Důchody znamenají moc, na reformu zapomeňte

Podlehl jsem reklamě. Ano, přiznávám se, slova paní ministryně Maláčové, která doporučila aplikaci České správy sociálního zabezpečení, v níž se o svém budoucím důchodu dozvíme vše podstatné, mě nalákala.

Po přihlášení do systému jsem zjistil, že do důchodu můžu za třináct let. Jaký asi důchod bych mohl očekávat, mi však aplikace neřekla. Ani to, kolik jsem už do systému zaplatil. Informace tedy veškerá žádná, ale zkusím to za dalších pět let, až bude nějaká jiná, sofistikovanější aplikace.

Není vyloučeno, že i tehdy to bude marné, protože česká politická reprezentace je ve věci důchodové reformy, která by vydržela delší dobu, velmi laxní. Ani lidé ve středním věku tak dnes ani nevědí, jaký důchod mohou čekat. A česká populace dál stárne a stárne.

Tak silnou skupinu voličů politici nechtějí pustit z ruky a přímého politického vlivu. Proto také všechny ty přídavky navíc...

Stovka sem, stovka tam

O důchodové reformě se sice mluví desetiletí, podobně jako o reformě českého školství, nic moc se ale neděje. Komisí, které dokázaly sepsat nosné verze reformy penzí, sice bylo už několik, politici je ale nakonec nevyslechli. Nebo se přinejmenším nebyli schopni dohodnout na tom, jak odborná doporučení převést do reality.

Nakonec to téměř vždy mělo politické důvody, které vystupují na světlo stále otevřeněji. Důchodci jsou nejsilnější voličská skupina, která svým počtem dokáže rozhodnout (a do budoucna bude rozhodovat) volby. V demografických předpovědích se odborníci skutečně nemýlili.

Bohužel politici je nevyslyšeli, přesněji vyslyšeli je po svém. Tak silnou skupinu voličů jednoduše nechtějí pustit z ruky a přímého politického vlivu. Proto také všechny ty přídavky navíc, zvyšování penzí nad rámec valorizace, speciální odškodnění za covidovou újmu a podobně…

Pro politiky je evidentně mnohem výhodnější přidávat před volbami než vytvářet systém, který by byl jakýmsi sociálním automatem. Ten by následně podle vývoje ekonomiky dorovnával důchody na určitou úroveň bez aktuálních politických zásahů, které by se daly marketingově využít.

Hlasovat pro sociální automat se zkrátka moc nedá. Ale hlasovat pro sociálně cítícího politika, který je hodný a empatický a váží si starších lidí, a proto jim dá rád stovku navíc, jde už velmi dobře.

Marně ekonomové a demografové počítají a projektují modely, které jasně dokazují, že odklad není na místě...

Moc na prvním místě

Pouštět největší volební zbraň z rukou se teď nechtělo ani Andreji Babišovi. Proto také nepodpořil důchodovou reformu, neboť už je přece na její projednávání pozdě. Kdo má peníze, má moc, a tu není radno ani v zájmu přehlednosti a stability penzijního systému dobrovolně předávat nějakému neosobnímu výpočtu.

Česko stárne. Tečka.

Český statistický úřad (ČSÚ)

Jak zlé to s námi je? Podle poslední projekce Českého statistického úřadu (z roku 2018, vychází jednou za čtyři roky) bude mít Česko v roce 2101 10,527 milionu obyvatel, tedy asi o dvě stě tisíc méně než dnes. Téměř 30 procent z nich budou senioři ve věku 65 a více let a průměrný věk se zvýší ze současných 42,2 na 47,4 roku. Počet zemřelých bude pravidelně převyšovat počet živě narozených dětí a poměr lidí v ekonomicky aktivním věku a v kategoriích 0 až 19 let a 65 a více let bude takřka vyrovnaný.

„Demografický vývoj následujících desetiletí bude ve znamení stárnutí populace. Počet obyvatel ve věku 65 a více let, který na počátku roku 2018 poprvé přesáhl hranici dvou milionů, by se měl nadále každoročně zvyšovat a kulminovat až na konci padesátých let na úrovni 3,2 milionu. Zastoupení seniorů v populaci by mělo vzrůst ze současných 19 k až 30 procentům,“ upozornila Terezie Štyglerová, vedoucí oddělení demografické statistiky.

S důchodovou reformou je to na první pohled podobné jako s globálními změnami klimatu. Všichni vědí, že se něco špatného děje a že je nutné něco dělat, ale nikomu se do toho moc nechce. Nejenom proto, že je to práce (tu ale už udělali odborníci v příslušných komisích), ale i proto, že je to změna, o jejímž širším dopadu na přemýšlení o politice a na konkrétní politické chování lidí nikdo dopředu neví.

Nikomu se nechce měnit zaběhlé stereotypy. Když to ještě není úplně potřeba, když věcí takříkajíc nehoří, proč je nenechat tak, jak jsou?

Marně ekonomové a demografové počítají a projektují modely, které jasně dokazují, že odklad není na místě. A že čím dřív se změna provede, tím bude levnější a míň drastická. Nic nezabírá. Politici dál vytvářejí mlhu závazků a politických proklamací, ale skutek utek.

V případě reakce na globální změny klimatu je to ještě horší. Změny, na které by se tu politika musela připravit a jejichž lídrem by dokonce měla být, jsou tak rozsáhlé, že se do toho nikomu nechce. Kvůli práci, ale i kvůli ztrátě vlivu a moci.

A tak politici věnují víc energie na to, aby vysvětlovali, že rychle se nic dělat nedá. Protože potřebují udržet v ruce svůj balík peněz, o němž nebude rozhodovat nějaká „civilizační potřeba“, nýbrž jen a jen volební zájmy udržení moci.

Stárnutí populace, které je faktem, nikoli názorem individuálně zneužívaného a oklamávaného selského rozumu, se neodrazí jen v systému starobních důchodů.

Tvrdá realita

Důvody a postupy dost podobné, je tu ale jeden podstatný rozdíl. Zatímco u globálních změn klimatu lze zpochybnit tempo změn (ostatně i klimatologové vždy nabízejí několik možností vývoje, od optimistických k pesimistickým) a donekonečna diskutovat o tom, jak se vlastně věci mají (což je prostor pro manipulaci, ideologii i demagogii), v případě důchodů nic takového provádět nelze.

Sociální systémy nastavují lidé, a porodnost či růst průměrného věku dožití jsou veličiny, které moc pružné proměnné nejsou. Penzijní modely tedy nelze shodit oblíbeným „bůhví, jak to je“. Rostoucí nároky na důchodový systém jsou tvrdý fakt, žádný měkký názor k diskuzi. O to je celé to politické obcházení problému pro větší bezprostřední politický vliv horší.

Politici v diskuzích o reformě penzí zapomínají ještě na jednu věc. Stárnutí populace, které je faktem, nikoli názorem individuálně zneužívaného a oklamávaného selského rozumu, se neodrazí jen v systému starobních důchodů, ale i ve zdravotní a následné sociální péči. Stárnutí obyvatelstva radikálně zvedne společenské nároky na udržování lidského zdraví a důstojného života lidí se zdravotním omezením, daným vysokým věkem.

S tímto rozměrem nepříznivé demografické křivky se už politici nezabývají skoro vůbec. I končící vláda nakonec skončila u oblíbeného špidlovského tvrzení, že „zdroje tu jsou“. Nejsou, došly, i důchodový účet je už minus devět miliard, peníze bude třeba v rozpočtu znovu najít.

A to bude zatraceně těžká práce, po níž už nutně musí přijít to, po čem Jana Maláčová tak toužila, ale nebyla jako ministryně schopna prosadit. Důchodová reforma propojená s proměnou zdravotního systému pro nepoměrně starší populaci, než na kterou jsme byli posledních dvacet let zvyklí.