Kde seškrtat 75 miliard? Klíčový úkol vlády očima expertů

14. 1. 2022

15 513

Vláda Petra Fialy stojí před klíčovým problémem, jak seškrtat návrh státního rozpočtu z pera Aleny Schillerové o osmdesát miliard korun. Pět už našla, chybí dalších 75. Kde je vzít, jsme se ptali expertů na slovo vzatých.

Kde seškrtat 75 miliard? Klíčový úkol vlády očima expertů

Před volbami Petr Fiala sliboval rázné a okamžité úspory. „Jsme připraveni okamžitě uspořit minimálně sto miliard korun běžných výdajů státu, aniž by se to dotklo občanů,“ hlásal jako lídr koalice SPOLU na předvolebním mítinku.

Střih. Je tři měsíce po volbách, vládu máme v rekordně krátkém čase, a už je všechno jinak. Nový ministr financí Zbyněk Stanjura najednou už nemluví o stovce miliard, ale jen osmdesátce. Schodek navržený Alenou Schillerovou ve výši téměř 380 miliard chce srazit na 300. Jak ale na to?

Vývoj schodku státního rozpočtu České republiky od dob vládního angažmá Andreje Babiše (v mld. Kč, zdroj: Ministerstvo financí ČR)

První, co nová vláda udělala, bylo zmrazení platů ve veřejné sféře. Změnila tím příslib minulé vlády na plošné přidání. I když dala výjimku například hasičům či lékařům, prakticky tím šetří na lidech. Na občanech. Navíc ve výsledné částce jsou to „drobné“, něco kolem pěti miliard.

Úřad vlády ČR

Fiala má problém. Proč začíná připomínat Babiše?

„Vláda by měla šetřit na státu, ne na občanech,“ řekl ve svém projevu před hlasováním o důvěře vládě premiér Petr Fiala. Šikovně vytvořený rétorický obrat ovšem rychle svlékne svůj kouzelný šat, jakmile si uvědomíme, že šetření na státu se od šetření na občanech prakticky nedá odtrhnout. Fialova konfúze v umělém rozdělování ekonomiky a politiky začíná být problém, píše Petr Fischer.

Stále se tedy hledá 75 miliard úspor. Sám Stanjura na přímý dotaz, kde je chce najít, lakonicky odpovídá: „Nechte se překvapit.“ Skoro to vypadá, že sám neví. Jistou nápovědu ale dal Fiala už ve zmíněném burcujícím projevu: Významná část úspor půjde na úkor velkých firem, které mají přijít o nesmyslné dotace („třeba na inovativní linky na toastový chleba“).

Zdravé veřejné finance přitom patří podle programového prohlášení nové vlády k prioritě ze všech priorit neprioritnější. K dobru je třeba Fialovu kabinetu přičíst to, že si pro zásadní změny v této oblasti stanovila zhruba polovinu svého mandátu. Účinné by tak měly být od roku 2024. „Chceme stát, který nežije na dluh, který je chytrý, efektivní a úsporný," píše.

Na ozdravení financí tedy času dost, na seškrtání rozpočtu už tolik ne. Pokud nechceme dál žít v rozpočtovém provizoriu, které operuje s rekordním loňským schodkem, musí se nová vláda činit. A abychom to novým ministrům do začátku usnadnili, ptali jsme se expertů, kde by řezali oni.

Jednoduchá matematická rovnice velí, že se hledá zhruba 75 miliard úspor. Kde je ale vzít? Co byste vládě doporučili, aby se potřebné peníze – ať už na výdajové, nebo příjmové straně letošního státního rozpočtu – našly?

Hledání 75 miliard úspor v rozpočtu na letošní rok není vůbec jednoduché. Vzhledem k bujarému rozhazování v letech minulých je třeba nejprve hledat na výdajové straně. Dle mých odhadů lze na provozních nákladech v jednotlivých kapitolách seškrtat cca 40 až 50 miliard. Hádám, že možnosti řešení se najdou i na straně příjmové, protože víme, že ministerstvo financí mělo vždy tendenci příjmovou stranu raději podceňovat, aby to pak na konci roku „lépe vyšlo“.

