Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Když Turek chřestí zbraněmi. Nearabský aspirant na vůdce Arabů

Marek Hudema
Marek Hudema | 2. 6. 2021 | 1 komentář | 2 787
islámIzraelPalestinarecep erdoganTureckozahraniční politika

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan nedávno hlasitě obvinil Izrael z „terorismu“ v Palestině, vyzval mezinárodní společenství aby Izraeli udělilo „lekci“ a Ankara podporuje teroristické hnutí Hamás. Proč to Erdoğan dělá a jak je možné, že se takhle chová Turecko, které je členem NATO a stále formálně aspiruje na členství v Evropské unii?

Když Turek chřestí zbraněmi. Nearabský aspirant na vůdce Arabů

Zdroj: kafeinkolik / Shutterstock.com

Květnová jedenáctidenní raketová a dělostřelecká výměna mezi Palestinci a Izraelci, či spíše mezi teroristickým hnutím Hamás a Izraelem, umožnila projevit se i tureckému prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoğanovi. Ovšem nikoliv tak, že by apeloval na zklidnění situace či uzavření příměří, které mimochodem nakonec konflikt dočasně vyřešilo. Odsoudil Izrael a požadoval, aby „dostat lekci“.

Židovský stát podle Erdoğana zabíjel šestileté palestinské děti a útočil na palestinské ženy. Šlo mu prý jen o to „vysávat jejich krev“. Izraelce označil za „teroristy“ a navíc v jednom ze svých projevů mluvil o židovském, nikoliv izraelském premiérovi. Víc než jako automatické použití slova židovský místo izraelský to vypadalo jako narážka na Židy a jejich údajně špatné vlastnosti.

Erdogan se navíc nezmínil o tom, že Hamás ovládající palestinské pásmo Gazy útočí bez varování raketami na izraelská civilní zařízení a obytné domy. A že cíl Hamásu je úplné zničení Izraele. Zdůrazňoval jen, jak Turecko pomohlo například Ázerbájdžánu v jeho konfliktu s arménským Náhorním Karabachem podporovaným Arménií. A jak pomáhá libyjské vládě v Tripolisu proti jejím ozbrojeným nepřátelům.

I když nabídly Spojené státy Erdoğanovi ústupovou cestu, jak se z problému vyvléct a označit své řeči za nehodu či přeřek, Erdoğan toho nevyužil.

Změna smýšlení

Jenže šlo jen o rétoriku. Nikdo nečekal, že by do Gazy poslal turecké vojáky či syrské žoldáky jako do Ázerbájdžánu a Libye. Ankara se dokonce zřejmě – kvůli své složité ekonomické situaci – nezapojí ani do případné rekonstrukce Gazy zničené izraelskými odvetnými útoky či do ekonomické pomoci Palestincům. A Erdoğan se nepřipojil ani ke snaze Spojených států zprostředkovat trvalé příměří mezi Hamásem a Izraelem a dlouhodobě řešit izraelsko-palestinský konflikt.

Prezident a islamista

Současný turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan je dnes formálně nestranickou přímo volenou hlavou státu, která je ale stále autoritativnější a je spojena se svojí bývalou Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP). Ta je stejně jako Erdoğan stále víc uzavřená, zbavuje se ekonomických modernistů a je víc nacionalistická a islamistická. Původně se přitom zdálo, že právě tato strana, která vládne v Turecku od roku 2002, ukáže světu, jak je možné spojit politický islamismus, demokracii a moderní hospodářství. V Evropě ji někteří dokonce přirovnávali k evropským křesťansko-demokratickým stranám a těšili se, že po vstupu Turecka do EU posílí AKP řady demokratických proevropských konzervativců. Jenže už před tím se objevovaly varovné signály. Třeba to, když Erdoğan už v devadesátých letech veřejně prohlásil: „Demokracie je jako tramvaj. Jedete s ní do konečné stanice, a když tam jste, tak z ní vystoupíte.“ Jeho autokratické tendence postupně posilovaly a zvláště zesílily po nepodařeném vojenském puči proti němu v roce 2016.

Palestinské věci tedy nejenže nepomohl, ale výsledkem bylo jen to, že se dostal do sporu se Spojenými státy. Americké ministerstvo zahraničí ve svém prohlášení veřejně odsoudilo Erdoğanovy „antisemitské poznámky“ a označilo je za „odsouzeníhodné“. A i když pak fakticky nabídly Erdoğanovi ústupovou cestu, jak se z problému vyvléct a označit své řeči za nehodu či přeřek, Erdoğan toho nevyužil.

Právě to bychom ale od země, která je vnímána jako součást Západu, čekali. I když je Turecko pod vedením Erdoğana členem NATO a stále formálně usiluje o členství v Evropské unii, změnilo své zahraničně politické zaměření. Spíše než patřit na Západ chce nyní být regionálním hegemonem, popsala změnu v pozici Ankary v časopise Foreign Affairs turecká novinářka Asli Aydintaşbaşová.

Být regionálním hegemonem na Blízkém východě ale znamená snažit se dostat do vedení arabského světa. A k tomu může přispět i podpora palestinské strany v izraelsko-palestinském konfliktu. Bez formální podpory Palestinců to ostatně nejde. A umířněný islamista Erdoğan si jejich podporou i dalšími svými činy dokázal získat arabské veřejné mínění.

Erdoğan má pro část Arabů i tu výhodu, že na rozdíl od svých dvou hlavních konkurentů na Blízkém východě je považován v podstatě za demokratického vůdce.

Oblíbený Tayyip

Například v palestinské Gaze je prý jméno Tayyip velmi populární a rodiče ho často dávají svým dětem. Podle dubnového průzkumu veřejného mínění Arab Barometer byl navíc Erdoğan nejpopulárnějším politikem arabského světa. Zároveň, a to je paradoxní, jsou Erdoğan a jeho strana popisováni často jako neoosmané, tedy dědici tradic Osmanské říše, která zanikla po první světové válce.

Dědictví Osmanské říše

O Turecku prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana se někdy mluví jako o zemi, která provádí neoosmanskou zahraničí politiku, což je často vykládáno tak, že se snaží obnovit svůj vliv v oblastech ovládaných kdysi právě Osmanskou říší. Ta zanikla po první světové válce a s ní i chalífát, tedy i titul chalífy, světského i náboženského vůdce muslimů, které náležel tureckému sultánovi. Osmanská říše se v době svého největšího rozmachu rozkládala od střední Evropy přes Balkán až po Arábii, Kavkaz a severní Afriku. Před první světovou válkou z ní však zbývalo už jen území dnešního Turecka, Iráku, Jordánska, Sýrie, Izraele a Palestiny a části Arabského poloostrova. Erdoğanovo Turecko se nejprve snažilo získat vliv na Kavkaze, později na Balkáně, pak v arabských zemích a nakonec se obrátilo do Libye a na Kavkaz.

Jenže Osmanská říše, která sjednocovala nakonec své poddané spíše pod osmanskou a někdy muslimskou identitou, potlačovala arabské snahy o nezávislost. Není tak jasné, proč by nearab a dokonce „tradiční nepřítel“ Arabů měl být vůdcem arabského světa. Popularita Erdoğana v arabském světě tak monžá spíše ukazuje slabost arabských vůdců a jejich neschopnost inspirovat své spoluobčany.

Erdoğan má přitom pro část Arabů i tu výhodu, že na rozdíl od svých dvou hlavních konkurentů na Blízkém východě, šéfa Íránu ajatolláha Alího Chameneího a faktického šéfa Saúdské Arábie, korunního prince Mohameda bin Salmána, je považován v podstatě za demokratického vůdce. Írán je teokracie a Saúdská Arábie monarchie, kdežto Turecko je stále ještě formálně republika a Erdoğan tam vyhrál několikery parlamentní a dvoje prezidentské volby.

