Čeká nás „řecký scénář“? Zadlužující se Česko očima expertů

Zbyněk Stanjura

ministr financí

Souhlasíte s názorem?

-

-105

+

Česko potřebuje řešení strukturálního schodku, o tom není sporu. Otázkou ale zůstává, zda hned teď i za cenu dalšího prohloubení současné krize. Strukturální nerovnováha ve výši tří procent HDP totiž nemá jednoduché a bezbolestné řešení, které by se v ekonomice neprojevilo. A každá fiskální restrikce by byla provedena na úkor životní úrovně obyvatel, fungování ekonomiky a přežití řady firem. Úkolem číslo jedna teď přitom musí být zajištění dostatku cenově dostupných energií pro české domácnosti a firmy a podání pomocné ruky především nízkopříjmovým rodinám.

Souhlasím, že hned po odeznění dopadů současné krize se musíme vrátit k fiskální disciplíně. Určitě bych ale nestrašil řeckým scénářem. Řecko mělo mnoho let extrémní schodky veřejných financí a zadlužení přes sto procent HDP ještě před recesí v roce 2008. Náš závazek přitom je dosáhnout v roce 2024 deficitu veřejných financí pod tři procenta HDP a dál ho snižovat. Na tom se nic nemění.

A nic se nemění ani na tom, že Česko potřebuje do budoucna promyšlený plán s podporou napříč politickým spektrem. Není možné se nadále vyhýbat reformám penzijního systému a zdravotnictví, které dále zatěžuje nevyhnutelné stárnutí české populace. Čekají nás také strategické investice do energetické soběstačnosti. Veřejné finance proto musíme ozdravit systémově s přihlédnutím k těmto prioritám. Stát musí i nadále zabezpečovat požadované funkce, ale současně zůstat dlouhodobě ufinancovatelný.

Helena Horská

hlavní ekonom Raiffeisenbank, poradkyně premiéra

Souhlasíte s názorem?

-

+24

+

Minus 368 miliard, minus 420 miliard, možná minus 330 miliard namísto schválených minus 280 miliard – to jsou výsledky „hospodaření“ státu se svěřenými prostředky. 42 miliard, 64 miliard až dost možná přes 100 miliard v roce 2025 zaplatí daňoví poplatníci na splátkách našeho společného veřejného dluhu.

V loňském roce jsme se zadlužovali nejrychleji ze všech zemí EU. Překonali jsme i Řecko, před kterým všichni varují. Recept na uzdravení veřejných financí existuje, ale většině z nás nebude lahodit – je totiž hořký, kyselý, pro mnohé i těžko stravitelný a vyžaduje značnou odvahu k jeho servírování.

Jenže fakta hovoří jasně: ekonomika a její daňoví poplatníci neuživí tento stát (v jeho stávající velikosti i rozsahu poskytovaných služeb). Rozdíl mezi příjmy a výdaji je propastný: šest procent HDP. Tento propastný rozdíl není jen výsledkem pandemického, cenového či válečného šoku, ale především neudržitelně nastaveným strukturálním schodkem, který se už nyní pohybuje nad hranicí 200 miliard. A právě na tento schodek se musí „léčba“ soustředit.

Zlaté pravidlo konsolidace: jedna třetina na vrub příjmů a dvě na vrub výdajů není vzhledem k časové tísni realizovatelné, pokud nechceme jít cestou plošných a „tupých“ škrtů. Zatímco se musí co nejdříve začít hledat „chytré“ škrty v mandatorních a kvazimandatorních výdajích a připravit potřebné legislativní úpravy (neinvestiční dotace, revize agend státu, zeštíhlení roztříštěné samosprávy…), stát bude muset hledat i nové zdroje pro svůj rozpočet: upravit zdanění příjmů tak, aby byl vrácen výpadek příjmů zrušením institutu „superhruhé mzdy“, zvýšit spotřební daně z hříchu, zavést jednotné inkasní místo a pokud to bude možné naopak snížit odvodové zatížení práce.

Pavel Morda

senior analytik, poradce Národní rozpočtové rady

Souhlasíte s názorem?

-

+82

+

Během posledních několika let prošly české veřejné finance zásadní proměnou. Deficity státního rozpočtu se posunuly o řád výš, když se z nižších desítek staly stovky miliard korun. Bohužel ani výhled do budoucna není nikterak pozitivní. Ministerstvo financí počítá s deficity pohybujícími se mírně pod 300 miliardami až do roku 2025. Z tohoto pohledu se skutečně začínáme srovnávat se zeměmi, se kterými jsme se nikdy srovnávat nechtěli a bývaly pro nás spíše odstrašujícím příkladem.

To už začínají dávat najevo také finanční trhy, které požadují vyšší úroky ze státních dluhopisů. Obsluha státního dluhu má pro rok 2025 dosáhnout astronomických sto miliard korun. Státní dluh se má přiblížit k 45 % HDP, což znamená, že dluhová brzda už není jen abstraktní a vzdálená hrozba, ale konkrétní riziko, které je nadohled.

