Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Nezdravá posedlost ekonomickým růstem. Proč je uctívání HDP chyba?

Martin Zika
Martin Zika | 25. 5. 2022 | 6 komentářů | 8 572
ekonomická historieekonomický růstekonomikahospodářský růsthrubý domácí produktnázor

Přesvědčení, že hospodářský růst je naprosto normální a systém roste nějak automaticky a sám od sebe, je absurdní. Na rozdíl od klasických ekonomů dnes jen málokdo přemýšlí, jak bude společnost vypadat, až se růst třeba po sto letech zastaví. Tedy jestli jdeme směrem, kterým opravdu chceme jít.

Nezdravá posedlost ekonomickým růstem. Proč je uctívání HDP chyba?

Je nejvyšší čas honbu za co nejrychlejším růstem přehodnotit. Pokud už ale není pozdě. (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Naše zarputilá snaha roztáčet kola hospodářství pořád dál, a dnes už prakticky za každou cenu, ukazuje stále jasněji svou odvrácenou tvář.

A tak mají možná pravdu ti, kteří tvrdí, že je nejvyšší čas honbu za co nejrychlejším růstem přehodnotit. Pokud už ale není pozdě.

„Každý, kdo věří, že exponenciální růst může v konečném světě pokračovat donekonečna, je buď blázen, nebo ekonom.“ Nad citátem, který je přičítán anglo-americkému ekonomovi Kennethu Bouldingovi, se jistě můžeme pousmát. Jenže úsměv v tomhle případě asi nebude ta nejvhodnější reakce.

Jestliže Bouldingův bonmot platí, pak se dá říct, že kam se dnes člověk podívá, je to buď samý blázen, nebo ekonom.

Raketové tempo růstu

Třeba proto, že neomezený růst nejspíš není něco, z čeho bychom měli být nadšeni. Pokud by totiž světová ekonomika rostla přibližně o tři procenta ročně, což není nic nepředstavitelného, a jak ukazují data Světové banky, v minulých deseti letech se skutečně tempo globálního HDP kolem tří procent pohybovalo, podle ekonomky Kate Raworthové to znamená její zdvojnásobení každých 23 let.

Pak by hrubý světový produkt, který v roce 2017 dosáhl kolem 80 bilionů amerických dolarů (asi 1,85 biliardy Kč), byl v roce 2050 třikrát, v roce 2100 desetkrát a za dalších sto let dokonce 240krát větší než v roce 2015.

Růst světového HDP v současných cenách (včetně výhledu do budoucna)

Statistic: Global gross domestic product (GDP) at current prices from
1985 to 2026 (in billion U.S. dollars) | Statista
Zdroj: Statista

Na vrub inflaci by přitom nešel jediný cent, vše by bylo jen v důsledku logiky exponenciálního růstu. Asi jen málo odborníků si dokáže představit dobře fungující ekonomiku takto mimořádných rozměrů, obzvlášť když uvážíme, jakým způsobem už dnes lidské aktivity zatěžují planetu, píše Raworthová.

Jestliže Bouldingův bonmot platí, pak se dá říct, že kam se dnes člověk podívá, je to buď samý blázen, nebo ekonom. Řečeno samozřejmě s nadsázkou. I když jen mírnou.

Mediální hysterie

Každou chvíli nám média předkládají zprávy o tom, o kolik desetin procenta naše ekonomiky, firmy nebo třeba majetky zase vzrostly či naopak klesly. Předhánějí se v citování ekonomů a zástupců různých institucí, kteří se snaží predikovat, jaký vývoj nás čeká v příštím kvartálu, roce i dekádě.

Absurditu věci pak podtrhávají situace, kdy ekonomika oproti predikcím ve výši 0,2 procenta HDP vzroste jen o jednu desetinu, načež média přinášejí poplašné zprávy o tom, že růst byl v porovnání s očekáváním pouze poloviční.

