Noční můra ekonomů se blíží. Hrozí nám stagflace jako v sedmdesátkách?

Marek Hudema
Marek Hudema
29. 6. 2022
 36 599

Světová ekonomika se zadrhává a v novinových titulcích se znovu objevuje slovo stagflace. To strašilo ekonomy hlavně v sedmdesátých letech minulého století. Jsme tedy opět ve stejné situaci, v jaké byl svět tehdy? A čeká nás dekáda vysoké inflace, stagnace ekonomiky a vysoké nezaměstnanosti?

Noční můra ekonomů se blíží. Hrozí nám stagflace jako v sedmdesátkách?
Čeká nás černá dekáda? Stagflace se blíží... (ilustrační foto) / Zdroj: Shutterstock

Podobnosti se sedmdesátými lety minulého století jsou na první pohled až zarážející. Stejně jako tehdy nebývale vzrostly ceny energií, stejně jako ceny potravin. A inflace je na úrovni, jakou jsme velmi dlouho neviděli.

Vždyť jen ve Spojených státech dosáhl v květnu meziroční růst cen přes 8,5 procenta, což je čtyřicetileté maximum. Evropská unie hlásí za květen víc než osm procent, přičemž rekordní inflace je v Estonsku (přes dvacet procent). A v Česku v květnu přesáhla inflace 16 procent. Současně s tím se neustále snižují odhady ekonomického růstu, které postupně míří k nule.

Co způsobuje stagflaci?

Obvykle se uvádějí dvě příčiny stagflace. Prvním je nákladový šok, kdy jdou rychle vzhůru ceny nějakého důležitého ekonomického vstupu. Výsledkem jsou rostoucí ceny a zároveň omezení výroby, což vede k nezaměstnanosti a poklesu ekonomiky. Druhým důvodem může být rychlé zvýšení zásoby peněz v ekonomice, což zvýší ceny i mzdové požadavky. Když pak mzdové požadavky předběhnou růst cen, vede to k omezení výroby. Obě příčiny mohou působit současně.

Světová banka proto ve svém letošním výhledu ekonomické situace uvádí, že existuje značné riziko stagflace. Ta je definována jako období vysokého růstu cen, tedy inflace, souběžně s pomalým růstem či dokonce propadem ekonomiky. Zároveň jsou tyto dva jevy z několika různých důvodů doprovázeny vysokou nezaměstnaností (viz box vpravo).

Šéf Světové banky David Malpass přitom ve zmíněném výhledu tvrdí, že válka na Ukrajině povede pravděpodobně k několika letům nadprůměrné inflace a podprůměrného růstu. „Je to fenomén, který jsme neviděli od sedmdesátých let,“ píše.

Čeká nás snad tedy stejný scénář?

Vývoj meziroční inflace v České republice

V 70. letech zpočátku odmítali politici s rostoucími cenami bojovat, protože nechtěli zvyšovat už tak vysokou nezaměstnanost.

Ropa, odbory a mýtus zaměstnanosti

V sedmdesátkách způsobil stagflaci dvojitý ropný šok. Ten přišel v letech 1973 a 1979, v prvním případě ho vyvolalo arabské embargo vůči Západu, v tom druhém islámská revoluce v Íránu (viz boxy níže).

První ropný šok

První ropný šok přišel v roce 1973. Šlo o následek omezení těžby ropy státy Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) asi o pět procent celosvětové produkce. To na napjatém trhu, kde nedlouho před tím začala klesat produkce ropy v USA, stačilo k několikanásobnému zvýšení ceny ropy a následně i z ní vyráběných paliv. Arabští členové OPEC tehdy vyhlásili omezení těžby a ropné embargo vůči Spojeným státům, protože Američané podporovali Izrael v takzvané Jomkipurské válce. Izrael v ní byl napaden svými arabskými sousedy s podporou dalších arabských i některých nearabských zemí (expediční jednotky vyslala Kuba a Severní Korea), ale útočníky odrazil a dokonce obsadil větší území než před válkou. USA pomohly Izraeli leteckými dodávkami zbraní a vojenského materiálu.

Ekonomikám, zejména té americké, které už byly v potížích, uštědřil ropný šok další ránu, protože cena ropy několikanásobně vzrostla a dodávky byly přerušované. Tehdy stejně jako nyní rostly ceny, ale zároveň klesal ekonomický výkon. Růst příjmů neodpovídal růstu produktivity práce, naopak produktivita stagnovala.

Podle studie ekonomického nobelisty Williama Nordhause se nejvíc snížila v odvětvích, která byla navázána na vysokou spotřebu ropy (automobilový průmysl či výroba letadel), ale kupodivu také v odvětvích přímo s těžbou ropy spojených. To celkové potíže ještě prohlubovalo.

Ekonomika se přizpůsobovala vysokým cenám energií jen těžce. Sice právě v sedmdesátých letech začala výroba úsporných aut – do té doby se zejména ve Spojených státech o spotřebu nikdo moc nestaral –, ale to se i přes masivní zapojení Japonska do výroby úsporných vozů projevilo až v osmdesátých a devadesátých letech.

Stejně tak podle Nordhause nakonec krize sedmdesátých let vedla k přesměrování zdrojů do nové ekonomiky, například výroby elektroniky, ale i její rozvoj nastal naplno až v devadesátkách.

Druhý ropný šok

V roce 1979 se svět dočkal opakování výpadku v zásobování ropou. Stejně jako v roce 1973 nebylo příčinou žádné přírodní neštěstí, ale politika. Tentokráte šlo o íránskou revoluci, kde byl vyhnán prozápadní šáh a k moci se dostali radikálové: Írán nakonec ovládli islamisté pod vedením ajatolláha Sajjida Rúholláha Músavího Chomejního. V průběhu revoluce opustili zemi zahraniční dělníci a technici a ropná produkce Íránu spadla na čtvrtinu. Celosvětově šlo sice jen o čtyřprocentní pokles dodávek, ale panika způsobila, že ceny ropy vzrostly dvojnásobně. Následovala irácko-íránská válka, která vedla k dalšímu poklesu produkce. Na Západě se u benzinových stanic stejně jako v roce 1973 tvořily dlouhé fronty.

Částečně za to mohla vysoká inflace, která se ve vyspělých ekonomikách stala natolik běžnou, že si lidé zvykli na zvyšující se ceny. Požadovali také automatické zvyšování platů. Tato práce ekonomů Anny Stansburyové a Lawrence H. Summerse z Harvardovy univerzity například uvádí, že v roce 1970 mělo smlouvu s automatickým nárůstem mzdy navázaným na růst cen 38 procent zaměstnanců v ekonomicky vyspělých zemích sdružených v organizaci OECD. Jen ve Spojených státech to pak bylo v roce 1976 běžné dokonce u 60 procent pracujících.

Navíc v sedmdesátých letech zpočátku odmítali politici s rostoucími cenami bojovat snižováním výdajů, protože nechtěli zvyšovat už tak dosti vysokou nezaměstnanost. Naopak, v některých zemích se ještě snažili podpořit ekonomiku dalšími výdaji.

A podobně tehdy postupovaly i centrální banky: víc než dnes se soustředily na udržování vysoké zaměstnanosti. A protože podle tehdejší teorie šlo udržet vysokou zaměstnanost jen tím, že se zvýší inflace, boj proti zvyšování cen se dostal na okraj zájmu.

Oproti sedmdesátým letům jsme na tom lépe i s produktivitou práce, byť i ta samozřejmě v průběhu všech lockdownů poklesla.

Stagflace? Tentokrát je to jiné

Dnes máme podobné potíže s ruským plynem, přesto je dnešní situace přece jen v mnohém odlišná. Cenový šok způsobený zvýšením cen energií je snadněji eliminovatelný. Vyšší cena energií může vést k vyšší produkci ropy a plynu, zejména ve Spojených státech. A až si země Perského zálivu uvědomí, že by mohly přijít o svůj podíl na trhu na úkor Američanů, zřejmě (bez ohledu na Rusko) svoji produkci zvýší.

Ceny pak půjdou dolů, byť zřejmě nepoklesnou na úroveň z průběhu pandemie covidu-19. A dokonce ani na úroveň, na které byly před ní. Navíc to nepůjde hned, bude to zřejmě minimálně dva roky trvat. Nebude to ale trvat desetiletí.

Ruský energetický šok

Současný energetický šok sedmdesátky v lecčems připomíná, byť se zdaleka tolik netýká ropy jako spíše plynu. Prakticky začal už na konci minulého roku, kdy nejprve vyhnala nahoru ceny energetických surovin zvýšená poptávka vlivem rozjezdu světové ekonomika po odcházející vlně pandemie covidu. Na to ovšem nezareagovala část vývozců. U zemí Perského zálivu byl důvodem konkurenční boj s americkými těžaři, který stál hodně peněz i arabské producenty. Ty se nyní chtěli zahojit na vyšších cenách. U Ruska, které omezilo dodávky plynu do Evropy, šlo zřejmě o politický kalkul. V období vysoké poptávky pak stačil i relativně malý výpadek dodávek k raketovému zvýšení ceny, jak ukazuje graf vývoje ceny ropy brent:

Zdroj: peníze.cz

Horší bude situace v Evropě, kde Rusko omezuje z politických důvodů své dodávky plynu. Ten je velmi obtížné v horizontu pár let za nízkou cenu nahradit. Protože je ale část vysokých cen způsobena vzpamatováním se ekonomiky po posledních vlnách pandemie, současné ochlazení sníží poptávku a povede tak i ke snížení cen energií.

K tomu je potřeba připočíst, že ekonomiky jednotlivých států se dnes přizpůsobují lépe než tehdy. Jednak proto, že (alespoň prozatím) nedošlo k náhlému přerušení dodávek energetických surovin, ale i proto, že se už předem kvůli plánům na ochranu klimatu snižování využití fosilních paliv předpokládalo.

Jak se zbavit ruského plynu
Shutterstock

Ohromující ropná krize? Evropa má plán, jak odstřihnout Rusko

Evropa přijímá jednou sadu sankcí za druhou. Nákup ruských uhlovodíků však zůstává nedotčen. Pro Rusko to přitom je důležitý zdroj příjmů, který mu pomáhá udržovat v chodu válečnou mašinérii a vést válku na Ukrajině. Jak z toho ven? Dvorní komentátor Finmag.cz Pavel Jégl prodobil svému přínému pohledu plán Evropy na odstřižení Ruska.

Oproti sedmdesátým letům jsme na tom zřejmě lépe i s produktivitou práce, byť i ta samozřejmě v průběhu všech lockdownů poklesla. Ne že by snad lidé, kteří pracovali, pracovali méně, ale byli tu i tací, kteří dostávali výplatu nebo státní podporu, přestože byli doma. Produktivita práce měřená náklady na jednotku výstupu tedy poklesla.

Nízká je i nezaměstnanost. A i když mzdy rostou, minimálně prozatím nejsou většinou navázány na růst cen v ekonomice. Lidé sice čím dál víc vnímají inflaci jako věc, která hned tak nezmizí, ale nevidí ji ani tak jako trvalou: v eurozóně ještě na jaře lidé přepokládali návrat k nízké inflaci v průběhu jednoho či dvou let. Stejně tak to vidí experti.

Rozdíl je také v chování centrálních bank. Šéf americké centrální banky Arthur Burns v sedmdesátých letech minulého století tvrdil, že vzhledem k tlakům na růst mezd nemůže s inflací nic dělat. Dnes všichni centrální bankéři prohlašují, že dlouhodobou vysokou inflaci nedopustí, zvyšují úrokové sazby a někdy i varují, že klidně kvůli tomu výrazně zpomalí ekonomiku.

Cílem je dostat se ke dvouprocentní inflaci považované v ekonomice za zdravou. Sice tím centrální banky v mnoha zemích nezastaví zdražování způsobené zvyšováním cen energií, ale na druhou stranu to přibrzďuje poptávku. A tím i celkový růst cen.

Rusko má velkou motivaci k tomu, aby Západu způsobilo ekonomické těžkosti: to aby omezilo jeho pomoc Ukrajině.

Záleží na Putinovi

Jinými slovy, svět se ze sedmdesátých let poučil a dokáže se se současnou situací vyrovnat. Spíš než desetiletí nulového růstu, vysoké nezaměstnanosti a vysoké inflace nám tak hrozí malý růst a pár let vysoké inflace.

Utáhne Putin kohoutky?

To vše ale může změnit nové kolo covidu-19, které by znovu významně narušilo dodavatelské řetězce, a zejména ruský prezident Vladimir Putin. Pokud by náhle přerušil dodávky ropy a plynu do Evropy ještě před naplněním evropských zásobníků a posílením kapacity evropských ropovodů, ceny v Evropě i ve světě vyskočí bez ohledu na politiku centrálních bank. A stagflace stejně přijde.

Takový scénář je navíc dost pravděpodobný. Rusko má velkou motivaci k tomu, aby Západu způsobilo ekonomické těžkosti: to aby omezilo jeho pomoc Ukrajině. Nicméně jak napsal nedávno časopis The Economist, na jasné předpovídání stagflace je ještě příliš brzy.

K tomu je ovšem třeba dodat, že každým dnem je její příchod pravděpodobnější.

Kam dál? Inflace na Finmagu:

 

Ohodnoťte článek

-
46
+

Sdílejte

Diskutujte (8)

Vstoupit do diskuze
Marek Hudema

Marek Hudema

Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako novinář například v Respektu, Reflexu, Hospodářských novinách nebo Lidovkách. Zajímá se o Blízký východ a Asii,... Více

Související témata

analýzaekonomikainflacekrizenezaměstnanoststagflace

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo