Co pro USA Vietnam, to pro Čechy Afghánistán

Oni pomohli nám, my musíme pomoct jim. Zhruba na tohle motto se v posledních dnech a týdnech zúžil český pohled na afghánskou misi. Zatímco armáda stáhla zpod Hindúkuše všechny své muže (v Kábulu zůstává jen jednotka Vojenské policie chránící diplomaty), je potřeba ještě dořešit osud afghánských tlumočníků a dalších, kdo českým ozbrojeným silám v dlouhé a často i divoké misi pomáhali.

Jenže jejich převozem do Česka či poskytnutím finanční pomoci to rozhodně nekončí. Pokud si Praha nechce zavařit a do budoucna ztratit podporu občanů pro zahraniční vojenské operace, mělo by se co nejdřív začít s oním legendárním nastavováním zrcadla. Všem musí být jasné, co vlastně česká armáda v Afghánistánu dělala, proč tam byla téměř dvacet let a proč teď ze země velmi rychle utíká a nikdo neřeší to, že krví vykoupené a bráněné kóty a základny jednu po druhé získává Tálibán.

Tak častá reakce – tedy že „čeští vojáci bojovali s terorismem v Afghánistánu, abychom s ním nemuseli bojovat ve střední Evropě“ – už neobstojí. Nebo si snad někdo nad fotkami a videi ze současného Afghánistánu myslí, že se tam situace uklidnila natolik, aby obhájila zběsilý odchod spojeneckých vojsk?

Evakuace zraněných působila spíše jako útěk z hororového lazaretu, odkud každý více či méně zraněný hledal cestu za jakoukoliv cenu.

Jak moc bylo důležité Hue

S velkou mírou nadsázky se dá říct, že Česko se pomalu zakousává do toho, čeho se Američané přejedli v 60. letech a dodnes jim je z toho těžko. Tedy vietnamské války. A stačilo k tomu několik měsíců roku 1968.

Tehdy – od konce ledna do začátku března – proběhla ve Vietnamu v rámci takzvané ofenzivy Tết (víc viz box Klíčový tah Vietkongu) jedna z nejdrastičtějších bitev. Kdyby bylo jen na politicích, generálech a oficiálních zprávách armády, možná by zůstalo u toho, že několikatýdenní střetnutí o jihovietnamské Huế je velkým vítězstvím. Ostatně pro americké velitele šlo o první městskou bitvu od Soulu v roce 1950.

Jenže na místě byl s tisícovkami mladých mariňáků i dvacetiletý armádní fotograf John Olson. Právě jeho fotografie ukázaly, že z Huế po drastické bitvě nezůstalo nic jiného než krvavé trosky a hromadné pohřebiště bez jakéhokoliv strategického významu. Evakuace zraněných zachycená Olsonem působila spíš jako útěk z hororového lazaretu, odkud každý více či méně zraněný hledal cestu za jakoukoliv cenu. V bitvě zahynulo 216 amerických vojáků, dalších 1584 muselo být z bojiště evakuováno s těžkými zraněními.

I síla těchto fotografií se podepsala na tom, že administrativa amerického prezidenta Richarda Nixona začala v roce 1969 se stahováním svých jednotek z Vietnamu.

Nejenže přímo ve Spojených státech sílilo hnutí proti válce, ale nikdo vlastně nebyl schopný dát jednoduchou odpověď na to, proč země posílá do vzdálené asijské země muže na smrt a miliardy dolarů k tomu.

Možná chybělo už jen pár let, aby se v Afghánistánu zrodili noví a důvěryhodní vůdci, kteří by státu dali budoucnost a dokázali potlačit choutky Tálibánu.

A co děti, mají se kde učit?

A do podobné situace dospěla i afghánská mise. Nikdo už nedokázal dát jasnou odpověď na to, co tam dvacet let od útoku na newyorská dvojčata americká armáda dělá. Jakýkoliv prostor na vysvětlování a obhajování navíc zničil bývalý americký prezident a mistr zbrklých rozhodnutí Donald Trump, který stažení jednotek velmi urychlil.