Takže s odřenýma ušima se deficit o 75 miliard srazit dá. V letošním roce je třeba se v souvislosti s rozpočtem na příští rok věnovat důkladné racionalizaci agend, odstranit duplicity, resortismus, a začít skutečnou digitalizaci. Jen až po těchto krocích, kdy zeštíhlíme a zefektivníme agendy vykonávané státem, budeme schopni dospět k rozumnému číslu výdajů. A k nim postavit příjmy a srovnat, zda je naše ekonomika na takto velký stát a úroveň poskytování veřejných služeb schopna vydělat.

Pokud ne, tak bude muset nastoupit diskuse o daních (odhaduji koncem tohoto roku). Měla by nastat diskuse o struktuře daňové kvóty, o tom, že není možné, aby v této zemi dlouhodobě nesla největší daňové břemeno střední třída. Možností, kde získat dodatečné daňové příjmy do státního rozpočtu, jsou poplatky za dobývání nerostných surovin, které máme jedny z nejnižších v Evropě, a oblast ekologických daní obecně.

75 miliard se ihned bezbolestně ušetřit nedá. Od roku 2019 stoupaly výdaje rozpočtu zejména v oblastech důchodů, zdravotnictví (platby za státní pojištěnce), školství (platy učitelů), sociálních dávek (valorizace rodičovského příspěvku). Ve všech ostatních kapitolách státního rozpočtu rostly výdaje méně než inflace, případně souvisely s členstvím v EU. Takže buď si vláda přizná, že uvedené kapitoly se nedají jen tak ad hoc snížit a zvedne daně, nebo budeme čekat, až narazíme do dluhové zdi, kdy se nám budou prodražovat úroky.

Aby bylo jasno, na výdajích se šetřit dá, ale musí to být koncepční a dlouhodobé změny. Například se dá ušetřit snížením počtu obcí, policistů, vězňů, nebo rušení některých slev na dani z příjmů. Dále je jistě možné šetřit na daňových pobídkách k určitým finančním produktům, jako je penzijní připojištění, stavební spoření nebo hypotéky. Nic z toho není bezbolestné a k osmdesáti miliardám v dnešních cenách bychom se dostali až po několika letech.

Na úřednících se příliš mnoho korun ušetřit nedá, a hlavě by nám mělo jít o kvalitnější služby poskytované státem, aby lidé nemuseli vypisovat formuláře nebo obíhat úřady. Stát tak bude levnější, i když na první pohled nemusí stát méně. Ostatně řadu těchto ideí obsahuje i programové prohlášení vlády, bohužel však neobsahuje, kde na to vláda vezme.

Ministr financí by si ze všeho nejdříve měl nechat předložit rozpočet z roku 2019, tedy z doby před vypuknutím pandemie, a plánovaný návrh na rok 2022. Šla bych položku po položce a hledala zdůvodnění, jak je možné, že za tu dobu rozpočet narostl do takto obludných rozměrů. Polovina nárůstu výdajů za rok 2020 dle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu vůbec nesouvisela s řešením pandemie a je tedy třeba zjistit, kam ty peníze šly, a tyto výdaje škrtnout.

Dále je nutné změnit přístup, kdy stát namísto toho, aby pomáhal skutečně potřebným, rozdává peníze plošně. Nejenže tím zbytečně vynakládá větší sumu, než je potřeba, ale především se těm skutečně potřebným dostává méně. Ukázkovým příkladem je zavedení dotovaného jízdného pro děti a důchodce. Namísto toho raději pomáhejme rodinám s dětmi či seniorům, kteří jsou opravdu ve finanční tísni.

