Postavme mrakodrap, stokrát se zaplatí. Podivná kouzla ekonomů

Dominik Stroukal
Dominik Stroukal | 10. 11. 2021 | 4 komentáře | 4 902
analýzaekonomieekonomikamultiplikační efekt

Představte si, že jste politik, který potřebuje obhájit obrovské výdaje. Na cokoli. Chcete si třeba postavit zlatou sochu v nadživotní velikosti. Anebo jste podnikatel, který chce politikům vysvětlit, jak skvělý nápad je mrakodrap v centru. Koho si zavoláte na pomoc? Ekonoma. Ten už to všem vysvětlí. Má na to zázračný nástroj: multiplikátor.

Postavme mrakodrap, stokrát se zaplatí. Podivná kouzla ekonomů

Když začne někdo kouzlit s multiplikátory, měli byste se mít na pozoru (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Myšlenka multiplikátoru – česky můžete říct násobitele – je jednoduchá. Když někde utratíte pět korun, dopad na ekonomiku může být násobný. Koupíte housku a pětikorunu, která nečinně ležela pod polštářem, teď má pekař. Přidá ji k úsporám a koupí kabát a řetěz vztahů se postupně prolne ekonomikou tak, že prakticky vyděláme všichni. Zní to jako kouzlo, ale zas tak jednoduché to není. Nebo vlastně je: když se někdo začne zaklínat multiplikátory, mějte se na pozoru jako u každého kouzlení. Nejspíš vás tahají za nos.

Pokud si spočítáme, že z jedné miliardy investic uděláme ve výsledku miliardy dvě nebo tři, pro ekonomiku jako celek se čistě účetně vyplatí sebrat někomu miliardu na daních a vytvořit aspoň miliardu navíc. Multiplikátory jsou tedy zejména pro vládu, ale i pro podnikatele, kteří potřebují vládě ukázat svou důležitost, ohromným pomocníkem. Nejde totiž najednou o ně samotné nebo jejich projekt, jde o celou ekonomiku! Ne o jejich blaho, o blaho nás všech.

Když seberete lidem milion a dáte jim jako vláda milion, aby postavili sochu za milion, ve výsledku jste vytvořili suma sumárum sochu za milion.

Sebrat a roztočit

Můžeme si představit, že za určitých okolností takový výdajový multiplikátor vychází kolem hodnoty 3. Kdyby vláda odnikud vyčarovala milion a postavila za něj na Staroměstské náměstí sochu premiéra, ekonomiku by to mělo nakopnout o tři miliony. Jenže…

První problém toho jednoduchého výpočtu spočívá v tom, že vláda neumí čarovat. Buď peníze vezme ze současných, nebo budoucích daní.

Historicky se proti multiplikátorům argumentovalo z mnoha úhlů. A zásadní argument je založený na tom, že se při výpočtu efektu vládních výdajů zapomíná započítat efekt, který by tytéž peníze mohly přinést, kdyby lidé ty peníze utratili sami. Pokud vláda vezme lidem na daních milion, aby roztočila kola ekonomiky, je to milion, který lidé neutratí. Nekoupí si housky a pekaři si nekoupí kabáty… Přitom i soukromé nákupy by měly multiplikační efekt.

V takovém případě je snadné spočítat násobící sílu multiplikátoru. Je to jedna. Když seberete lidem milion a dáte jim jako vláda milion, aby postavili sochu za milion, ve výsledku jste vytvořili suma sumárum sochu za milion. To by nemělo překvapovat, protože pokud by mi někdo sebral milion, jen aby mi ho následně dal, jen pokud mu postavím sochu, tak mám pořád milion, jen vznikla socha.

Multiplikační efekty jsou v recesi kladné. To ale ještě neznamená, že by vláda měla rozhazovat peníze.

Jděte a množte se!

Stoupenci vysokých vládních výdajů tohle samozřejmě vědí a mají obranu. Slavný ekonom John Maynard Keynes ani jeho předchůdci zpravidla neútočili na soukromou spotřebu, peníze chtěli brát těm, kdo je zbytečně hromadí. Takové peníze podle nich nejsou plodné, ale sterilní. Pokud by mi je vzali z úspor a donutili mě tak pracovat, tak skutečně vznikla socha jen házením peněz z hromady na hromadu.

