Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Globální problémy si nás nacházejí samy, říká americký novinář. Trumpa už odepsal

Michael  Durčák
Michael Durčák | 6. 3. 2021 | 2 komentáře | 2 828
donald trumpJoe BidenrepublikániSpojené státy americkézahraniční politika

Velká část Američanů by dění ve světě nejradši ani neřešila, říká v rozhovoru pro Finmag zástupce pravicových médií Jim Geraghty. Jakmile však USA zavřou před světem oči, sám se jim připomene. Často navíc tím nejhorším možným způsobem.

Globální problémy si nás nacházejí samy, říká americký novinář. Trumpa už odepsal

Zdroj: Finmag

Jim Geraghty stojí za jedním z nejúspěšnějších newsletterů na americkém mediálním trhu. Každé ráno ho pod hlavičkou National Review čtou miliony Američanů. Jako zástupce konzervativního média je přitom na tamním trhu v menšině. Novinařinu stále vnímá především jako poslaní informovat, kritizovat a analyzovat, nikoli jen papouškovat agendu preferované strany. Ostatně, právě probíhající pandemie podle něj plně odhalila problém amerického mediálního mainstreamu.

Jim Geraghty (45)

Jim Geraghty
Jim Geraghty

Americký novinář, korespondent magazínu National Review a autor několika knih, především románů. Dříve pracoval pro informační agenturu States News Service. Během amerických voleb v roce 2004 se na veřejnosti zapsal jako kritik kandidáta Demokratické strany Johna Kerryho a denně informoval o takzvané kauze Rathergate (či Killianovy dokumenty), v níž sehrála malá média důležitou oponentní roli vůči těm mainstreamovým.

Magazín, pro který Geraghty pracuje, se zálibou četl třeba i prezident Ronald Reagan. I dnes je portál National Review vlajkovou lodí amerického konzervatismu, zatímco mainstream se většinově přesunul víc doleva. Geraghtyho každodenní newsletter Morning Jolt je pak oceňován především za svou kvalitu, čtyřicátník z Virginie jím oslovuje miliony nejen pravicově smýšlejících Američanů.

Geraghty prý našel v pandemii nevyčerpatelnou studnici témat. Uvědomil si její dopady, důležitost, i když na jeho vlastní práci se toho tolik nezměnilo. Dál každé ráno posílá newsletter Morning Jolt, dál pracuje z domova jako dřív. Práci mu ale – jako milionům dalších lidí – komplikují děti odkázané na domácí online výuku. Vedle psaní tak každé ráno budí své dva syny, kterým navíc pomáhá „s technickými obtížemi spojenými s online vyučováním“.

Rozhovor s jedním ze zástupců konzervativní části americké mediální scény, který má podstatný vliv na smýšlení nemalé části lidí v USA, toho byl vlastně sám důkazem. Ukázkou, jak se lidem v pandemii propojily pracovní a soukromé životy. Po pár dotazech a zhruba dvaceti minutách jsme museli domluvenou videokonferenci přerušit, protože Jimovi synové ho neustále rušili. Zbytek rozhovoru tak už probíhal – i přes Geraghtyho vysoké časové vytížení – po mailu.

Geraghty popisuje, jak jsou dnešní američtí konzervativci rozdělení. Někteří chtějí pokračovat ve směru nastoleném Donaldem Trumpem, jiní spíš návrat ke konzervatismu Ronalda Reagana. Tvůrce vlivného newsletteru Morning Jolt v rozhovoru pro Finmag dále mluví o tom, proč jsou republikáni Trumpova strana, o roli Nejvyššího soudu, ale i o rozdělení americké společnosti.

Bývalý prezident Donald Trump nedávno ve svém prohlášení zaútočil na šéfa republikánských senátorů Mitche McConnella. Čí strana to dnes vlastně je? Trumpova, nebo McConnellova?

Kdybychom se řídili průzkumy, které mluví poměrně jednoznačně, současná republikánská strana je stranou Donalda Trumpa. To se ovšem může rychle změnit spolu s vývojem politických bojů v éře Joea Bidena. Jestli se demokraté dopustí nějaké chyby, McConnell se stane opět šéfem senátní většiny, zatímco Trump bude sedět ve svém rezortu v Mar-a-Lago. Nezodpovězenou otázkou pak zůstává, nakolik Trump dokáže mimo úřad prezidenta a bez Twitteru ovlivňovat politický svět.

Proč je konflikt mezi nimi vlastně tak silný?

Obvyklá odpověď by byla, že zatímco Trump reprezentuje populismus, McConnell zastupuje tradiční konzervatismus neboli „establishment“. Podle mě je to ale příliš velké zjednodušení.

McConnell si velmi dobře uvědomuje, že síla republikánského zákonodárce spočívá ve dvou věcech: v pravomoci přijímat legislativu a ve jmenování a potvrzování soudců. V Kapitolu poprvé pracoval už v roce 1968, v roce 1974 se stal náměstkem ministra spravedlnosti a v roce 1977 soudcem. Do senátu byl poprvé zvolen v roce 1984. Fungování federální vlády tak viděl ze všech možných úhlů a zažil vzestup i pád mnoha velkých politických jmen. Neztrácí navíc čas hádáním se na Twitteru, nestěžuje si na Hollywood či na to, co o něm říkají pomatení univerzitní profesoři nebo zprávy na kabelovce. Chápe, že pokud chce změnit zemi, primárně tak může učinit skrz politiku a právo. To sice není zrovna zábavný či vzrušující svět, ale přetrvá.

Oproti tomu Donald Trump je především bavič. Snadno se začne nudit. Nezajímá se o podrobnosti politiky a podle lidí, kteří mu radili, ani nedokáže svůj nezájem o vybraná témata skrýt. Trump žízní po dramatu, provokaci, konfliktech, velkém publiku. V určité rovině ani nechce vládnout, jen předvést velkou show před velkým publikem. S prezidentským úřadem ostatně v mnoha ohledech zacházel jen jako s jinou formou reality show.

Co se s republikány stane v následujících letech? Je jejich budoucnost „trumpismus“, nebo spíš návrat ke konzervatismu?

Upřímně řečeno nevím. Jisté je, že ryzí „trumpismus“ byl v roce 2020 součástí prezidentských voleb a hlasovalo proti němu víc než 81 milionů lidí. Od republikánů by tak bylo pošetilé vsadit na to, že za čtyři roky značná část z těchto 81 milionů lidí změní názor.

Kafe
Shutterstock

Další čtení ke kafíčku

SOCIALISMUS JE NOVÉ AMERICKÉ NÁBOŽENSTVÍ

Zajímá vás americká politika? Pak by neměl ujít vaší pozornosti ani rozhovor s Rodem Dreherem, redaktorem časopisu The American Conservative. Loni na podzim v něm pro Finmag mimo jiné uvedl, že „Socialismus je nové americké náboženství“. „Náš systém kolabuje a čelí soft totalitě, proto jsou pro mě vychodoevropští disidenti inspirací,“ říká. Tak pěkné počteníčko!

Nebojíte se, že Trump založí svou vlastní stranu a rozbije tím současný systém dvou velkých stran?

Cokoli je možné, ostatně Trump v roce 2000 velmi krátce zvažoval kandidaturu za Reformní stranu. Podle mě si ale plně uvědomuje, co vytvoření a udržování konkurenceschopné třetí strany obnáší.

I přes tradičně silná Trumpova prohlášení o možné opětovné kandidatuře v roce 2024 tedy předpokládejme, že podporu ve straně nezíská. Kdo ale zvedne ze země jeho dědictví?

Problém každého republikánského senátora s prezidentskou ambicí je v tom, že se snaží budovat svou identitu jako „další nejlepší po Trumpovi“. Jenže „Donald Jr.“ či „Ivanka“ jim už volby nevyhrají. Kdybych měl na někoho ukázat, překvapivě dobrou práci odvádí Tom Cotton. Na jedné straně s Trumpem souzní tam, kde je o tom sám přesvědčen, ale nebojí se proti němu vystoupit, když s bývalým prezidentem nesouhlasí. Neznamená to ale, že je podle mě i nejpravděpodobnějším kandidátem republikánů. Jen podle mě poznal, že lepší, než snaha být trumpističtější než Donald sám bude být nejlepším Tomem Cottonem. A doufat, že to bude fungovat.

Bude mít útok na Kapitol z 6. ledna zásadní vliv na americkou politiku?

Na výjevy toho dne se dlouho nezapomene. Byla to manifestace všeho, čeho se Trumpovi kritici obávali. A minimálně to ukázalo, proč měly předtrumpovské Spojené státy kulturní zábrany vůči politikům, kteří příliš vsázeli na strach a hněv lidí. Jakmile se dav rozproudí, lídr nad ním ztrácí kontrolu. Proto by si s paranoiou lidí nikdo neměl zahrávat. Nikdo by neměl bez důkazů prohlašovat, že procesu sčítání hlasů nelze důvěřovat. Neměl by lidem říkat, že je to práce zákulisních spiknutí. A když se takové naprosto šílené zkazky objeví, skutečný lídr je povinen je vyvrátit, ne je přijmout za své. Osobně doufám, že dědictví z 6. ledna 2021 spočívá ve vzkazu všem budoucím politickým vůdcům, že podporu nelze získávat vyvoláváním strachu a hněvu ve společnosti.

Lidé vědí, jak chtějí žít, a volí podle toho i místo pro život či podobně smýšlející komunity. Jenže řada těch, co se dnes ohánějí rozmanitostí, ve skutečnosti jen chce, abyste žili jako oni.

V souvislosti s dnešními USA se mluví o nebývale rozdělené společnosti. Existuje nějaký způsob, jak Američany sjednotit? Jak hluboké jsou příkopy mezi, řekněme, městskou a venkovskou Amerikou?

Toto téma velmi dobře popsal Bill Bishop ve své knize The Big Sort. Krátce shrnuto je o tom, že lidé vědí, jak chtějí žít, a volí podle toho i místo pro život či se zapojují do podobně smýšlejících komunit. Amerika navíc vždy byla různorodá a určité regionální napětí a rivalita je jí vlastní. Už minulá generace však začala mnohem otevřeněji a intenzivněji pohrdat těmi, kdo žijí jinak. Nedává mi to moc smysl. Osobně si dokážu normálně užít návštěvu Seattlu či Portlandu stejně jako chápat smysl starého lokálního sloganu z Texasu „keep Austin weird“. A ať si po svém žije i Salt Lake City, Midland, Colorado Springs, Tulsa… Jenže řada těch, co se dnes ohánějí rozmanitostí, ve skutečnosti jen chce, abyste žili jako oni.

Velká města bývají liberálnější než venkovské oblasti, současně se ale stále více lidí do měst stěhuje. Jak to ovlivní americkou politiku? Budou kvůli tomu republikáni v nevýhodě?

Vážně se stále více lidí stěhuje do měst? Přijde mi, že pandemie lidi naopak vyhnala na předměstí, což jen prohloubilo už tak silné nepokoje a protesty po smrti George Floyda. Města tím dostala tvrdou ránu, i když snížené nájemné možná ještě přiláká některé lidi zpět. Nejsem si navíc zrovna jistý tím, že z vás jen přestěhování do města udělá liberála, stejně jako z vás přesun na venkov neudělá konzervativce. Lidé jsou lidé a obvykle jim k životu stačí dobře si vydělat na živobytí, žít v pěkném domově, nedělat si starosti s kriminalitou v ulicích, posílat své děti do dobrých škol, nestrávit život v zácpě a nenechat se oškubat na daních.

Trump
Shutterstock

Anketa

Co teď bude s Trumpem?

Které oblasti či státy se v blízké budoucnosti mohou obrátit směrem k republikánům či naopak demokratům?

Často lidem připomínám, že po Obamově drtivém vítězství v roce 2008 se o republikánech mluvilo jako o „nicotné regionální straně“. Jenže pak s obrovským náskokem vyhrál Bob McDonnell křeslo guvernéra ve Virginii a Chris Christie zvítězil v New Jersey, kde do té doby republikáni dlouho nic moc nepředvedli. A jelikož byla celá osobnost Donalda Trumpa pro republikánské voliče z předměstí naprosto toxická, s tím, jak se od něj strana začne vzdalovat, bude růst i chuť a počet těch, kdo bude nově u republikánů hledat alternativu k demokratům.

Co očekáváte od senátních voleb v roce 2022, kdy by už USA mohly mít díky vakcínám pandemii koronaviru za sebou? Budou v nich mít demokraté výhodu, když Biden otevře zemi?

Nedávná historie nás učí, že strana, která drží Bílý dům, obvykle v polovině svého období ztrácí podporu. Ukazují to příklady z let 2006, 2010, 2014 i 2018. Obvykle se to děje proto, že prezident nezvládne splnit všechny své grandiózní sliby z kampaně a zatímco voličskou bázi opozice tohle rozpumpuje, entuziasmus vládnoucí voličské koalice je uspokojen. Možná se tomu Biden vyhne, ale nespoléhal bych na to. Kdyby Biden ignoroval levicové křídlo své strany, soustředil veškerou svou energii na očkování lidí a nechal znovuotevřít ekonomiku, země by byla v euforii jen díky návratu normálního života. Zatím to tak ale nevypadá.

USA jsou zemí právníků a Nejvyšší soud hraje v americké politice stále větší roli. Nemůže se z něj během Bidenova mandátu stát vedle republikánů v senátu něco jako další opoziční strana?

Stejně jako další zastánci pravice bych nejradši měl Nejvyšší soud, který má při řešení sporů veřejné politiky jen malou roli. Aby byl jakýmsi baseballovým rozhodčím hlásícím jen bally a striky, a to navíc jen v případě, že mluvíme o porušení ústavy. Nenechat ho posuzovat, zda je zákon dobrý, nebo špatný. Protože ne každý špatný nápad je protiústavní, a naopak ne každý dobrý nápad je v souladu s ústavou.

U zákonodárných sborů či prezidentů totiž funguje jedna pěkná věc: když něco podělají, lidé jim to ve volbách spočítají. To soudci Nejvyššího soudu jsou na svých místech doživotně a jejich rozhodnutí jsou od veřejných debat záměrně izolována. I když chápu, proč to američtí „otcové zakladatelé“ takhle vymysleli, hrozí pak vznik takového soudcovského pléna, které může bez ohledu na veřejné mínění či podporu posouvat americkou legislativu vlastním směrem.

Takže ano, pokud v tomto devítičlenném plénu bude pět šest soudců, kteří budou radikálně konstruktivističtí, pak to pro dlouhodobé ambice Bidenovy administrativy a demokratický kongres překážka bude. Je ale třeba taky poznamenat, že když už Nejvyšší soud nějaký ten zákon sestřelí, obvykle se tak stane alespoň rok po jeho vstupu v platnost.

Každého prezidenta dříve nebo později přepadne zahraniční krize. Trump měl první tři roky poměrně štěstí, ale pak ho dohnala pandemie covid-19.

Co se s příchodem Bidena změní v zahraniční politice?

Doufejme, že Biden nevylije dítě i s vaničkou. Trump se například nemýlil v přístupu k Islámskému státu (ISIS), správná byla i touha navýšit vojenské výdaje či přimět spojence v NATO, aby víc otevřeli své peněženky. Správná byla i jeho skepse vůči dohodě s Íránem a mírové dohody na Blízkém východě. Současně se ale Trump ke svým zahraničním spojencům často choval jako neohrabaný buvol a před mnohými diktátory, včetně Vladimira Putina, se naopak trapně ponižoval. Biden je pak ryzím ztělesněním zahraničněpolitického establishmentu Demokratické strany, takže můžeme na zahraničních summitech očekávat spoustu květnatých projevů bez valné reakce.

