Česko zůstane Babišovo. Covidovému zmaru navzdory

Ještě na začátku pandemie se zdálo, že politika a covid jsou osudově spojeny. Kdo si s covidem ví rady, má ve volbách velkou šanci na úspěch. Kdo ne, jde od válu.

Ve Spojených státech to tak zjevně bylo: Donald Trump, známý svým veřejným odporem k moderní vědě, pandemii podcenil, což stálo statisíce lidí život. Voliči to potom Trumpovi sečetli, tvrdí komentátoři, ačkoliv covid byl v antitrumpovské kampani jen jednou a zřejmě méně rozhodující vrstvou. Hlavní roli sehrály Trumpovy autoritářské sklony, které velké části Ameriky nevoněly.

V Německu se covidové věci jevily podobně. Vláda Angely Merkelové v boji s covidem držela jasnou linii a měla relativní úspěch. Preference její CDU šly nahoru, zdálo se, že zářijové volby jsou vyhrané. Jenže potom přišel táhlý boj o trůny v rámci CDU/CSU, nemastný neslaný kandidát Armin Laschet ztratil veškeré sympatie a na covidové úspěchy se zapomnělo.

Vlastně nezapomnělo: z nedostatku politické nabídky slízl smetanu covidové popularity ministr financí a lídr sociální demokracie Olaf Scholz, který držel státní kasu a plnil rozhodnutí vlády. Jeho volebním plusem ale není dobrá anticovidová politika, ale nedostatečná nabídka soupeřů. Scholze dnes mnoho lidí volí na protest proti Laschetovi a radikálním Zeleným.

To může vést k vládní koalici sociálních demokratů, zelených a postkomunistů, což by po třiceti letech od znovusjednoceného Německa byla převratná politická událost evropských rozměrů.

Chtějí-li voliči skoro lepší soudy a justiční systém, je s podivem, že tak snadno dávají přednost trestně stíhanému premiérovi.

V zajetí paradoxů

V Česku to také chvíli vypadalo, že Babišova vláda dostane ve volbách účet za nepovedené politické rozhodování během pandemie. Propad popularity ANO o deset procentních bodů byl výrazný. Jenže od té doby Babiš získává své hlasy zase zpátky.

Není to jen vlivem jeho dehonestační antikampaně proti Pirátům, kterou teď nahradil útok na bývalé vládnoucí strany, především lídra koalice Spolu, ODS. Může za to i doznívání covidu a citelné uvolnění situace, která dává lidem na covid zapomenout a snadno odvádí k jiným tématům.

Je to paradoxní, protože za nejdůležitější problém, který má společnost a její vláda řešit, považují občané dlouhodobě zdravotnictví. To sice v boji s covidem uspělo, ale skoro navzdory vládní dezorganizaci a zmatku. A nyní potřebuje mnohem zásadnější a dlouhodobější změny.

A českým občanům jsou dle průzkumů bližší i jiná témata, například stav justice. Ani tady ale není ve voličském společenství málo paradoxů. Chtějí-li voliči skoro v 90 % lepší soudy a justiční systém, je s podivem, že tak snadno při projevování svých politických preferencí dávají přednost trestně stíhanému premiérovi se střetem zájmů po celé Evropě, jehož kauzu justice zpracovává už několik let. A například případ bývalého premiéra Nečase a údajných politických trafik rovnou let osm.

To je stav justice, s nímž Babišova vláda nic dobrého neudělala.

Jindy humanistickými ideály vedená sociální demokracie brojí proti ukrajinským pracovníkům, přestože jsou to právě oni, kdo drží nad vodou velkou část stavebnictví.

Země xenofobů

Lidé v Česku se také v průzkumech svěřují, že se velmi bojí o svou bezpečnost, která je buď druhá nebo třetí nejdůležitější oblast jejich politických priorit. Co to ale znamená v zemi, která patří z hlediska kriminality k nejbezpečnějším, kde dokonce kriminalita klesá a poklidný život neohrožují ani mohutné migrační vlny celého světa? Mimo jiné i proto, že už asi celý svět ví, že v Česku nikdo migranty nemá rád a že celá politická reprezentace se ze strachu z volebních ztrát stala odpůrcem v podstatě jakéhokoliv přílivu „jiných lidí“?

Tato absurdita jde dokonce tak daleko, že jindy humanistickými ideály vedená sociální demokracie ústy své volební favoritky, ministryně Jany Maláčové, brojí proti ukrajinským pracovníkům. Přestože jsou to právě oni, kdo drží nad vodou velkou část stavebnictví a před covidem pomáhali i v jiných oborech. Že jde o „účelovku“, jak říká pan premiér, je zřejmé z toho, že paní Maláčová bojuje o pracovní místa Čechů v době, kdy je nezaměstnanost na třech procentech. Práce je zkrátka všude dost, jen ji nikdo z momentálně nezaměstnaných moc nechce.

A s tématem covidu, které volebním tématem nebude, je situace ještě paradoxnější. Lidé si stěžují na vysoký počet mrtvých, za které může vláda, která nepomohla moc ani finančně, ale zároveň masově odmítají očkování a kvitují s povděkem, že regulace padají. Že se může do restaurací bez kontroly, ne jako v cizině, kde vás bez certifikátu do hospody nepustí.

Vláda je a spíše bude najednou chválena za to, že dá od covidových regulací ruce pryč, že zkrátka nechá virus svému vývoji. Dělají to přece i v Británii, Švédsku a kde ještě... Dokud nebudou plné nemocnice, a to do voleb zřejmě nebudou, politicky se to vyplatí.

Lidé sice poznali, že Babiš je mizerným manažerem, ale nakonec nemají odvahu zkusit někoho jiného.

Krize nekrize

Po minulých volbách se říkalo, že Andrej Babiš může prohrát jedině tehdy, když přijde velká ekonomická krize, kde se ukáže, že není dobrý manažer. Přišla krize dokonce ještě větší, ekonomická i zdravotní. A přesto se zdá, že vítězství bude opět Babišovo.

Lidé sice poznali, že manažer je mizerný, ale nakonec nemají odvahu zkusit někoho jiného. Vždyť to do covidu šlo dobře a covid je už pryč. Možná že i v Česku platí totéž co v Německu, kde průměrný Scholz vítězí jen díky tomu, že jeho soupeři jsou viditelně horší.

Každopádně čekání na další (covidovou) krizi nepomůže. Vyhrát volby musí jen důvěryhodnější a zajímavější obličej než Babiš. Necelý měsíc před volbami se zatím nezdá, že by tu už byl.