Efektivní není ani podpora stavebního a důchodového spoření. Ročně nás přijde na cca 11,5 miliardy Kč. Zhodnocení těchto prostředků je nízké, nemluvě o bankovních poplatcích. U důchodového spoření lze ještě pochopit jeho edukační roli, aby lidé mysleli na své stáří, ale u stavebního spoření, kde již ani neplatí povinnost čerpat prostředky na výdaje spojené s vlastní nemovitostí, jsou tyto výdaje zcela zbytečné.

Provoz státu se neustále prodražuje. Namísto štíhlé a pružné státní správy, která slouží soukromému sektoru a všem občanům, máme nepružnou byrokracii, která vše kontroluje a od občanů vyžaduje další a další informace. Stačí se zeptat malých a středních podnikatelů, jaká zátěž je na ně kladena.

Nová vláda v takto omezeném čase – sama si stanovila termín do přelomu ledna a února – reálné úspory v objemu 75 miliard korun nemá šanci nalézt. Ne snad, že by plýtvání v tomto rozsahu ve státním molochu neprobíhalo, to patrně ano, ovšem zajisté není tak do očí bijící, aby stačilo škrtnout nějakou evidentně nesmyslnou položku v hodnotě desítek miliard. Přesto si myslím, že ministr financí tyto ambiciozní sliby nakonec naplní, byť trochu na způsob chytré horákyně.

Vývoj českého státního rozpočtu v období pandemie vykazoval jednu konstantu – zatímco ekonomové sledující jeho naplňování opakovaně upozorňovali, že se výběr daní vyvíjí podstatně lépe, než rozpočet očekával, ministerstvo financí si zarputile odmítalo této skutečnosti všimnout a zohlednit ji v návrzích na další období. V roce 2020 jej tak výběr daní příjemně „překvapil“ o 55 miliard a v roce 2021 již o 96 miliard.

Zdá se být téměř jisté, že se podobného „omylu“ ministryně Alena Schillerová dopustila i při přípravě návrhu rozpočtu na rok 2022, a i zde tedy můžeme předpokládat dodatečnou příjmovou vatu v desítkách miliard korun. Pokud zároveň epidemická situace dovolí vypnout některé podpůrné covid programy, přinese to rozpočtu bezpracnou úsporu v řádu minimálně jednotek, možná dokonce nižších desítek miliard.

Vládě Petra Fialy tak pravděpodobně bude stačit, když nový rozpočet zpracuje s ohledem na ekonomickou realitu. Vlk se nažere – tedy deficit klesne k 300 miliardám Kč – a koza státních výdajů přitom zůstane celá.

Veřejné rozpočty v Česku jsou rozvrácené. Tempo zadlužování je jedno z rychlejších v celé Evropě. Jakékoliv úsilí zkrotit v krátkém čase nafouklé schodky státu a zbrzdit růst zadlužení bychom tak měli kvitovat s povděkem. Už teď za dluh státu platíme ročně ze svých daní téměř 50 miliard a výdaje se přehouply přes hranici 30 % HDP, zatímco příjmy navzdory oživení poklesly pod hranici 25 % HDP. Z toho vyplývá, že je třeba začít u výdajů – šetřit. A chytře.

Stlačit schodek rozpočtu pod 300 a ušetřit 80 miliard bude extra tvrdý oříšek. Snad nejvíc pomůže růst ekonomiky a zpočátku, než naběhnou zákonné valorizace dávek, i vysoká inflace. Výnosy daní mohou být nakonec o zhruba 50 miliard vyšší. Zmrazení platů vyjma vybraných profesí ušetří 5,5 miliardy, které ale obratem spolyká pomoc domácnostem s extrémně vysokými cenami energií. O 17,5 miliardy připraví rozpočet mimořádná valorizace důchodů kvůli vysoké inflaci. Zbývá ušetřit zhruba 40 miliard. Pořád dost.