Vojáci i stratégové a politologové se přitom shodnou na tom, že s plným stažením se mělo přece jen ještě počkat. V zemi pod Hindúkušem ještě nestačila vyrůst a dozrát generace mužů a žen, která dostala potřebné vzdělání, podívala se do ciziny a mohla jednou zemi vést nezávisle na víře. Možná chybělo už jen pár let, aby se v Afghánistánu zrodili noví a důvěryhodní vůdci, kteří by státu dali budoucnost a dokázali potlačit choutky Tálibánu.

Tyhle naděje jsou teď nejspíš všechny pryč. Je otázkou, jestli budou moct dívky dál chodit do škol, co bude s muzei a dalšími vzdělávacími institucemi, co bude s infrastrukturou, která v posledních letech v zemi vznikla za peníze spojenců.

Největší zásah do důvěry západního světa však tkví ještě jinde. I pro českou armádu šlo o krvavou misi. Vzala život šestnácti vojákům, dalším desítkám podlomila zdraví. Jak dnes vysvětlit oběti padlé při ochraně základen, z nichž příslušníci národní afghánské armády rychle utíkají a které se téměř bez boje dostávají do rukou Tálibánu?

Jde o nelogický a těžko pochopitelný vývoj, na který nikdo nebyl mentálně připraven. A vlastně si s ním nevědí rady ani sami vojáci, kteří v uplynulých letech pod Hindúkušem sloužili a bojovali.

Armáda, jindy tak sebevědomá na sociálních sítích, by možná právě na těchto kanálech měla dát jasnou a stručnou odpověď na otázky, čím pro ni byla afghánská mise důležitá...

Malý český Vietnam

Česká armáda má tu výhodu, že díky afghánské misi se její schopnosti a technologie nebývale posunuly. Nebýt této zahraniční operace, řada modernizačních procesů a strategických nákupů by dodnes neproběhla a vojsko by bylo v daleko žalostnějším stavu než nyní.

Nicméně to samo o sobě jako obhajoba afghánského účinkování neobstojí. Armáda, jindy tak sebevědomá na sociálních sítích, by možná právě na těchto kanálech měla dát jasnou a stručnou odpověď na otázky, čím pro ni byla afghánská mise důležitá, co tam vlastně naši vojáci dělali a co to přineslo České republice a jejím občanům, A proč právě nyní její úkoly v zemi skončily. Odkazovat se na plnění politických rozhodnutí a přehlížet nevyřčené otázky nestačí. Čím dřív to bude, tím lépe.

Jestliže se zběsilý odchod a ukončení afghánské mise přejde mlčením a maximálně udělením několika ocenění posledním vojákům, dřív nebo později se to může politikům i generálům vrátit. Že jediným motivem našeho odchodu – ostatně několikrát tak mluvil i ministr obrany Lubomír Metnar (za ANO) – byl exodus amerických vojáků, nestačí říct. To je zatraceně málo po tak brutálních zážitcích a událostech, jaké mise české armádě přinesla.

S takovým „nevysvětlením“ by se totiž z Afghánistánu mohl stát malý český mentální Vietnam a blok v myslích těch, kdo budou rozhodovat o příštích zahraničních misích armády. Pro populisty a totalitáře to může být zase argument v boji proti Západu a Severoatlantické alianci.

Spíš to ale vypadá, že Afghánistán bude pro Českou republiku takovou vstupenkou do klubu zemí zapojených do moderních konfliktů končících většinou patem. Ty jsou náročné na pochopení (nikdo ale netvrdil, že to bude jednoduché). Zvláště tedy pro konzervativní země bývalého východního bloku navyklé na jednoduché dělení světa – na ty dobré a na ty zlé. Je to prostě nová zkušenost.

Americké trauma z válek se dodnes zhmotňuje na 253 hektarů velkém vojenském arlingtonském hřbitově na okraji Washingtonu D. C. s víc než 400 tisíci pohřbenými vojáky. Tam si kdokoliv může prožít svou katarzi a najít kořeny rozpolcenosti dnešních Spojených států. Vietnam tu má výsadní místo. Takové, jaké jednou možná bude mít Afghánistán v Česku. Našlápnuto k tomu má.

Autor je reportérem CNN Prima News