Mezi faktory, které zvyšují HDP, patří třeba nárůst zločinnosti. Prostě proto, že vede k vyšším vládním výdajům.

Obecný ukazatel síly

Proč se to děje, vysvětlil už před padesáti lety ve své slavné knize Spor o ekonomický růst anglický ekonom Ezra J. Mishan. Tempo ekonomického růstu se podle něj stalo oním ukazatelem pokroku, který je ctěn politiky každé strany. Ukazatelem, podle něhož se posuzuje celkový výkon národa a jeho bohatství, čímž získalo mezinárodní uznání jakožto obecný ukazatel síly.

A tak se v knihách o ekonomii můžeme dočíst třeba to, že HDP, pomocí kterého růst ekonomiky měříme, je nejlepším souhrnným ukazatelem pro zkoumání ekonomického blahobytu společnosti. Prý proto, že měří příjmy i výdaje průměrného člověka v ekonomice. A jelikož vyšší příjmy a výdaje by si přál snad každý, HDP na obyvatele se zdá být přirozeným způsobem zhodnocení ekonomického blahobytu jedince.

Růst světového HDP za dvě tisíciletí

Informace či debaty o tom, jak a zda vůbec se zlepšila skutečná kvalita života nebo co to ona kvalita vlastně je, popřípadě by měla být, se v médiích objevují jen zřídka. Byť se zdá, že pokusů o sesazení HDP z piedestalu, na který hledíme téměř s nábožnou úctou, přibývá.

Tento ukazatel podle mnohých ekonomů vypovídá o opravdové kvalitě ve skutečnosti jen málo. Je totiž měřen jako tržní hodnota statků a služeb vyrobených v dané zemi za jeden rok, což mimo jiné znamená, že problém úrovně života je jím zužován na jakýsi ukazatel konzumu a spotřeby.

To však z řady důvodů nemůže odpovídat realitě. Třeba proto, že do HDP nelze zahrnout činnosti, které kvalitu života prokazatelně zvyšují, jako je kutilství, sousedská výpomoc, práce pro obec či práce matek na mateřské.

Naopak mezi faktory, které HDP zvyšují, patří třeba nárůst zločinnosti. Prostě proto, že vede k vyšším vládním výdajům. HDP také nedokáže odečíst negativní statky typu poškozování životního prostředí.

Index lidského rozvoje

Jedná se o prostředek pro srovnání klíčových rozměrů lidského rozvoje, mezi které patří: dlouhý a zdravý život, přístup ke vzdělání, životní standard a celková vyspělost státu. V roce 1990 jej vytvořil pákistánský ekonom Mahbúb al-Hak (Mahbub ul Haq).

Zdroj: Wikipedia

I proto se ve světě objevují pokusy o měření kvality života a blahobytu jiným způsobem. Aby za úspěšnou ekonomiku byla považována taková, která bude prosperovat v rovnováze a jejíž výkon nebude vyjádřen penězi, ale měřítky odrážejícími prospěch ve všech aspektech lidského života.

Dokonce už od 70. let minulého století se o to snažila Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jejíž představitelé se ovšem nebyli schopni na jiném indikátoru shodnout, a tak jejich snažení usnulo.

Úspěšnější byla Organizace spojených národů (OSN), která od roku 1990 pravidelně sestavuje Index lidského rozvoje. Ten kromě úrovně příjmů na osobu hodnotí také zdravotní stav a úroveň vzdělání ve společnosti. Dalšími projekty jsou třeba Index šťastné planety či Index sociálního pokroku.

V 70. letech se objevují první vážnější kritiky společnosti orientované na ekonomický růst.

Kdy to začalo

Kde se vlastně posedlost růstem vzala? Všechno začalo zhruba před devadesáti lety. V polovině 30. let minulého století americký Kongres poprvé pověřil ekonoma Simona Kuznetse (Semjona Kuzněce), aby navrhl měřítko národního důchodu. Vznikl hrubý národní produkt, který se později přeměnil na hrubý domácí produkt, s jehož pomocí bylo možné určit dolarovou hodnotu roční americké produkce a porovnat ji s předchozím rokem.