Žádný rychlý ani bezbolestný recept na uzdravení veřejných financí tak neexistuje. V krátkém období se nabízí otevřít debatu o navrácení daně z příjmů fyzických osob na úroveň před zrušením superhrubé mzdy. V dlouhém období pak o udržitelnosti penzijního systému. Zda dojde k hledání dodatečných příjmů nebo k zeštíhlení státního aparátu, ale bude čistě politické rozhodnutí, které bude záležet především na očekávání a požadavcích voličů.

Nejde tedy o to, že by zemi hrozil bezprostřední krach, což si lidé pod „řeckým scénářem“ typicky představují. Hrozí však, že budeme padat tak rychle, že si ani neuvědomíme, že už jsme se zemí evropského jihu nadlouho či nevratně stali.

Vít Hradil

hlavní ekonom Cyrrus

Souhlasíte s názorem?

-

+81

+

Ano, české ekonomice reálně hrozí řecký scénář. Nikoliv dnes, zítra či v nejbližších pár letech. Na delším horizontu je ovšem čím dál pravděpodobnější.

Vyhnout by se mu dalo relativně snadno a návrhů na možná řešení ekonomové nabízejí dostatek. Názory ekonomů jsou ovšem v tomto ohledu jen malým střípkem v celé mozaice. Podobně jsou relativně malými střípky i všemožné krize, ať už pandemické či energetické. Dokonce ani neudržitelně nastavený český důchodový systém není tou hlavní překážkou. Ke státnímu bankrotu nás nezadržitelně posouvá celospolečenská halucinace o schopnosti – ba dokonce povinnosti – státu zajistit svým obyvatelům nepřetržitě rostoucí životní úroveň.

Za symptomatický v tomto ohledu považuji raketový růst popularity slova kompenzace. Ještě donedávna se státní příspěvky soukromým subjektům označovaly jako podpora či dotace. Tyto pojmy v občanech evokují v lepším případě pomoc v nouzi, v tom horším neoprávněné obohacování. Během pandemie se ovšem ve veřejném prostoru zabydlelo slovo kompenzace, tedy jakési odškodnění za újmu na právoplatném nároku.

Žádný nárok na levný benzin, plyn či hypotéku neexistuje. Stát může a má bránit propadům konkrétních občanů do chudoby či systémovému kolapsu ekonomiky. Nemá „kompenzovat“ obyčejné zhoršení životní úrovně. Politici už ale na hru na „kompenzaci“ definitivně přistoupili, o čemž svědčí plánované stamiliardové deficity po celé volební období a kategorická neochota s nimi cokoliv dělat. Tak vypadá cesta do Řecka.

Jiří Rotschedl

finanční kouč, poradce, manažer a externí vysokoškolský pedagog VŠE

Souhlasíte s názorem?

-

+10

+

Na zadlužení se nemůžeme dívat jen z pohledu absolutního schodku státního rozpočtu, a to vzhledem ke znehodnocení peněz a vzhledem k hospodářskému růstu. Současný schodek téměř 400 miliard v kontextu celé ekonomiky představuje podobnou částku jako zhruba 190 miliard v roce 2009. Z pohledu dynamiky „řecký scénář“ zatím nehrozí. Ale!

V současnosti se pohybují čtvrtletní schodky na úrovni dvou až tří procent HDP, a to s trendem, který je příznivý. V roce 2020 činily schodky v některých čtvrtletích víc než osm procent HDP a současné vládě se je daří úspěšně snižovat. Daří se jí zatím snižovat i podíl schodku na celkových výdajích státního rozpočtu.

To, co by však mohlo otočit trend, je pokles HDP, snížení exportu a tedy i zhoršení obchodní bilance a populistické zvyšování výdajů veřejného sektoru. Vláda by měla úspory a zefektivňovaní státní správy urychlit, aby dokázala veřejné finance rychleji zkrotit tak, aby se schodky přiblížily vyrovnanému hospodaření. V tomto směru má velké rezervy, potřebovali bychom mnohem silnějšího ministra financí. Schodky státního rozpočtu nad 300 miliard lze akceptovat maximálně následující rok, nicméně další roky by se postupně měly dostat pod 200 miliard, respektive pod 150 miliard v dalším roce.

Nevěřím na zázračná a rychlá řešení. Vláda musí snižovat výdaje na běžný provoz, digitalizovat státní správu a postupně tak snižovat počty úředníků, dále rozlousknout mnohaletý problém s důchodovým systémem, který jednoznačně prohlubuje strukturální deficit výraznou valorizací penzí v letošním a i příštím roce a přibližně dalších osm až deset let bude největším strukturálním problémem budoucích rozpočtů. Za prvních devět měsíců letošního roku byl schodek důchodového účtu 16 miliard Kč, zatímco v předchozím roce za stejnou dobu byl jen čtyři miliardy Kč. V roce 2023 se situace ještě víc zhorší.

