Vítězové a poražení španělských voleb

V neděli se ve Španělsku uskutečnily předčasné volby. Vítěz nepřekvapil nikoho, kdo v posledních několika měsících sledoval předvolební průzkumy: stal se jím předseda Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) Pedro Sánchez, který po loňském pádu dlouholetého premiéra Mariana Rajoye loni v červnu menšinovou vládu.

Sánchez dosáhl na skoro třicet procent hlasů. V někdejší době dominance dvou velkých stran by to byl debakl. Jenže ekonomická krize měla i politické důsledky: zformovaly se čtyři silné strany, dnes už jich je dokonce pět. A tak je třicet procent vlastně pozoruhodný úspěch. Donedávna odepisování socialisté se znovu stali jedničkou na levici – skoro dvojnásobně překonali radikálnější konkurenty z Unidas Podemos – a skončili daleko před tradičními soky z pravicové Lidové strany (PP).

Pro Sáncheze navíc výsledky bezpochyby nabízí i osobní zadostiučinění – sedmačtyřicetiletý politik utrpěl v letech 2015 a 2016 dvě volební porážky za sebou a byl donucen opustit vedení strany. Předsednický post si ale v primárkách vybojoval zpátky, a když po sérii korupčních skandálů vyslovil parlament nedůvěru lidoveckému premiéru Rajoyovi, dostal se i na jeho místo.

V předvčerejších volbách tedy Sánchez porazil i jeho nástupce Pabla Casada. Jenže cestu ke stabilní vládě nebude mít jednoduchou – buď by se musel kromě levicového hnutí Podemos opřít o malé separatistické strany (a tomu se chce za každou cenu vyhnout), nebo se pokusit o nějakou dohodu s liberálními Občany, Ciudadanos.

To ovšem před volbami i po nich vyloučil předseda Občanů Alberto Rivera. Jeho strana skončila třetí jen o necelé procento. Teď z ní chce v opozici vybudovat nejsilnější pravicovou formaci. Představa spojenectví mezi Ciudadanos a Sánchezem nebudí ostatně nadšení ani mezi příznivci socialistů: stovky lidí v neděli večer na vítězného Sáncheze skandovaly „s Riverou ne!“. Může se tedy stát, že nakonec podobně jako mezi lety 2015 a 2016 dojde na opakování voleb.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Lidovecký debakl

Španělské volby mají nejen jasného vítěze, ale i jednoznačného poraženého. Tím je zmíněný předseda lidovců Casado. Ne že by se od něj čekaly zázraky – korupce týkající se zdaleka nejen samotného Rajoye udělala z PP u voličů značně neatraktivní značku. Žádný průzkum přesto nepředpovídal, že se procentuální výsledek této strany smrskne na polovinu a že ztratí bezmála všechny dlouholeté bašty včetně Madridu.

Casadova strategie posunout stranu výrazně doprava třeba po vzoru rakouských lidovců se ukázala jako katastrofální – vyostřená rétorika útočící na premiéra Sáncheze jako na „zrádce“ a „patologického lháře“, který se spojuje s „teroristy, komunisty a zastánci nezávislosti“, a ultrakonzervativní postoje k tématům, jako jsou potraty a práva žen, odradily lidovcům umírněné podporovatele. Ti radši než straně, která přislíbila koalici s radikály z Vox, hodili hlas Ciudadanos a dost možná i socialistům, jimž lidovci umožnili prezentovat se jako umírněná a zároveň jasně „antifašistická“ alternativa.

Krajně pravicoví voliči pak měli možnost volit právě podstatně mladší a skandály nezatížený Vox, jehož představitelé z Lidové strany povětšinou vzešli. Vox nakonec získal víc než deset procent hlasů a stal se první stranou napravo od lidovců, která od španělské demokratizace v roce 1977 zasedne v dolní komoře parlamentu.

Nová hvězda na pravici

Vox v zásadě přebral nejkonzervativnější voliče lidovců. Ty, kteří měli v posledních letech, a zvláště za socialistických vlád problém s rychle postupující liberalizací ve formě zjednodušení potratů nebo uzákonění sňatků osob stejného pohlaví. Na ty se obrátil s pateticky zabarvenými apely na národní hodnoty katolického Španělska údajně z jedné strany ohroženého islamizací a ze strany druhé morální dekadencí „komunistů“ (čili levice).

