Kdo je viníkem vysoké inflace v Česku? Pokrytecké půtky jen zastírají pravdu

Guvernér ČNB Aleš Michl na konferenci po posledním měnověpolitickém zasedání deklaroval, že nejdůležitější podmínkou dlouhodobé cenové stability je zodpovědná fiskální politika. A zdůraznil, že cesta k nižší inflaci vede přes snižování deficitu státního rozpočtu.

To si ovšem nenechal líbit premiér Petr Fiala, který se vůči projevu Aleše Michla bezprostředně vymezil s odůvodněním, že za inflaci je odpovědna ČNB.

Zdá se, že každá ze stran na tu druhou ukazuje prstem. Kdo je ale doopravdy vinen za vzedmutí dosud stále ne dostatečně polevující inflace? A která instituce by s ní měla bojovat? A jakými prostředky? Mnoho otázek – pojďme se na to podívat blíže.

Peníze, které vláda vybrala, v ekonomice dříve vůbec neexistovaly. Jak se postupně dostávají mezi občany, vynořují se tlaky na zvyšování cen.

Kde se bere inflace

Prvně je třeba zdůraznit, že inflace je komplexní problém, který nemá jediného viníka. Ve skutečnosti za ni může nepřeberné množství propojených i zcela nesouvisejících faktorů a v neposlední řadě také souhra nepříjemných náhod. Z toho důvodu není rozumné z bezprecedentně vysoké inflace obviňovat pouze některé aktéry. Viníků je totiž celá řada.

Primárním zdrojem a hnacím motorem inflace (nejen) v Česku však nesporně byla příliš expanzivní měnová a fiskální politika. Jasněji řečeno: příliš nízké úrokové sazby centrální banky a rekordní deficity veřejných financí, kterých jsme v posledních letech svědky.

Nelze ani rozporovat, že na příchodu a stálé přítomnosti dvojciferné inflace se podílela (a ještě podílí) vláda svými nevyrovnanými rozpočty, a to nezanedbatelnou měrou. Když totiž vláda vydá dluhopisy, aby si od investorů půjčila prostředky na pokrytí výdajů převyšujících příjmy, banky jsou těmi prvními, kdo je směle nakoupí.

Ale pozor, to důležité, co zde musí zaznít, je, že tak učiní za nově vzniklé peníze.

Peníze, které tímto způsobem vláda vybrala, v ekonomice dříve vůbec neexistovaly. Jak se postupně dostávají mezi občany, kteří značnou část z nich utrácejí, vynořují se tlaky zapříčiňující zvyšování cen. A uvědomme si, že míra inflace není nic jiného než růst všeobecné cenové hladiny (tedy průměrných spotřebitelských cen), přesněji řečeno tempo onoho růstu.

Prozíravá centrální banka musí vědět, že pro vládu není vyrovnaný státní rozpočet vždy úplnou prioritou.

Inflaci vláda neřeší a ani by neměla

Když už víme, že vláda částečně stojí za naší inflační pohromou, neměla by snad udělat vše, co je v jejích silách, aby své stamiliardové schodky vymýtila? Ne tak docela.

ČNB/Shutterstock/Finmag

Proč ČNB nezvedá sazby? Rašín by se divil, co jeho následovníci předvádějí

Česká národní banka opět ponechala úrokové sazby beze změny. Je tomu tak už víc než devět měsíců, co zůstává základní úroková sazba na sedmi procentech. Většinové složení bankovní rady se evidentně domnívá, že jsou úrokové sazby na dostatečně vysoké úrovni, při které se inflace brzy vrátí zpět k dvouprocentnímu cíli. To však není vůbec jisté.

Nechápejte mne přitom špatně, závratné tempo zadlužování ČR je samozřejmě problém. A to obrovský. Nejen pro svůj vliv na inflaci, ale i kvůli dalším makroekonomickým úskalím. Nicméně je v tom jeden háček: vláda tu není výhradně od toho, aby pečovala o cenovou stabilitu. Má jiné úkoly, a navíc v současnosti čelí dalším velkým nesnázím.

K tomuto účelu je určena instituce nezávislé centrální banky. Ta se v žádném případě nesmí spoléhat na vládní součinnost v boji s inflací, ačkoli by pro ni pochopitelně byla určitá synchronizace měnové a fiskální politiky vítaná. Centrální banka je nezávislá právě proto, aby mohla provádět nepopulární, a přitom žádoucí či dokonce přímo nezbytné kroky, které by byly politickou cestou jen stěží uskutečnitelné. Pokud vůbec...

Prozíravá centrální banka musí vědět, že pro vládu není vyrovnaný státní rozpočet vždy úplnou prioritou. Její nehospodárné chování musí brát ve svém rozhodování v potaz a rozhodně ho nepoužívat jako záminku k podobně nezodpovědnému jednání v měnové politice.

Úrokové sazby jsou proti inflaci daleko efektivnější zbraní než překotné snižování deficitů státního rozpočtu.

Protichůdné argumenty

Pozorného čtenáře musí guvernérův apel na vládu, aby snižovala deficit rozpočtu, zarážet, protože je tak trochu pokrytecký. Jestliže totiž vláda může inflaci výrazněji snížit (což je podle mnoha ekonomů pravda), pak neplatí guvernérova slova, že za inflaci může především nákladový šok; vládní útraty jsou ryze poptávkovým inflačním tlakem.

Se souhlasem Jana Švejnara

Agresivní zvyšování úroků inflaci neřeší, v eurozóně by nám bylo líp

Inflace v Česku se dál šplhá k rekordním hodnotám. Ekonomové odhadují, že by už brzy měla dosáhnout vrcholu, Jan Švernar ze CERGE-EI tak optimistický ale není. „Je strašně těžké něco takového určit. Může to být během šesti, devíti, dvanácti měsíců…,“ říká s tím, že dopady na české domácnosti budou čím dál větší. Kdyby bylo Česko v eurozóně, bylo by nám prý líp.

 

Guvernérovy dvě teze jsou tak ve zjevném rozporu. Buďto platí, že naše inflace je tažena výlučně nákladovými šoky, a pak ji vláda nemůže jakkoli smysluplně řešit, nebo je daleko spíše poptávkové povahy (což indikují mnohá data, počínaje vývojem nominálního a reálného HDP a konče mimořádně nízkou mírou nezaměstnanosti), a v tu chvíli by opravdu platilo, že na její výši může mít vláda nemalý vliv.

To však zdaleka není jediný, ani ten nejvíce zarážející úkaz falešnosti v guvernérově projevu. Pokud totiž tvrdí, že vláda nejenže může, ale dokonce by měla usilovat o snížení inflace prostřednictvím konsolidace veřejných financí, pak zůstává otázkou, proč ČNB sama nezvyšuje úrokové sazby. Proč naléhat na vládu, když je to právě centrální banka, která má účinné nástroje, pomocí nichž lze nezdravou, až zcela zničující, výši inflace konečně překonat?

Přesto 3. května na – v letošním roce už pátém – měnověpolitickém zasedání zvedlo většinové složení bankovní rady opět ruku pro ponechání stávající úrovně úrokových sazeb (ačkoli je nutné dodat, že tři ze sedmi členů rady hlasovali pro zvýšení úrokových sazeb o 0,25 procentního bodu). Je proto třeba se opět ptát, proč tak bankovní radní učinili.

Vyšší (reálné) úrokové sazby utlumují agregátní poptávku a způsobují pokles cenové hladiny, respektive míry inflace. To je závěr, na němž se shodují všechny relevantní ekonomické směry. Úrokové sazby jsou daleko efektivnější zbraní proti veřejnému nepříteli číslo jedna, kterým je dnes inflace, než překotné snižování deficitů státního rozpočtu.

Posláním ČNB by mělo být neprodleně vrátit inflaci k dvouprocentnímu cíli, kdežto vláda by měla usilovat o dosažení vyrovnaného rozpočtu.

Proč ČNB nezasáhne?

Pokud si členové bankovní rady tvrdošíjně stojí za narativem, že už jsou úrokové sazby na dostatečně vysokých hodnotách, a jsou o správnosti tohoto přístupu tak skálopevně přesvědčeni, je pokrytecké vyvíjet tlak na vládu, aby přiložila ruku k dílu. Rizika rozmařilého chování vlády přece musí být při měnověpolitických zasedáních brány na zřetel. A zakomponovány i v konečném rozhodnutí.

Nehledě na to, jaké síly poháněly (či stále pohánějí) naší inflaci, plnou odpovědnost za ni nese centrální banka. Ta je tu zejména od toho, aby podobná situace nikdy nenastala, a když už ano, tak aby dvojcifernou inflaci co nejrychleji zkrotila. ČNB má tento úkol (za)daný přímo v ústavě.

Jinými slovy, posláním centrální banky by mělo být neprodleně vrátit inflaci zpět k ustanovenému dvouprocentnímu cíli, kdežto vláda by měla pokud možno co nejvíce usilovat o opětovné dosažení vyrovnaného státního rozpočtu. To by v praxi znamenalo i to, že by vláda inflaci dále nepřiživovala.

Naše vláda však učinila jednu lehce zneužitelnou chybu, když na sebe částečně vzala onu tíhu odpovědnosti. A to, když vítězoslavně poukazovala na skutečnost, že se jí inflaci v meziměsíčním vyjádření podařilo téměř zcela zastavit. To vše vypadá, jako by na inflaci vláda měla značný vliv. Což by alo zároveň naznačovalo, že je to právě ona, komu bychom měli nynější nesnáze vyčítat.

Tak, nebo tak, nástroje na snížení inflace máme. Jediné, co je zapotřebí, je vůle a odvaha učinit správné, leč nepříjemné kroky. Jisté ovšem je, že vzájemné osočování vlády a ČNB z inflace, která je schopna svojí povahou rozvrátit celou společnost, k tomu stačit nebude.

Kam dál? Boj s inflací na Finmagu:

• Boj s inflací ještě není u konce. ČNB může přijít o vše
• Inflace zpomaluje, ale potraviny dál zdražují. Jak číst nová data?
• Lakování narůžovo skončilo, inflace v lednu skokově vzrostla. Brzy ale bude líp
• Do jak velké recese se řítíme? Budoucí vyhlídky očima expertů
• Inflace za rok 2022 ukázala finální účet. Na co se máme připravit letos?

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag