Inflace dál roste, má s ní ČNB bojovat? Vysoké úroky očima expertů

8. 4. 2022

14 906

Dělá centrální banka dobře, když bojuje s vysokou inflací zvyšováním úroků? Zeptali jsme se ekonomů.

Inflace dál roste, má s ní ČNB bojovat? Vysoké úroky očima expertů

Hypotéky jsou za pět procent, před rokem byly za dvě procenta. Na spořicím účtu teď můžete dostat úrok až 3,68 %, před rokem to bylo necelé procento. To jsou pro běžného člověka zřejmě nejviditelnější důsledky boje s inflací formou zdražování peněz.

Česká národní banka (ČNB) na konci března už posedmé v řadě zvýšila základní úrokovou sazbu, od které se cena peněz v Česku následně odvíjí. Reaguje tak na rychle rostoucí ceny. Inflace už vystoupala nad hranici 11 % a míří stále výš. Vyšší sazby mají chladit poptávku – lidé by s nimi měli více spořit a méně utrácet. To má snížit tlak na další růst cen.

Nenapáchají ale v současné situaci vyšší úroky více škody než užitku? Inflace je z velké části dovezená typicky přes drahé energie a ropu. S tím v Česku nic neuděláme, i když nebudeme utrácet vůbec.

Na druhou stranu ale platí, že v Česku teď ceny rostou rychleji, než je průměr EU. V únoru byla inflace měřená Eurostatem v Česku desetiprocentní, průměr EU byl 5,6 %. To ukazuje, že inflační tlaky jsou i v samotném Česku velké.

Dělá ČNB dobře, když se snaží proti vysoké inflaci „bojovat“ vysokými úroky? Je potřeba takto v Česku brzdit poptávku, když je zdražování z velké části dovezené? Neohrožuje tím ČNB zbytečně ekonomiku, nepošlou nás vysoké úroky do recese? A nebylo by vhodnější proti vysoké inflaci „nasadit“ ve větší míře kurzové intervence, když na to ČNB má dostatek devizových rezerv?

Hned na úvod je nutné uvést, že z pohledu kredibility měnové politiky není ve chvíli, kdy se inflace pohybuje vysoko nad cílem centrální banky, optimální držet úrokové sazby poblíž nuly. Navíc růst cen je už nějakou dobu v české ekonomice široce rozprostřen mezi velkou část spotřebitelského koše. Jádrová inflace, která je měřítkem poptávkových tlaků v ekonomice, se v únoru nacházela nad deseti procenty. Je pravdou, že i v jádrové složce se odráží například rychlý růst cen stavebních materiálů a sekundární dopady vysokých cen energií a paliv. Centrální banka však tyto cenové tlaky ignorovat nemůže.

V posledních měsících došlo k opravdu razantnímu nárůstu inflačních očekávání a z tohoto úhlu pohledu je už irelevantní, jak velká část inflace je dovezená. ČNB musí přesvědčit firmy a domácnosti o tom, že udělá vše, aby se inflace vrátila zpět ke dvěma procentům. A činí tak pomocí hlavního nástroje, prostřednictvím kterého provádí svou měnovou politiku, a tím jsou úrokové sazby.

ČNB zaslouží pochválit za to, že mezi prvními správně identifikovala covidový šok jako stagflační a začala úrokové sazby zvyšovat už v polovině loňského roku. Z toho teď může těžit, neboť vliv vyšších sazeb se v ekonomice v plném rozsahu projeví se zhruba ročním zpožděním. Oproti některým zahraničním centrálním bankám je tak nyní ve výrazně komfortnější pozici a může si podle mého názoru dovolit již část externích vlivů takzvaně výjimkovat.

Měnová politika už nejspíše v následujících měsících nebude pouze o vysoké inflaci, ale bude muset brát v úvahu i potenciálně nižší růst ekonomiky. Výrazné posílení kurzu pomocí intervencí sice může přispět k rychlejšímu ztlumení dovážené inflace, je však nutné vzít v úvahu i negativní vliv na exportně orientovanou část ekonomiky.

Inflace pojídá naše úspory, krátí naše výdělky, zdražuje nám život, komplikuje investice a vůbec činí mnoho zlého, obzvlášť pokud je pádivá. Jediní, kteří mohou mít radost klidně i z dvouciferné inflace, jsou dlužníci a nejlépe ti s pevnou úrokovou sazbou. Proto si ze svých daní platíme centrální banku, aby proti nadměrné inflaci bojovala.

I když centrální banka má zákonem stanovenou povinnost bojovat za cenovou stabilitu, zákon již blíže nespecifikuje, co to cenová stabilita je, a zdali má centrální banka bojovat proti každému vzedmutí cenové hladiny. Zatímco s otevřením ekonomiky po koronaviru v roce 2021 se dalo s určitou mírou zobecnění říci, že inflace byla půl napůl nákladová a poptávková, přímé i nepřímé náklady válečného konfliktu na Ukrajině budou velmi rychle vytlačovat poptávkovou inflaci do kouta a nákladová inflace v podobě drakonického růstu cen energií, pohonných hmot nebo třeba potravin bude postupně převažovat. V takovém případě ale i ekonomické učebnice doporučují centrální bance zdrženlivost ve zvyšování úrokových sazeb.

Brzdit nákladový šok vysokými úrokovými sazbami je často kontraproduktivní – inflaci nezabrání, zato ekonomiku přidusí. Výsledkem pak může být stop-and-go politika ze 70. let minulého století, kdy americká centrální banka prudce zvyšovala úrokové sazby, aby je pak pod tíhou recese zase snižovala navzdory vzdouvající inflaci. Měli bychom se proto poučit a bojovat proti inflaci, kterou úrokovými sazbami můžeme potlačit – tedy poptávkovou inflaci. Jakmile ale poptávková inflace z důvodu poklesu poptávky zeslábne, můžeme využít luxus nabobtnalých devizových rezerv a nabídkovou inflaci aspoň přibrzďovat pozvolna posilujícím kurzem koruny.

ČNB se chová učebnicově. Bylo by na pováženou, pokud by nedělala, co nyní dělá. Já jsem více než otevřen debatě o tom, jestli vůbec máme mít nějakou centrální banku, ale pokud ji máme, měla by být ideálně nezávislá. A pokud je nezávislá, pak by se měla řídit nějakými pravidly a nerozhodovat se namátkově. A pokud se rozhoduje na základě pravidel, tak by k nim měla mít co nejlepší a transparentní prognózy. To přesně ČNB dělá.

Kdokoliv říká, že by ČNB neměla sazby zvyšovat, tak se ho musíme ptát, zda tím myslí „v ideálním světě“, nebo „v rámci jejího současného mandátu a na základě současné prognózy“. V mém ideálním světě by ČNB byla soukromé muzeum, ale dnes se chová přesně tak, jak má.

Je dost možné, že to nebude stačit na dvouprocentní inflaci, ale ČNB nemá reagovat na každou inflaci, jen na tu měnověpolitickou. A ta je o poznání nižší než číslo, které na nás svítí z obrazovek. Navíc ještě s obrovskou nejistotou, co vše je jen dočasným nabídkovým šokem a jak velká jsou neměřitelná inflační očekávání. Není to snadná situace, ale u nás je ještě alespoň řešitelná, i kdyby částečně, a dopady vyšších sazeb na ceny uvidíme možná až v příštím roce. Dopad to mít musí. Současnou inflaci totiž způsobily hlavně všechny nové peníze a je jen dobře, že ji léčíme omezením vzniku nových peněz.

ČNB nemůže inflaci ignorovat. Pouze přibližně polovina inflačních tlaků je dovezená, zbytek jsme si vyrobili sami. Několik let rostly mzdy rychleji než produktivita práce, poté přišel covid a s ním obrovský impulz fiskální politiky do inflace. Předmětem úvah o dopadech na inflaci není to, zda opatření byla, či nebyla nadměrná. Z pohledu inflace jde především o to, že šlo dominantně o peníze, které lidé dostali za neodvedenou práci, firmy za nevyrobenou produkci a služby. Rostl objem nadměrného množství peněz v ekonomice. Na toto úrodné inflační podhoubí nasedl růst cen paliv a energií. Na šoky tohoto typu centrální banky nereagují, nicméně musí se snažit ukotvit inflační očekávání. Proto také měnověpolitické sazby nejsou nad inflací, jak by měly za normální situace být, kdyby šlo o krocení inflace čistě poptávkového typu.

Z minulého kroku centrální banky je zjevné, že si je vědoma rizika nezamýšlených negativních dopadů zvyšování úrokových sazeb na ekonomickou aktivitu. Trh čekal oproti rozhodnutí bankovní rady i vyšší utažení měnové politiky. Centrální banka rovněž zapojila do hry měnový kurz, což je dobře. Nicméně zde jde jednak o to, aby posilování kurzu nebylo nadměrné a skokové v míře, která by již poškodila export, a také o to, že bez vyšších úrokových sazeb by silnější kurz pravděpodobně bylo velmi obtížné udržet. Oba nástroje – kurz i sazby – je nyní třeba kalibrovat velmi uvážlivě.

ČNB aktuálně využívá růst úrokových sazeb jako nástroj na zmírnění inflace. Je ale nutné si uvědomit, že to na zpomalení růstu spotřebitelských cen bude mít jen částečný vliv. Současná inflace je totiž souběhem dvou faktorů.

Jednak hovoříme o nákladové inflaci, což představuje zdražování energií nebo pohonných hmot. To jsou faktory, které jsou na národní úrovni jen těžko ovlivnitelné a tuzemská úroková sazba je příliš nepoznamená. Byť předpoklad silnější české koruny může částečně zlevnit dovoz komodit a zboží, není tento význam tak veliký.

Naproti tomu stojí, řekněme, poptávková inflace, která je tažena zejména rostoucí spotřebou domácností. Stále vnímáme vysoký zájem lidí o nákupy. Zejména s ohledem na to, že doznívá „nákupní apetit“ po covidových uzávěrách, během kterých se v ekonomice naakumulovalo mnoho úspor. Tento segment inflace je právě tím, kde vyšší úrokové sazby zapůsobí. I vzhledem k tomu, že ČNB nemá mnoho jiných možností, jak s inflací bojovat, musíme růst úroků brát jako daný fakt, který je zřejmě v současné situaci nevyhnutelný.

Rezervovaný postoj mám nicméně ke skokovému zvýšení úrokových sazeb v listopadu 2021, kdy ČNB rozhodla o růstu sazby o 1,25 procentního bodu na 1,75 %. Už tehdy ČNB argumentovala, že chce zlomit inflační očekávání v ekonomice, což se ale nestalo. Dlužno říci, že v té době jsme ještě netušili obrovský problém v podobě války na Ukrajině, která kartami výrazně zamíchala.

Je otázkou, zda centrální banka svými rozhodnutími v posledních měsících příliš nepodvázala rozhodování firem o důležitých investicích, které naše ekonomika – zvláště v oblasti digitalizace – v příštích letech potřebuje. Nicméně z našich šetření ještě stále vychází, že drahé peníze nejsou hlavní bariérou podnikání. Tou je nedostatek pracovní síly a drahé energie.

ČNB musí zredukovat poptávku, proto přistoupila ke zvyšování úrokových sazeb. Za současných ekonomických podmínek doprovázených silným trhem práce v kombinaci s vysokou inflací ani neměla ČNB jinou možnost než zvyšovat úrokové sazby a redukovat tím poptávku.

Diskutabilní však už je další zvyšování sazeb. Měnově-politickými nástroji totiž dokáže ovlivňovat nabídku peněz, a tedy poptávku. Avšak současná povaha vysoké inflace je nabídkového charakteru. Další zvyšování sazeb už proto nemusí být příliš účinné. Proto se může stát, že zvyšování úrokových sazeb bude mít jen omezený dopad na zkrocení inflace, protože růst cen pramení primárně z prudkého nárůstu cen energií a potravin. Přehnané zvýšení úrokových sazeb také může v kombinaci s přetrvávajícími nabídkovými šoky (zejména na trzích s potravinami a s energiemi) vést k takzvané stagflaci.

Světová a česká ekonomika potřebují ke zkrocení inflace zajistit alternativní toky energií. Odhaduje se, že OPEC má volnou kapacitu ve výši pěti milionů barelů ropy denně, což by dokázalo kompenzovat výpadek ruských dodávek. Ropný kartel však v současnosti dodržuje dohodu o snížení produkce na 150 procent.

Kam dál? Ankety Očima expertů na Finmagu:

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag

Ohodnoťte článek

303

Sdílejte

Diskutujte (10)

Vstoupit do diskuze

Jiří Hovorka

O osobních financích píše od roku 2009. Začínal v Měšci, pak se stejným tématům věnoval v Aktuálně.cz, po sloučení s vydavatelstvím Economia se jeho texty objevovaly i v Hospodářských novinách. Dlouhodobě... Více

Další články autora