Olympiády

Slovo multiplikátor jsme měli příležitost slyšet zvlášť často, když se mluvilo o možné kandidatuře Prahy na pořádání olympijských her. Znamenalo by to ohromné investice do infrastruktury – od dopravních cest přes parkoviště po stadiony. A všechny ty výdaje se měly několikanásobně vrátit. Naprostá většina měst, které se pořadatelství ujaly, ale dokáže sečíst právě jen ty výdaje. A platí je někdy i desítky let. Bylo by možné, když ne vydělat, aspoň neprodělávat tolik? Dominik Stroukal nabízí odpověď i na to, čtěte:

Olympijský byznys bez příkras: cirkus, který vydělá jen zázrakem

Obhájci spoření se ale snažili ukázat, že úspory jsou naopak velmi plodné a že na nich stojí naše budoucnost. Od úspor se v ekonomice odvíjejí úrokové míry, klíčové ceny, které bankám, podnikatelům i domácnostem ukazují, jak moc mají spořit a jak investovat.

Ovšem i kdybyste si mysleli, že úspory jsou úplně liché, a nalili tedy peníze do spotřeby, nebude vám multiplikátor vycházet vždycky a nesjpíš ani většinou kolem tří. Záleží zejména na tom, v jaké fázi hospodářského cyklu je ekonomika, jak přehřátý je trh práce a jak moc je zadlužená vaše vláda.

Obecně platí, že multiplikátory jsou vyšší v době recese. Když ekonomika expanduje, lidé mají obvykle práci, vládní výdaje tak jen tlačí na vyšší mzdy a ceny a v HDP se multiplikační efekt tolik neprojeví. Některé studie dokonce ukazují, že na vrcholu ekonomického cyklu můžou být multiplikátory záporné. Tedy pokud vláda postaví sochu premiéra, hospodářský výkon své země nakonec sníží. Podobné je to u zadlužení, multiplikátory jsou nepřekvapivě vyšší v zemích, které jsou zadlužené míň.

Významné ekonomické studie se výjimečně shodují, že v recesi jsou multiplikační efekty kladné. To ale ještě neznamená, že by vláda měla rozhazovat peníze. Vždycky záleží, jakým způsobem je použije. Když se vykope díra a zase hned zasype, HDP to zvedne, multiplikační efekt může existovat, ale celkový efekt bude tragický. I když považte – Keynes si dokázal představit, že v obrovské recesi by to mohlo být užitečné. Právě kvůli vysokému multiplikačnímu efektu.

V dnešním Česku s rekordně nízkou nezaměstnaností a rostoucími dluhy tedy bude multiplikační efekt patrně malý a navíc bude klesat.

Jak moc?

Výzkum má pro národní účetnictví ten problém, že jeho efekty se rozlívají až za dlouhou dobu a neviditelně napříč ekonomikou.

Když efekt není vidět (hned)

Pojďme se podívat na konkrétní čísla. Spočítat je není snadné a i Česká národní banka se musí často přiklánět k expertním odhadům nápadně kulatých čísel. Nicméně počítala dlouhodobě s tím, že jeden milion vládních výdajů udělá celkem 1,6 milionu. To je 600 tisíc k dobru celku, což není špatné. Ale pozor: multiplikační efekt soukromých investic může být mnohem vyšší.

Vzniklo něco?

Když si stáhnete tabulky multiplikátorů, které najdete u statistiků, narazíte na mnohem vyšší čísla než 600 tisíc navíc k milionu. Tady je zmatení ryze pojmové. Když se peníze v ekonomice roztočí, můžou nakopnout naše výdaje klidně trojnásobkem původní injekce, ale když si já od vás koupím pivo a vy mi ho prodáte hned zpátky, nic skutečného v ekonomice nevzniklo. Pokud se tedy podíváme na přidanou hodnotu, jsou multiplikátory mnohem menší. Jestliže najdete studii, která se chlubí obřím multiplikačním efektem, obvykle mluví o zvětšených výdajích, ale ne o skutečné přidané hodnotě. Čtenář to nepozná a vypadá to jako vyšší číslo.

Česká národní banka odhaduje, že vládní investice mají o něco vyšší efekt než vládní spotřeba. Ekonomiku ale může vláda podpořit také snížením svých příjmů, což by vzhledem k multiplikačnímu efektu mohla udělat nejlíp snížením sociálního pojištění na straně zaměstnavatele, snížením spotřebních daní nebo nižším zdaněním práce. Příliš nepomůže nižším zdaněním kapitálu.

Jak investice, tak spotřeba se ale významně liší napříč odvětvími ekonomiky. Je rozdíl, pokud se (ať už soukromě, či vládně) zainvestuje do stavebnictví, nebo do zemědělství. A na to máme tabulky, ze kterých se dají vykouzlit krásná čísla.

Průměr multiplikačních efektů napříč obory je v České republice při započtení takzvaných nepřímých efektů lehce nad číslem jedna. Z miliardy se udělá miliarda. Kde vytvoříme nejvíc přidané hodnoty, možná nepřekvapí, je to kategorie, kterou statistici nazývají tvůrčí činnost. Mezi nejmenšími efekty najdeme takové kategorie, jako jsou těžba ropy, zemního plynu či uhlí, ale i výzkum a vývoj.

Výzkum má pro národní účetnictví ten problém, že jeho efekty se rozlívají až za dlouhou dobu a neviditelně napříč ekonomikou. Zvyšuje spíš náš potenciál, než aby, jako ve stavebnictví, jasně ukázal, kolik vytvořil pracovních míst a nových budov.

I kdybychom si mysleli, že politici a byrokrati jsou andělé a obětují se pro naše blaho, multiplikace vládních výdajů nebude tak vysoká.

Než se to stane

Část dějin ekonomického myšlení by se dala popsat jako série útoků na multiplikační efekt vládních výdajů. Na začátku studenty učíme v makroekonomii jednoduché vzorečky, ze kterých pro učebnicovou jednoduchost vychází například výsledek deset, což v nás může zanechat obtížně smazatelnou stopu, že efekty vládních výdajů jsou obrovské. Ve veřejném prostoru se pak při čtení o úžasných dopadech obřích staveb, olympiád, vodních staveb či investic do všemožných oblastí setkáme s menšími čísly, ale stále takovými, která přesvědčí i ty nejméně přesvědčené. Když nám masivní investice do olympiády přinese tolik a tolik pracovních míst a roztočí produkci, proč do toho nejít?

Realita je ale mnohem nudnější a mimo výjimečné situace je jí mnohem blíž selský rozum. Pokud vláda postaví dálnici za miliardu, vznikne dálnice za miliardu. Pokud je to odnikud do nikam, pak jsou to vyhozené peníze, jestli je to kus dálnice na Vídeň, paráda. Ty obří kalkulace, tabulky, inverzní matice, ze kterých se multiplikátory vypočítávají, jsou sofistikované a určitě zajímavé, ale toho, kdo čekal zázraky, výsledek zpravidla nepotěší. Jistota desetinásobku tu není.

Čtenář, který je seznámen s teorií veřejné volby, musí mít na tomto místě už okousané nehty, protože i kdyby se z miliardy udělala miliarda a dálnice do Vídně dává smysl, vládní výdaje mají ohromné množství dalších nákladů, které je potřeba zmínit. Omluvou takovému čtenáři budiž závěr, že to není žádná sláva, ani když všechny tyhle náklady zanedbáme.

I kdybychom si mysleli, že politici a byrokrati jsou andělé a obětují se pro naše blaho, multiplikace vládních výdajů nebude tak vysoká. Už jen to, že jsme lidé, znamená, že potřebujeme sbírat informace a reagovat v čase. I kdybychom dokonale věděli, kde a jak zvýšit vládní výdaje, trvá to. Než zjistíme, že jsme v recesi, než spočítáme, co máme dělat, než se politici pohádají a rozhodnou, než se vybere stavební firma a dálnice postaví..., ekonomika může být dávno v rozkvětu a původně velký multiplikační efekt minimální.

Být člověkem občas znamená i myslet na sebe. Takže se místo nejlepší stavební firmy vybere ta, která dá nejvíc do obálky bokem.

Jsme lidi

A teď si k tomu ještě přidejme myšlenku, že být člověkem občas znamená i myslet na sebe. Takže se místo nejlepší stavební firmy vybere ta, která dá nejvíc do obálky bokem. Že se dálnice nepostaví tam, kde ji lidé potřebují, ale kde se hodí úředníkovi, který o tom rozhoduje. Že se něco špatně spočítá, nedejbože naschvál.

Anketa

Kdo to zaplatí?

K multiplikačním efektům vládních výdajů je lepší přistupovat skepticky. Z druhé strany, než byl napsán tento článek. Bojme se tragédie. Teprve pokud jsme si jisti, že se rozhodne bez korupce a na základě rozumných dat (jde to vůbec?), tak se podívejme na to, jak dlouho nám to bude celé trvat a jestli už nebude pozdě. A pokud nebude pozdě, tak si řekněme, kdo to nakonec zaplatí.

A teprve teď si spočítejme multiplikační efekty a přiznejme si, že jsou mizerně malé. Pokud nám to po tom všem dává smysl, tak směle do toho.

Líbilo? I tenhle text je součástí aktuálního tištěného Finmagu, který k němu přidává i dalších 157 stan! V každé dobré trafice, nebo třeba tady dole:

Autor článku

Dominik Stroukal

Dominik Stroukal

Hlavní ekonom Platební instituce Roger, expert na kryptoměny. Vystudoval ekonomii na VŠE a mediální studia na UK. Vyučuje na vysoké škole CEVRO institut. Je šéfredaktorem časopisu Trade-off, managing directorem odborného časopisu New Perspectives on Political Economy, ekonomickým poradcem SatoshiLabs a vede společnost bit agency.