Česko. Země, kde socialismus vítězí, i když socialisté prohrávají

Sondy naznačují, že dvě tradiční a „přiznané“ levicové strany, paběrkující už v minulých sněmovních volbách, teď balancují na hraně pěti procent, které jsou vstupenkou do sněmovny. Nebylo by překvapením, kdyby skončily na smetišti dějin.

Poslední bitva o dělníky

U KSČM zaráží, že tam, kam tak často druhé posílala, už dávno není. Je to staré haraburdí, parodie na marxistickou partaj.

„Tvrdé“ jádro komunistů na mítincích vykřikuje, že dělníci musí znovu získat kontrolu nad fabrikami. Poslanci za stranu vyznávající ideu společenského vlastnictví výrobních prostředků však v uplynulých letech drželi u moci arcikapitalistu, který se o výrobní prostředky s nikým nedělil a dělit nechce.

Komunisté pořád hlásají boj za socialismus a spílají kapitalismu. Jenže dnes se bojuje za jiné „ismy“, například za feminismus nebo multikulturalismus. Na váze nabývá agenda udržitelnosti a LGBT. To je pro ně španělská vesnice, ve které se na rozdíl od progresivní levice neorientují. A protože biologické hodiny se nedají zastavit, partaj vymírá. Zbývající nostalgici vzpomínají na slavnou bolševickou minulost.

Také sociální demokraté, kteří si počátkem příštího roku budou připomínat čtvrté výročí od památné chvíle, kdy se s Janem Hamáčkem začali „odrážet ode dna“, můžou nostalgicky vzpomínat. Třeba na doby, kdy v prvních parlamentních volbách v Československu v roce 1920 brali 25 procent hlasů, anebo na rok 1998, kdy jich dostali 32 procent a ze Strakovy akademie vypudili pravicovou koalici.

Že by je ještě zachránila zelená akvizice – Matěj Stropnický, vystupující po boku Jany Maláčové v roli lidového komisaře při kontrolách ve fabrikách? Nejspíš jen poslední marný pokus ČSSD přitáhnout městské levicové liberály.

Zdroj: Shutterstock a obchod s propagačními přeměty ČSSD

Sociální demokraté chodí s křížkem po funuse. Voliči oranžových se už dávno rozprchli po české kotlině. Skončili u Babiše, Pirátů, Starostů a ti nejradikálnější v jarmarku Tomia Okamury – jako nočních vlk Jaroslav Foldyna. A nic nenasvědčuje tomu, že by odešli jen na nějaký víkendový čundr. K návratu je nezlákala ani červená mikina Jana Hamáčka

Situace sociální demokracie je o to svízelnější, že má astronomické dluhy. Pokud vypadne ze sněmovny, výrazně se sníží její příjmy a patrně od ní odejdou i sponzoři. Strana se dostane do existenčních problémů a sotva udrží pro sociální demokracii ikonický Lidový dům.

Kovář a kovaříčkové

Vypadá to jako paradox: levicové strany skomírají, přitom levicová politika vítězí.

Socialismus se vlastně vrací, i když (naštěstí) ne ten předlistopadový. Lidové milice neobsazují fabriky, neznárodňuje se. Role vlády v ekonomice však roste. Rozděluje se pořád větší množství dotací a subvencí. Reguluje se kdeco. Zákoník práce i minimální mzda – obojí se upravuje podle přání odborů a bez ohledu na přání zaměstnavatelů. Příjmová nerovnost patří k nejnižším v Evropě, sociální dávky rostou a zavádějí se další. Zvyšují se platy ve státní sféře i důchody nad výši danou zákonem – jedno, že schodek na důchodovém účtu raketově roste.

A věřte-nevěřte, tohle všechno „zařizuje“ vůdce catch all party Andrej Babiš, který myslí na každého a slíbí víc, než může levice splnit. Jednou staví halu pro Martinu Sáblíkovou, podruhé se ohání se levným pivem a ve svém novém spisku buduje rychlodráhu i v městech, kam není plánována.

Co víc – jako bonus k sociálním jistotám a nákladnému paternalistickému státu přidává nízké daně. Nenechá se přitom rozhodit takovými podružnostmi, jakými jsou rozpočtový schodek, míra zadlužení, anebo demografie a stárnutí.

Andrej Babiš je zkrátka všude – napravo, ve středu, ale především nalevo. Vystavěl si obraz vůdce, který jako jediný dokáže věci zařídit a o každého se postarat. Mnozí levicoví voliči tomu uvěřili a jednoduše si řekli: Proč chodit k levicovému kováříčkovi, když můžeme jít přímo ke kováři, který je tady pro všechny?

Kdepak, výsledek těchto voleb si tradiční levice nedá za rámeček.