Podpora Palestiny a hněv směřovaný vůči Izraeli jako „nepříteli muslimů“ může zvýšit krátkodobě Erdoğanovu podporu, (...) ale palestinské věci to nakonec vůbec nepomáhá...

Domácí karta

Formální podpora palestinské věci je pro Erdoğana také důležitou domácí politickou kartou, jak upozornil například německý deník Die Welt (paywall). Podpora Palestiny a hněv směřovaný vůči Izraeli jako „nepříteli muslimů“ může zvýšit krátkodobě Erdoğanovu domácí podporu, a to i přes to, že se Turecko propadá do ekonomické krize a vládou zmítají různé skandály. Naposledy šlo třeba o obvinění zločineckého bosse Sedata Pekera, podle kterého vládní politici spolupracovali s mafií.

Potíže s Hamásem

Turecký voják
Shutterstock

Islamistické hnutí Hamás je směskou státu a teroristické a charitativní organizace. Vzniklo v roce 1987 a od roku 2007 ovládá palestinské pásmo Gaza. Má své vojenské křídlo, jehož cílem je ustavení islamistického státu v Palestině a zničení Izraele, a politické křídlo, které je zároveň charitativní a sociální organizací. Proto některé země dlouho odmítali odsoudit celý Hamás jako teroristickou organizaci a označovaly tak jen jeho vojenské křídlo. Hamás politicky navazuje na Muslimské bratrstvo a v posledních letech uvádí, že jeho vzorem je Turecko prezidenta Erdogana. Jeho vláda v Gaze je ale autoritativnější, fakticky diktátorská. Finančně hnutí podporuje Írán a podporu má i v Turecku. Naopak v USA a v Evropě je na seznamu teroristických organizací. Hamás z Gazy téměř pravidelně ostřeluje izraelské území, dřív se soustředil spíše na sebevražedné atentáty a vysílání zabijáckých komand tunely z Gazy na izraelské území.

Zároveň ostrá vyjádření proti Izraeli i napětí se Spojenými státy umožňují Erdoğanovi vytvářet v Turecku dojem, že Západ, jak sám říká, nepřeje jeho zemi úspěch. A že Turecko a muslimové jsou ohroženi zvenku. Vytváří tím tlak, který má semktnout tureckou společnost a vést občany k přehlížení vnitřních problémů.

Palestinské věci to ale nakonec vůbec nepomáhá, jak nedávno napsal na serveru saúdského deníku Arabs News bývalý turecký ministr zahraničí Yaşar Yakiş. Z pohledu Palestinců mohou být Erdoğanovy činy dokonce kontraproduktivní.

Anketa

Má Erdoğan šanci stát se arabským vůdcem?

Jarní Finmag

Finmag srpen 2020Zdroj: Finmag

Až nám technologie rozvážou ruce. Popularizátorka umělé inteligence Sara Polak o revolučních dobách, ve kterých žijeme.

Dobrou! Téma čísla – spaní. Pavel Jégl zkoumá, jak spali předkové. Lifehacker Tomáš Baránek líčí, jak zkoumá, jak spí on sám. Fyzioložka Zdeňka Bendová o biorytmech a světle.

Učit se, učit se atd. Tematický blok o vzdělávání a kariéře. Česko rekvalifikuje, i když o tom úřady práce, nevědí, píše Jiří Hovorka. Nevyužili jsme historickou šanci zničit maturity, lituje Vojtěch Dobeš. Robert Vlach o údělu celoživotního vzdělávání u volnonožců.

FIN. Ve finanční části magazínu Dominik Stroukal a investeens. Petr Kučera sleduje bankovní novinky. Balík textů o realitách a realitních fondech.

Autor článku

Marek Hudema

Marek Hudema

Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako novinář například v Respektu, Reflexu, Hospodářských novinách nebo Lidovkách. Zajímá se o Blízký východ a Asii, kde se snažil co nejvíc cestovat, a také ekonomiku a ekonomii.