Každého prezidenta ale dříve nebo později přepadne zahraniční krize. Trump měl první tři roky poměrně štěstí, ale pak ho dohnala pandemie covid-19.

Budou USA dále preferovat domácí politiku před zahraniční (izolacionismus)?

Velká část Američanů by si izolacionismus přála, ale problém je, že jakmile Amerika přestane zbytku světa věnovat pozornost, obvykle si ji svět přitáhne zpět tím nejhorším možným způsobem: Zimmermanův telegram, útok na Pearl Harbor, 9/11… I když bychom tedy možná světové problémy nejraději ani neřešili, ony si nás najdou samy. Třeba takoví účastníci summitu v Davosu si za Bushovy administrativy stěžovali na intervenci USA na Blízkém východě v souvislosti s válkou v Iráku. Jenže už za Obamových let si ten samý summit stěžoval na to, že USA na Blízkém východě nezasahují a dovolí, aby se syrská občanská válka změnila ve víceletou krvavou lázeň. Svět bude mít problémy, ať už zasáhneme, nebo ne; otázkou je, který ze dvou hrozných scénářů zvolíme.

Stojíte za jedním z nejúspěšnějších newsletterů v americké mediální sféře Morning Jolt, který chodí každé ráno čtenářům po celé Americe. Kolik máte odběratelů a jak dlouho ho chystáte? Pomáhá vám s tím někdo?

Text píšu jenom já, kolegové v New Yorku jen zkontrolují mé obvyklé gramatické a pravopisné chyby, naformátují text a nechají ho rozeslat čtenářům a zveřejnit online. Normálně jsem u počítače už v sedm ráno, ale když někdy dostanu dobrou myšlenku nebo nápad na polemiku, začnu s přípravou už odpoledne den před vydáním. Pokaždé se to snažím poslat editorům nejpozději v devět ráno [těsně předtím, než text vyjde – pozn. autora], takže to chystám tak hodinku dvě. Nevím, jestli obchodní oddělení National Review chce, abych prozradil přesný dosah, ale bavíme se o více než šesti číslech...

Andrew Cuomo
Lev Radin / Shutterstock.com

SMRŤÁK CUOMO. GUVERNÉR NEW YORKU LHAL, SENIORY POSLAL NA SMRT

Pamatujete na guvernéra státu New York Andrewa Cuoma? Když loni na jaře naplno vypukla pandemie koronaviru, byl mediální hvězdou. Dnes je z něj psanec. Ukázalo se, že o počtu obětí pandemie lhal.

Jaké to je být konzervativním novinářem v USA? Kromě Foxu tam už moc konzervativních médií nezbylo. Proč se tak velká část amerického mediálního světa posunula doleva?

Když jsem v žurnalistice začínal, bylo tu mnoho „mainstreamových“ politických novinářů, kteří rozhodně nebyli konzervativní, ale demokraty či liberály nešetřili. Teď mám pocit, že se jedná o stále vzácnější fenomén. Můj kolega Jay Nordlinger například správně poznamenal, že mainstreamová média byla dříve neobjektivní, že se jim demokratičtí politici líbili a liberální politika jim víc seděla, zatímco dneska je lze považovat za přívržence přímo prosazující agendu demokratů a bojující proti republikánům. To je podle mě výrazně horší situace.

Pravděpodobně je to odraz toho, že lidé pracující v mainstreamových médiích jsou stále častěji týž lidé, kteří se angažují i v demokratických kampaních. Tenhle fenomén ale není nový a třeba film The Post (v českém překladu Akta Pentagon: Skrytá válka) jasně ukazuje na blízký vztah mezi šéfredaktorem Washington Post Benem Bradleeem a rodinou Kennedyových.

Bez ohledu na to ale přece nemůžeme zanevřít na lidi, kteří prahnou po tradičních zprávách. Jenže když svému nemalému a ne nutně zcela pravicovému publiku jednou nenapíšu, že republikáni to dělají dobře a demokraté špatně, vyčítají mi to. Většina lidí se zkrátka budí s tím, že si chtějí přečíst, proč zrovna ta jejich strana je dobrá a ta druhá špatná. A mí čtenáři věří, že smyslem mého života je automaticky říct, že ti chlapci z jejich strany mají pravdu.

Jaká je vlastně budoucnost amerických konzervativních médií včetně National Review? Jak pandemie změnila vaši práci?

Tohle je asi ta chvíle, kdy bych měl znít ustaraně a obávat se o budoucnost konzervativních médií v USA, ale není to tak. Minulý rok byl zdánlivě nekonečnou ukázkou nedostatků mainstreamových médií, která vám ještě před rokem říkala, že chřipka je nebezpečnější než koronavirus, že je bezpečné cestovat z i do Číny či že byste rozhodně neměli nosit roušku. Pak ale trvala na tom, že Florida to s otevřením veřejných pláží přehnala a že guvernér státu New York Andrew Cuomo [který – jak se později ukázalo – lhal o počtu mrtvých v domovech pro seniory – pozn. redakce] odvádí nejlepší práci v USA. Potřeba konzervativních médií tedy nikdy nebyla větší, protože ta nekonzervativní často upřednostnila narativy před fakty.

I skrze žánr, jakým je třeba thriller, můžete lidem předat spoustu důležitých informací, které by si třeba sami v literatuře faktu nepřečetli.

Pokud jde o můj každodenní život, většinu dní jsem už tak pracoval z domova, takže tenhle aspekt života mi pandemie příliš nezměnila. Naopak se hodně změnilo to, o čem píšu – a to ne kvůli nějakému nařízení od editorů National Review, ale proto, že jsem zjistil, že pandemie je něco děsivějšího, dramatičtějšího a s rozsáhlejšími důsledky než to, co se děje na politické scéně. Byl a je tu obrovský hlad po přímé, nepokroucené žurnalistice typu „jen mi vysvětli, o co jde“. Je to taky první mediální událost za celou věčnost, která se týká absolutně každého.

Krom toho, že jste novinář, píšete taky romány. Jak jdou tyhle dvě věci dohromady? Berete psaní podobných textů jako druh relaxace?

Rozhodně. Čtenáři tvrdí, že v těch příbězích jasně rozpoznají můj světonázor, i když se v nich příliš politiky nedotýkám. Ukazuje to, že i skrze žánr, jakým je třeba thriller, můžete lidem předat spoustu důležitých informací, které by si třeba sami v literatuře faktu nepřečetli. Třeba kniha Hon na rudý říjen pravděpodobně poučila o ponorkách mnohem víc lidí než jakákoli vědecká kniha o podmořské válce. Postavy si také často vytvářím podle někoho, koho znám, a vrhám je do situací, které mě obvykle děsí – kulty, střelci ve školách, brouci.

Jarní Finmag

Finmag srpen 2020Zdroj: Finmag

Až nám technologie rozvážou ruce. Popularizátorka umělé inteligence Sara Polak o revolučních dobách, ve kterých žijeme.

Dobrou! Téma čísla – spaní. Pavel Jégl zkoumá, jak spali předkové. Lifehacker Tomáš Baránek líčí, jak zkoumá, jak spí on sám. Fyzioložka Zdeňka Bendová o biorytmech a světle.

Učit se, učit se atd. Tematický blok o vzdělávání a kariéře. Česko rekvalifikuje, i když o tom úřady práce, nevědí, píše Jiří Hovorka. Nevyužili jsme historickou šanci zničit maturity, lituje Vojtěch Dobeš. Robert Vlach o údělu celoživotního vzdělávání u volnonožců.

FIN. Ve finanční části magazínu Dominik Stroukal a investeens. Petr Kučera sleduje bankovní novinky. Balík textů o realitách a realitních fondech.

Autor článku

Michael  Durčák

Michael Durčák

Má rád fotbal a kočky. Jeho texty kromě Finmagu vycházejí nebo vycházely v Reportéru, Echu 24, E 15, Seznam Zprávách nebo na Info.cz i jinde.