zraněno na pět set policistů a čtyři stovky protestujících skončilo ve vězení.

Starosta se musel za nezvládnutí vytouženého summitu veřejně omluvit, odolal však volání po odstoupení a dokončil funkční období. Bouře se mezitím přehnala a Scholz dostal o pouhý rok později příležitost napravit si reputaci ve funkci spolkového ministra financí.

Obdivuhodná schopnost přežít v politice a zároveň ochota ke kompromisu se v každém případě Scholzovi nejen hodily v úspěšné kampani, ale budou neméně důležité při sestavování a vedení právě vznikající vlády. Vzhledem k volební matematice sociálním demokratům nezbývá moc jiných možností než se dohodnout se dvěma ideologicky velmi vzdálenými partnery: levicovými Zelenými a pravicovými liberály ze Svobodně demokratické strany (FDP).

Přestože má SPD historicky mnohem blíž k Zeleným, v takové vládě bude muset plnit hlavně roli zprostředkovatele, než že by prosazovala ambicióznější prvky vlastního programu.

A právě pro tuto úlohu je pragmatický Olaf Scholz jako stvořený.

Tschüss! Milovaná i nenáviděná Frau Merkel

Egor Zakharov / Shutterstock.com

Kdo by ji neznal. Angela Merkelová, jedna z nejvýznamnějších evropských političek a nepsaná lídryně Evropské unie, se pro svou větu Wir schaffen das (Zvládneme to) během uprchlické krize stala i Nejvyšší sluníčkářkou všech sluníčkářů. Především ale stále zůstává dlouholetou kancléřkou Spolkové republiky Německo. Je první ženou v úřadu a post zastává už od roku 2005. Uf! Ne nadarmo tak sbírá ocenění typu Nejmocnější žena světa (Forbes, opakovaně), druhý Nejmocnější člověk planety (taky Forbes, 2012) či Osobnost roku (Time, 2015).

A zatímco v Německu se těší poměrně vysoké a dlouhodobé oblibě, v Řecku a dalších dluhy zmítaných jižních zemích, kterým skrze evropské fondy nasypala miliardy eur v záchranných balíčcích, je pro svá nekompromisní úsporná opatření nenáviděna. Stejný recept přitom aplikuje i na Němce. Poslankyní Spolkového sněmu byla poprvé zvolena už v roce 1990, jedenatřicet let poté se v jejích 66 letech mluví o postupném a definitivním odchodu z politiky.