Oslovil také nostalgiky po Francisku Frankovi, kteří v politice dosud neměli zastání – představitelé strany se silně angažovali proti přenesení diktátorova těla z válečného památníku v Údolí padlých do skromnější rodinné hrobky a na kandidátce Voxu se dokonce objevili bývalí generálové, kteří před několika lety veřejně požadovali rehabilitaci starého režimu.

Nejsilnější zbraní Voxu se ale stal nacionalistický apel na zachování jednoty země za každou cenu. Strana v čele s předsedou Santiagem Abascalem se poprvé zapsala do veřejného povědomí kritikou Rajoyovy vlády za příliš mírný postup vůči katalánským separatistům. Od té doby požaduje tvrdé tresty pro propagátory nezávislosti, přímou vládu Madridu nad vzpurným Katalánskem a potlačení autonomních hnutí v dalších regionech, jako je Baskicko a Galicie.

Populisté všech zemí, spojte se

Vox bezpochyby vychází z kontextu španělské politiky a zejména ze situace v Lidové straně, v mnoha ohledech se ale podobá pravicovým populistickým stranám, které v posledních letech vyrostly prakticky po celé západní Evropě. Sdílí s nimi do té doby ve Španělsku na politické scéně prakticky neexistující témata, jako je boj proti imigraci, který chce strana vést vztyčením trumpovské betonové zdi v severoafrických enklávách Ceuta a Mellila, podpora držení zbraní, kritika evropské integrace a samozřejmě vyhrocený nacionalismus. 

Ten je u Voxu nedílně spojen s tradičním katolicismem a idealizací velkolepé národní historie – ne náhodou strana neustále pracuje s vizuálními i rétorickými odkazy na reconquistu a svoji kampaň započala v Covadonze, kde se asturskému králi roku 722 poprvé podařilo zastavit postup muslimů Iberským poloostrovem.

Propojení s evropskými populisty je ale i personální – Abascal se dlouho schází a vyměňuje si komplimenty s Marine Le Penovou či s Geertem Wildersem a straně před volbami radil guru amerického prezidenta Donalda Trumpa Steve Bannon. Nakonec se dočkala i podpory italského vicepremiéra Mattea Salvinho, s nímž přitom v minulosti vedla spory kvůli jeho sympatiím ke katalánským separatistům.

Změna Salviniho pozice může souviset s blížícími se volbami do Evropského parlamentu, před kterými se italský vicepremiér pokouší sestavit co největší blok protievropských stran. O perspektivní Vox, který by v těchto volbách mohl získat až 6 z 54 španělských europoslanců, se ovšem uchází i „mírnější" euroskeptici z Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE), jejichž lídr Jan Zahradil v neděli vyjádřil jménem celé frakce straně podporu. Polské Právo a spravedlnost, jež je v ACRE druhou nejsilnější stranou, už s Voxem o spolupráci vyjednává přinejmenším od počátku března.

Úspěch, ale ne triumf

Přestože je úspěch Voxu bezpochyby jedním z fenoménů letošních španělských voleb, nebylo by rozumné jej přeceňovat. Výsledných deset procent je nakonec podstatně méně, než kolik předpovídala většina průzkumů, a Abascalova strana tak prozatím ztratila naději na nějakou formu účasti na vládě. Scénář z Andalusie, kde se po regionálních volbách na konci roku vytvořila vláda lidovců a Ciudadanos opřená právě o Vox, se nezopakoval.

Hrozba představovaná krajní pravicí, s níž v kampani hojně pracoval premiér Sánchez, naopak mohla socialistům pomoci přilákat k volbám řadu nevoličů (volební účast byla mimořádně vysoká) a přetáhnout část vlažnějších příznivců Podemos. Španělský volební systém totiž podstatně zvýhodňuje nejsilnější stranu a hlasy pro Podemos tak mohly být považovány za ztracené. 

Vzestup Voxu nakonec paradoxně zmobilizoval také příznivce nezávislosti ve dvou nejvíce separatisticky naladěných regionech, které chce krajní pravice zpacifikovat. Ti nyní v rukou drží klíče ke vzniku případné levicové vlády a začínají si klást požadavky pro její podporu.

Úvodní snímek vítězného Pedra Sáncheze se svou zvětšeninou: Profimedia