Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Servilní loutka s atomovým kufříkem. Veledůležité volební divadlo začíná

Marek Hudema
Marek Hudema | 16. 6. 2021 | 2 964
analýzaIránprezidentské volbyzahraniční politika

Výběr prezidenta Íránu, mocnosti vyrábějící rakety s doletem na hranice Evropy a asi i schopné vyrobit jadernou bombu, sleduje celý svět. Hlava státu přece určuje íránskou politiku. Jenže to je jen zdání. Volby jsou z velké části divadlo a prezident loutkou jiných. Byť někdy je jeho volba důležitá.

Servilní loutka s atomovým kufříkem. Veledůležité volební divadlo začíná

Zdroj: Asatur Yesayants / Shutterstock.com

Jako třeba teď. Nového prezidenta si budou Íránci volit 18. června a prezidentské volby jsou v zemi obvykle velkou politickou událostí. Pro pochopení role tamní hlavy státu je ovšem potřeba zmínit se o íránském politickém systému. Ten totiž mate tělem.

V zemi se volí prezident, poslanci parlamentu nebo třeba starostové. Mnoho lidí proto předpokládá, že jde o demokracii. Zvlášť když se v médiích dozvídají, že ve volbách bojují různé politické strany a skupiny reformistů a konzervativních politiků. Ti první jsou prozápadní, druzí protizápadní. A někteří z nich by chtěli šířit po světě islámskou revoluci.

Demokracií přesto Írán není. Momentálně je spíš směsí teokracie a demokracie. Nebo ještě spíš teokracií s prvky demokracie. A muslimský klérus omezuje výběr i rozhodování zvolených politiků.

Z voleb íránského prezidenta se stávají „závody“, které nemohou ohrozit teokratický vládnoucí režim. Kandidáti jsou tak prověření, že obvykle chtějí jen menší reformy...

Loutka v čele státu

Skutečným šéfem státu, který určuje jeho politiku, navíc není prezident, ale nejvyšší vůdce. Může jím být muslimský šíitský klerik (šíité jsou menšinovou větví islámu, v Íránu ale tvoří většinu) oddaný islámské republice. Tento post momentálně zastává ajatolláh Sajjid Alí Chameneí.

Nejvyššího vůdce vybírá a sesazuje shromáždění expertů na islámské právo, hlavně kleriků, jehož složení ovlivňuje speciální rada. A o jejím složení zase přímo či nepřímo rozhoduje nejvyšší vůdce. Podobným mechanismem se rozhoduje i o tom, kdo bude připuštěn ke kandidatuře do parlamentu, ale i na onen post prezidenta.

Ropa a jaderné zbraně

Írán byl před zavedením amerických ekonomických sankcí jedním z největších exportérů ropy. Na jeho území je zhruba deset procent ověřených celosvětových zásob a k tomu 17 procent ověřených světových zásob zemního plynu. Nicméně Írán ropu téměř nezpracovává, a tak musí dovážet i naftu a benzin ze zahraničí.

Cenu paliv pro obyvatele přitom dlouhou dobu dotoval právě z příjmů z vývozu ropy. Stejně jako dotoval i cenu některých potravin. Tyto dotace sice snížil, ale nezrušil. Ostatně právě jejich omezení a následný růst cen benzinu vedly k nepokojům v roce 2019.

Zároveň íránská vláda utrácí za vývoj raket i svůj jaderný program. Zveřejnění informací o tajném jaderném programu v roce 2002 a z něho vyplývající podezření, že se Teherán chystá vyrobit jadernou zbraň, vedlo k mezinárodním ekonomickým sankcím.

V roce 2015 byla uzavřena dohoda JCPOA o dočasném omezení íránského nukleárního programu. Dohodu ale kritizoval americký prezident Donald Trump a v roce 2018 ji vypověděl. Proti Teheránu tehdy znovu zavedl ekonomické sankce, které země pociťuje dodnes.

Z voleb íránského prezidenta se díky tomu stávají „závody“, které nemůžou ohrozit teokratický vládnoucí režim. Kandidáti jsou tak prověření, že vlastně obvykle chtějí jen menší reformy, nikoliv nějakou zásadní změnu. A i provedení menších změn je dokonce i z postu prezidenta docela obtížné.

Pěkně je to vidět na příkladu současného prezidenta Hasana Rúháního. který je považován za umírněného člověka nakloněného Západu. I za jeho vlády se íránské tajné služby pokoušely o útoky na členy íránské opozice v Evropě, a to ve Francii, Nizozemsku a Dánsku. V jednom případě byl dokonce plánován bombový útok, který by zřejmě zabil spousty lidí přihlížejících shromáždění íránských opozičníků.

Vztahům se Západem – zejména s Evropou, které chce Rúhání tolik zlepšovat – to rozhodně neprospělo. Určitou „omluvou“ mu může být snad jen to, že šéfa íránského ministerstva informací a bezpečnosti, pod nějž plánování teroristických útoků v zahraničí spadá, nejmenuje on. Podle zákona sice může, ale ustálené zvyky tuto pravomoc přisuzují nejvyššímu vůdci. Tedy Chameneímu.

Rúhání ale neprotestoval. A vlastně neprotestoval ani proti tomu, že si nemůže vybírat do vlády ministry. Veřejně jen prohlásil, že si přál do svého kabinetu tři ministryně, ale že „se to nepovedlo“ a že toho „lituje“. Jinými slovy: nejvyšší vůdce mu to nedovolil.

Podobně nemohl (i když chtěl) jmenovat sunnitské guvernéry. Tedy takové, kteří vyznávají jinou než v Íránu vládnoucí šíitskou odnož islámu. A to i když to zákon teoreticky dovoluje, protože šíitským vyznáním přímo omezuje jen ty nejvyšší funkce.

Íránci mohou rozhodnout v podstatě jen o menším, byť důležitém, utužení, či naopak uvolnění vnitřní politiky. O větší či menší kontrole zahalování na ulicích či tisku v zemi.

Volba míry utažení

Pokud se prezident pustí do konfliktu s nejvyšším vůdcem, vládnoucí teokratickou či bezpečnostní klikou (kromě duchovních mají na řízení země velký vliv Revoluční gardy, což je jakási ideologická armáda), je záhy vyměněn a odsunut z politiky. Svědčí o tom řada událostí.

Válka v Jemenu
Shutterstock

Politika, hlad a ropa. Válka v Jemenu ještě nekončí

Nový americký prezident Joe Biden mění americkou politiku vůči Blízkému východu. Klíčem může být chudý Jemen, kde probíhá největší humanitární krize současného světa. Pohled na důležité téma přinesl Marek Hudema na Finmag.cz v únoru.

Tak například Abú al-Hasan Baní Sadr, první prezident po islámské revoluci, která v roce 1979 svrhla šáha a ustavila současný íránský teokratický režim: odvolán z funkce a z obav o svůj život raději uprchl za hranice. Nebo Muhammad Chatámí, který byl prezidentem v letech 1997–2005: odsunut do ústraní poté, co se postavil na stranu demonstrantů proti zfalšovaným prezidentským volbám v roce 2009. Dnes se jeho jméno ani nesmí objevit v médiích.

Volby prezidenta jsou tak spíš symbolem a uklidňujícím ventilem domácí politiky. Íránci v nich můžou v podstatě rozhodnout jen o menším, byť důležitém, utužení nebo naopak uvolnění vnitřní politiky. To s sebou nese například větší či menší kontrolu zahalování na ulicích či větší či menší kontrolu tisku v zemi.

Jenže i případné uvolnění režimu se zdá občas vládnoucí klice nepřijatelné, což vedlo v roce 2009 k onomu zmíněnému zfalšování volebních výsledků ze strany úřadů. Oficiálně tehdy prohrál „reformistický“ kandidát Mír Hosejn Músáví a vyhrál konzervativec Mahmúd Ahmadinežád. Při následných demonstracích bezpečnostní složky zabily několik lidí.

Protesty se nakonec podařilo potlačit až po téměř měsíci.

Povolení kandidovat dostalo jen šest mužů a jako reformisty lze označit dva z nich. Jsou to ale nepříliš známé figury, takže jejich šance na vítězství jsou mizivé.

Hůl o dvou koncích

I proto možná letos při schvalování kandidátů neprošel do voleb žádný politik, který by byl dostatečně známý a pojila se s ním alespoň teoretická šance na změnu. Povolení kandidovat dostalo jen šest mužů a jako reformisty lze označit dva z nich. Jsou to ale nepříliš známé figury, takže i jejich šance uspět jsou mizivé.

Ukazuje to ostatně i průzkum veřejného mínění, podle kterého klesl po oznámení kandidátů zájem o hlasování v prezidentských volbách ze 43 na 36 procent oprávněných voličů. Přesto budou tyhle volby významné. Hraje se v nich částečně také o to, kdo brzy nahradí na místě nejvyššího vůdce, dnes už 82letého Alího Chameneího.

Ekonomika v rozkladu

Írán je potenciálně velmi bohatá země. Těží ropu a plyn, má vyspělé technologie a mladé relativně vzdělané obyvatele. Jenže zemi zasáhlo znovuzavedení ekonomických sankcí ze strany Spojených států v roce 2018 a stejně jako celý svět i epidemie nového typu koronaviru. Amerika Donalda Trumpa sankce zavedla ve snaze donutit Teherán ukončit jaderný program a agresivní chování a podporu teroristů na Blízkém východě.

Vývoj hrubého domácího produktu Íránu

Sankce jsou přitom nepřímo uplatňovány i proti neamerickým firmám obchodujícím s Íránem (pokud mají své zájmy v USA, což mají skoro všechny, třeba už jen tím, že platí americkými dolary či využívají karetní či bankovní systému spravovaný americkými firmami) a fakticky tak vedly k izolaci země. Výsledkem je 13procentní pokles HDP v letech 2018 a 2019 a hyperinflace odhadovaná na úrovni 50 procent ročně. Jen za poslední rok se tak propadla hodnota íránské měny vůči americkému dolaru o polovinu a ceny některých základních potravin jako třeba rýže se zvedly až o sto procent.

Míra íránské inflace

Írán nicméně plánuje, že se se Spojenými státy dohodne na omezení svého jaderného programu, což ostatně chce i americký prezident Joe Biden. Země by pak mohla ve velkém začít prodávat ropu a její ekonomika může rychle růst. Jistou překážkou v tomto plánu ale může být, že podle amerického ministra zahraničí Antonyho Blinkena zůstane část sankcí zavedených Trumpem v platnosti.

Velkou šanci na jeho místo má údajně šéf íránského justičního systému, konzervativec a samozřejmě klerik Ebrahim Raísí. Ten se účastní i červnových prezidentských voleb a slibuje zlepšení ekonomické situace země. A každému Íránci peněžní příspěvek ze státní kasy.

Raísího šance na vítězství ve volbách tak jsou poté, co byli odstraněni ze seznamu uchazečů nejen výrazní reformisté, ale dokonce i výrazní konzervativci, opravdu velké. Analytici se však neshodují v tom, zda by případné vítězství posílilo jeho pozici v boji o nejvyšší moc ve státě, nebo ji naopak podkopalo. Pomoci by mu mohl fakt, že z této pozice může konsolidovat řady svých podporovatelů a přidělit jim vlivná místa. Ostatně i současný vůdce Chameneí byl také nejprve prezidentem.

Zbídačená kasa

Íránská ekonomika je ale v bídném stavu (viz box Ekonomika v rozkladu). Zemi tíží nejen mezinárodní sankce vynucující zrušení íránského jaderného programu, ale i dopady epidemie nového koronaviru. Raísí tak nebude mít na splnění svých velikášských slibů kde brát. Dokonce je pravděpodobné, že se současné ekonomické problémy spíš prohloubí a prostý lid i část vládního aparátu z toho bude vinit právě prezidenta.

Anketa

Obáváte se íránské atomové bomby?

V zemi tak můžou znovu vypuknout pouliční nepokoje, jako se to stalo po zvýšení cen benzinu v roce 2019. A i když tehdy bezpečností složky podle oficiálního vyjádření zasahovaly proti demonstrantům tak, aby pokud možno nikoho nezabily či nezranily, finální bilance mluvila jinak: podle vyjádření ministra vnitra 1500 mrtvých. Pokud navíc bude volební účast bídná, menší než u předchozích voleb, což je dost pravděpodobné, a Raísí dostane méně hlasů než současný prezident Músáví, Raísího to zdiskredituje. Objevily se dokonce informace o tom, že tohle je plán, jak Raísího pozici oslabit.

Nejvyšším vůdcem by se pak mohl stát syn nejvyššího vůdce Možtaba Chameneí. Což by bylo nejen neobvyklé, ale změnilo by to charakter islámské republiky, která by se tím víc přiblížila dědičné monarchii než teokracii vedené teoreticky těmi nejlepšími správci státu. Navíc by zesílil vliv bezpečnostního aparátu státu přímo na politiku, zejména vliv Revolučních gard, o které se Možtaba Chameneí opírá.

Už na konci týdne bude nový Finmag!

Čtenáři FinmaguObrázek Shutterstock/Pleska

A v něm třeba...

Peter Bednár: Král dálnic

Ani architekt nebo urbanista, ani politik. Úředník. Přesto Robert Moses radikálně změnil tvář New Yorku. Zůstaly po něm desítky parků a koupališť, stovky kilometrů dálnic a statisíce lidí vystěhovaných ze svých domovů. Až ho zastavily naštvané matky.

František Kalenda: Drogy vyhrály

Před půlstoletím Richard Nixon vyhlásil válku drogám. Prohráli uživatelé, prohrály Spojené státy, prohrály země, které do svojí vojny zatáhly. Ale zas to stálo hodně peněz.

Start me up: Startupový speciál

Rozhýbají startupy naše hospodářství? Na 40 stránkách je prozkoumáme ze všech stran. Historie startupů, statistiky posledních let, tipy na budoucí hvězdy. Rozhovor s šéfem CzechInvestu i Andrejem Kiskou z investiční společnosti Credo Ventures

FIN

Bitcoin se drží, utrácej špatné peníze. Jestli je máš. Dominik Stroukal představuje kryptomilionáře z chatrče • Josef Tětek ví, že bitcoin není bio. Ale zelená. Protože to se vyplatí • Rádce Petra Kučery, šéfredaktora Peníze.cz

Autor článku

Marek Hudema

Marek Hudema

Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako novinář například v Respektu, Reflexu, Hospodářských novinách nebo Lidovkách. Zajímá se o Blízký východ a Asii, kde se snažil co nejvíc cestovat, a také ekonomiku a ekonomii.