Dojde tak i na nepopulární opatření – okrajování státní covidové pomoci, za kterou se loni vyplatilo přes sto miliard, a dotačních (neinvestičních) titulů. Hledání úspor ve spletitém státním aparátu, který ke smůle daňových poplatníků stále odolává digitalizaci, bude ještě náročnější. Bez revize a zeštíhlení agend se mnoho neušetří.

Ale i kdyby se letos podařilo ušetřit jen polovinu slíbené částky, vyrazili jsme správným směrem. Jen musíme už teď začít hledat úspory pro následující roky.

Na výdajové stránce rozpočtu se dá ušetřit hned několika způsoby. Mezi ty, které by „nebolely“, patří odsunutí kofinancování evropských fondů a naproti tomu rychlé rozjetí čerpání z Národního plánu obnovy (to jsou prostředky, u kterých není kofinancování). Ovšem je třeba dát pozor, aby tato úspora nebyla na úkor investic. Zároveň je tak či tak nutné posílit administraci výzvy v Národním plánu obnovy, aby nehrozilo nedočerpání.

Další možností, jak ulevit rozpočtu na nejbližší roky, je víc využívat schématu PPP projektů, které platby rozkládají v čase. Úsporný efekt by přineslo i větší využívání záručních a garančních nástrojů EU a finančních instrumentů obecně. Ty také zlevňují financování projektů a Česko v nich zaostává. Mezi rychle proveditelné kroky, které už ale nejsou úplně bezbolestné, potom patří zmrazení platů zaměstnanců státní sféry (což už nová vláda částečně učinila). Dále potom zrušení některých daňových výjimek a různých populistických slev (například té na jízdném) zavedených v poslední době. Velký potenciál úspor má i digitalizace státní správy, důchodová reforma a přechod na euro spojený se snížením nákladů na financování státního dluhu.

Na příjmové stránce se nabízí privatizace podniků, které nejsou pro chod státu strategicky důležité. Tedy veškeré hotely, lázně a pivovar. Pokud je motivací co největší částka, lze uvažovat o koncesi na Letiště Praha nebo prodeji dalšího podílu ČEZ. Z dlouhodobějšího hlediska pomůže podpora nových uhlíkových daní v souladu s agendou Evropské unie.

V zemi, kde ministerstvo vnitra provozuje svoji vlastní cukrárnu nebo kde existuje vedle sebe hned několik de facto státních zdravotních pojišťoven, nemám obavu, že by nebylo kde škrtat. Ke škrtání je třeba odvahy. Ale také rozvahy. A k té je třeba času, který zatím nová vláda neměla. Naše veřejné finance nejsou v žádném rozvratu, jak někteří omílají, takže nějaký čas ještě máme.

Zrušení superhrubé mzdy i zvyšování slevy na poplatníka, případně i slevy na dítě, jen loni a letos navyšuje příjem celkem běžného zaměstnance dohromady o 50 až 60 tisíc korun čistého. To vytváří polštář pro čas inflace a vládě to přitom ještě umožňuje navyšovat nyní platy státním zaměstnancům mnohem pozvolněji, pokud vůbec. Potvrzuje se , že zrušení superhrubé mzdy v kombinaci se zvyšováním slev bylo správným krokem, i když jej mnozí kritizovali.

Vedle pomalejšího navyšování platů státních zaměstnanců a nenavyšování důchodů nad rámec valorizace je ovšem třeba přistoupit k dalším krokům. K definitivnímu zrušení stravenek. Ke zrušení státního příspěvku ke stavebnímu spoření. K rušení některých státních organizací a agentur, například těch podporujících export. Je třeba rušit takové věci jako slevy na jízdném. Nakonec lze přistoupit k výraznějšímu propouštění ve státní sféře, například po sloučení oněch zdravotních pojišťoven.