Jelikož se tohle měřítko ukázalo jako velmi užitečné, začalo se používat čím dál víc, a to nejen v USA. Mimochodem, v kontextu dalšího vývoje je značnou ironií, že sám Kuznets nejspíš jako první už v roce 1934 varoval, že statistiky národního důchodu neměří socioekonomický blahobyt, ale „jen“ výrobní a spotřební kapacitu země.

Vývoj HDP na obyvatele ve světě

Velká deprese 30. let a následující druhá světová válka srazila značnou část zeměkoule na kolena, především Evropa byla prakticky na pokraji bídy. Ve 40. letech se poprvé v historii objevily modely ekonomického růstu. Celkem logicky, protože bylo nezbytně nutné co nejrychleji uskutečnit obnovu zemí zasažených válkou a zajistit lidem základní potřeby. A to se také povedlo, byť první poválečné roky byly opravdu krušné.

Snaha o rozvíjející se hrubý národní produkt byla podporována stále víc a koncem 50. let se růst produkce stal v průmyslových zemích prvořadým politickým cílem.

V 60. letech pak především Spojené státy zažívaly nepřetržitý rozmach s nízkou nezaměstnaností, ale i pro tehdejší Evropu platí prakticky totéž. Také tam panoval ekonomický boom a sociální situace v západní části kontinentu se rychle zlepšovala.

Jenže už v 70. letech, především v souvislosti s ropnými krizemi a stagflací, se začalo ukazovat, že to tak jednoduché nebude. V té době se také objevují první vážnější kritiky společnosti orientované na ekonomický růst.

A o tom, že sázka na ekonomický růst coby nejlepší nástroj pro řešení globálních problémů a zvyšování kvality našich životů opravdu není ta nejlepší cesta, je dnes, o padesát let později, přesvědčeno čím dál víc lidí.

Od roku 2015 je majetek jednoho procenta nejbohatších lidí větší než zbylých 99 procent dohromady.

Miliony lidí stále živoří

Jak zní hlavní výhrady? Například v knize Ekonomie koblihy píše Kate Raworthová, že za posledních šedesát let sice došlo k mimořádným pokrokům a růstu blahobytu, ale...

Zatímco ještě v roce 1950 byla průměrná délka dožití narozeného dítěte pouhých 48 let, dnes je to už 71 let. Jen od roku 1990 se počet lidí žijících v extrémní chudobě, tedy za méně než 1,9 amerického dolaru na den (asi 44 Kč), snížil o víc než polovinu. Také víc než dvě miliardy lidí poprvé získaly přístup k pitné vodě a toaletě. Jenže jak autorka podotýká, další zprávy už tak veselé nejsou.

I nadále totiž miliony lidí živoří v extrémní bídě, přičemž jeden z devíti nemá dostatek jídla. Například v roce 2015 zemřelo šest milionů dětí mladších pěti let, polovina z nich v důsledku snadno léčitelných nemocí, jako je průjem nebo malárie. Dvě miliardy lidí musí přežít za méně než tři dolary denně (cca 70 Kč) a 70 milionů mladých mužů a žen nemá práci.

Navíc data jasně ukazují na stále rychlejší zvětšování nerovností. Od roku 2015 je majetek jednoho procenta nejbohatších lidí větší než majetek zbylých 99 procent dohromady.

Růst HDP v USA

Třeba HDP Spojených států se od 60. let minulého století zhruba ztrojnásobil, což na první pohled vypadá dobře. Jenže už na ten druhý je vidět, že průměrný plat v zemi od 70. let ve srovnání s tím nevzrostl adekvátně. Z růstu ekonomiky prostě profituje pouze malá skupina velmi bohatých lidí, jejichž příjmy se za stejnou dobu zvýšily významně.

Je třeba zmínit i dopady na životní prostředí. Růst ekonomiky pohánějí surovinové zdroje, které si v podstatě bez přestávky bereme od Země. Tím dochází k poškozování životního prostředí, jehož rozsah už podle všeho přesáhl kritickou úroveň. Ovšem jak už bylo zmíněno, ničení životního prostředí ukazatel HDP nereflektuje a mnohdy ho dokonce považuje za růst či pokrok.

Jen málokdo přemýšlí, jak bude společnost vypadat, až se růst třeba po sto letech zastaví.

Proč se na to nikdo neptá

„Přesvědčení, že hospodářský růst je naprosto normální a systém roste nějak automaticky a sám od sebe, je k smíchu,” řekl v knize rozhovorů Soumrak homo economicus ekonom Tomáš Sedláček. Ekonomie podle něj vychází z rovnováhy. Tak kde se tedy bere víra, že normální je růst, když zároveň máme být v rovnovážném stavu, ptá se a odpověď hledá v historii.

Anketa

Usilovat o nepřetržitý ekonomický růst je...

Klasická ekonomie podle Sedláčka zkoumala statický, rovnovážný stav. Tehdejší ekonomové přemýšleli o tom, co bude, až přestaneme růst, zajímal je tedy konečný stav. Ale teď je to naopak.

Jen málokdo přemýšlí, jak bude společnost vypadat, až se růst třeba po sto letech zastaví. Jestli výsledkem onoho stoletého růstu bude dobrá, nebo špatná společnost. Jestli kráčíme směrem, kterým chceme kráčet. Zneklidňuje mě, že se na tyto věci nikdo neptá, dodává ekonom.

Podle obligátní fráze je krize vždycky příležitost dělat věci jinak a lépe. Platí to jak pro covidovou pandemii, tak jistě i pro válečnou agresi, kterou rozpoutalo Rusko na Ukrajině.

Je proto zcela legitimní otázka, jestli bychom se neměli pokusit minimálně výrazně redefinovat cíle, jichž chceme v rámci ekonomiky a společnosti dosahovat. Tedy začít klást mnohem větší důraz na jiné věci. Například na stav globálních ekosystémů a klimatickou změnu, chudobu, zdraví populace, rovnost ve společnosti či kvalitu demokracie.

Kam dál? Ekonomika na Finmagu:

Finmag na léto

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

„Jsem mizerný makléř,“ řekl Adéle Vopěnkové Prokop Svoboda. A tak místo aby prodával domy sám, vybudoval realitní kancelář, kde to ostatní dělají za něj. A výborně.

FIN. Dominik Stroukal dodá investorům naději po propadu trhů • V kanceláři šéfky České spořitelny • V hlavě lovce jednorožců Andreje Kisky ml. • Jakub Žofčák o byznysu s deskovými hrami • Robert Vlach o creator economy a podnikání s obsahem

MAG. Parkování zdarma je lidské právo. Co z pravičáka dělá soudruha • Nejbližší moře? Pět hodin jízdy. Se správným bourákem. Na ropu • Jako umami. V restauraci Jana Knedly umějí moderně míchat chuti i v české klasice • Kardiochirurg. Srdcař. A překvapivě dobrý spisovatel Josef Veselka

Autor článku

Martin Zika

Martin Zika

Vystudoval bakalářský program žurnalistiky a sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, poté magisterský program v oboru Veřejná a sociální politika na Fakultě sociálních věd na pražské Univerzitě Karlově. Byl šéfredaktorem portálů Peníze.cz a BusinessInfo.cz, vedl také týdeník Profit. Dlouhodobě pracuje jako publicista na volné noze, úzce spolupracoval např. s deníkem E15, působí také jako PR konzultant. Je rovněž šéftrenérem florbalové mládeže v Říčanech, má rád historii a hudbu.