Michal Kuzněcov

investor, podnikatel, Kuzněcov & Partners Invest

Souhlasíte s názorem?

-

+11

+

Přirovnávat Českou republiku k Řecku jen kvůli tempu zadlužování je trochu zcestné. Naše ekonomika a mentalita lidí je založená na něčem jiném. Jsme tvrdě pracující průmyslová země, která neustále rozvijí svůj rozměr v práci ve službách. Tudíž jsme na tom podstatně lépe jako Řekové.

Ano, zadlužujeme se víc, než je vhodné, ale začalo to covidem a pokračuje energetickou krizí. Ani jedno, ani druhé nikdo neplánoval. Bohužel si musíme přiznat, že chtě nechtě v těchto dobách země finanční stimuly potřebuje. Během dalších let by se ale měly razantně snižovat. Dopad na životní úroveň je a bude i v dalších letech. Do rozpočtu peníze nedostanete zpět jiným způsobem než zvýšením daní. Takže je víc než jasné, že až bude „líp“, tak si státní kasa vezme postupně peníze zpět postupným zvyšováním daní.

Pokud tedy očekáváte, že dojde k navrácení předchozí životní úrovně, tak nedojde. Jakmile se zastaví zdražování, tak se zvedne růst mezd a tím vznikne gap na možné zvýšení daní. Na tuto novou životní úroveň si zvykneme jako společnost a stát potom bude mít manipulační prostor vzít si rozdané peníze zpět. Pokud by to neudělal a neumořoval schodek státního rozpočtu, tak ano, pak se můžeme bavit o „řeckém scénáři“. Ale jsem pevně přesvědčen, že k tomu nedojde.

Karel Smetana

podnikatel, zakladatel účetní společnosti SM-DATA

Souhlasíte s názorem?

-

+20

+

Pokud se nezmění přístup vlád – a je jedno, jestli „levých“ nebo „pravých“ – ke koncepční práci, tak máme dle mého odhadu posledních pět až osm let do okamžiku, kdy klesneme na úroveň středomořských států s neřešitelnými problémy ve veřejných financích a „řecký scénář“ zažijeme na vlastní kůži.

Totiž i v krizích, které v různých formách řešíme od roku 2020, nesmí vláda zapomínat na řešení koncepcí, které se neprojeví hned, ale v důsledku znamenají definitivní vyřešení zdraví veřejných financí. V podstatě od roku 2014 vidím naprostou rezignaci vlád na řešení koncepcí, jako jsou například důchodová reforma a přizpůsobení velikosti státní správy území, které spravuje. To jsou totiž dvě hlavní koncepce, které musí být udržovány vládami v rozumné balanci a musí neustále (bez ohledu na to, kdo je u moci) směrovat k cíli, kterým jsou zdravé veřejné finance, protože je zásadním způsobem ovlivňují.

Tento model chování vnímám jako základní odpovědnost vlád bez ohledu na stranu politického spektra, ze které vzešly. Zejména absence tohoto chování v období hospodářské konjunktury je hazardem s životní úrovní budoucích generací.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Trinity Bank

Souhlasíte s názorem?

-

+38

+

Řecký scénář Česku nehrozí. Zatím. Ani žádné jiné ekonomicky srovnatelné zemi. Řecko totiž doplatilo na to, že se na pokraji krachu ocitlo už v době, kdy ještě nebylo „objeveno“ kvantitativní uvolňování. Právě iluze jménem kvantitativní uvolňování umožňuje prodlužovat agónii předlužení.

Řecká krize politikům ovšem otevřela oči. Pochopili, že svou „munici“ – zvyšování daní – už do značné míry vyčerpali. A novou spásu objevili v centrálních bankách. Ty tištěním miliard a bilionů, za něž v rámci kvantitativního uvolňování skupují dluh svých vlád, vytvářejí iluzi, že vlády vlastně zase tolik zadlužené nejsou. Nyní za toto iluzionistické představení, trvající přes deset let, začínáme splácet účet. V podobě nejvyšší inflace za několik desetiletí. Zdálo by se, že politiky to donutí k otočce. Kdeže...

V Británii teď tamní vláda chtěla výrazně snížit daně, ale neřekla, kde na to vezme. Aha, takže další dluh. Další inflace. A když kvůli vyhlídce na ni britské vládě zdraží zadlužování, centrální banka začne skupovat dluh, i když je to inflační, aby vládě ulevila. To už je ekonomická perverze. Inflace se „léčí“ inflační měnovou politikou. Spíš se tedy obávejme, ať se Česko nevydá britskou cestou. A žádejme, ať především centrální banky změní své jednání. Pokud budou i nadále perverzně a na úkor příštích generací usnadňovat politikům zadlužování, ti toho samozřejmě využijí. Centrální banky musí říct „stop“. Nikdo jiný to za ně neudělá.