Úspory by přinesla privatizace části České pošty a Českých drah. A samozřejmě rušení provozních dotací. Je třeba ale také lobbovat na úrovni EU, aby byly dotace omezovány i v dalších zemích. Pokřivují trh celoevropsky.

Prověřit možnosti dotačních programů EU do podnikání, soukromé sféry a jejich omezení, či dokonce zastavení. Snížením dotací by se mohly posílit výdaje pro školství, infrastrukturální investice – dálnice, železnice, modernizace, namísto jejich financování schodkem rozpočtu, čímž vznikne úspora na byrokracii spojené se správou dotací pro podnikatele. V budoucnu by pak nebylo nutné zvyšovat daně na splácení deficitu rozpočtu a podnikatelé budou ušetřené zdroje využívat místo neefektivních dotací. Využívali by je tedy ti, kteří zdroje dokážou vytvořit, ne ti, co přežívají jen díky dotacím ze zdrojů od těch úspěšných.

Dále pak zastavit či nepovolovat dotace na CO₂, jako je nákup elektromobilů, nových solárních elektráren a dalších programů na snižování CO₂, které nenesou efekt. A naopak umožnit dotace tam, kde budou efektivní, ne na místě s velkým lobby.

Využít lze i obrovský aparát správy daně na efektivní výběr, namísto plýtvání kapacit drobnými byrokratickými kontrolami zatěžujícími obě strany s minimálním výsledkem. Například revizí výsledků kontrol financování korunovými dluhopisy, důslednou kontrolou finančních toků majitelů společností v daňových rájích, zavedením povinné dokumentace převodních cen a jejich dodržování u velkých firem.

Seškrtat lze i zákon o dani z příjmů a základ daně stanovit na úrovni výsledku účetnictví bez dalších úprav. Většina výjimek by se měla zrušit. Potřební mají dostávat prostředky od státu, nikoliv daňovou optimalizací.

První věc na kterou bych se zaměřil, je výše kompenzací a dotací pro firmy zasažené covidem. Je vhodné po dvou letech fungování přehodnotit, zda obory, které na dotace mají nárok, na ně opravdu stále nárok mají, nebo už se v tomto režimu naučily fungovat.

Další částí je veřejný sektor. Veřejná správa je dlouhodobě považována za jeden z nejméně efektivních sektorů a bohužel si myslím, že právem. Bylo by vhodné odměňovat úředníky fixní a variabilní složkou za výkon. A nebál bych se mířit i na nejvyšší místa. Nemohu dostávat za to, že jsem něco neudělal, nebo se něčeho neúčastnil, stejnou hodinovou sazbou, jako bych tam fyzicky byl. Tohle je tvrdá škola z podnikání. Neuděláš = nedostaneš zaplaceno.

Velkou otázkou je i vyhodnocování státních zakázek a zpřísnění způsobu stanovení výběrového řízení. Mnoho politiků se odvolává na boj s korupcí, ale potom se během nouzového stavu schvalují předražené zakázky bez výběrového řízení. Kdo za tato špatná rozhodnutí, která stála rozpočet (tedy nás jako daňové poplatníky) nemalé peníze, ponese zodpovědnost? Lidé v politických funkcích by měli mít majetkovou odpovědnost podobně jako podnikatelské subjekty.

Dále, profesionální armádu potřebujeme, ale nepotřebujeme soutěžit ve zbrojení novou výbavou s ostatními státy v době krize. Naopak jsou profese, které si vzhledem k vypjaté situaci navýšení příjmu zaslouží a měly by se v rozpočtu pro ně najít prostředky: bezpochyby celý zdravotní personál, sociální pracovníci, hasiči, policisté a učitelé.

Kam dál?

Ohodnoťte článek

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze

Michal Hron

Šéfredaktor webu Finmag.cz. Novinář s dlouholetou praxí z největších českých médií, milovník moderních technologií i přístupů, ale i čisté nedotčené přírody. Po krachu vydavatelství Mladá fronta přešel... Více

Další články autora