Zadlužování Česka očima expertů. Utéct dluhové pasti bude bolet

Helena Horská

hlavní ekonom Raiffeisenbank

Souhlasíte s názorem?

-

+118

+

Schodky státního rozpočtu jsme začali namísto jednotek či desítek miliard korun počítat v řádech stovek miliard korun. S covid-šokem ale souvisela jen zhruba polovina nárůstu výdajů státu v roce 2020 (na což upozornil i NKÚ ve své výroční zprávě). Historicky rekordní schodky se pak bezprostředně promítají i do růstu dluhu. Za jeden jediný rok s covidem se dluh státu zvýšil o víc než 400 miliard a pokořil hranici 2 bilionů korun.

Dluh ale neroste jen z důvodu rozevírajících se nůžek mezi příjmy a výdaji, ale také vlivem ceny zadlužení. Splátky dluhu rychle rostou, o desítky miliard korun ročně. Úroky z veřejného dluhu budou ročně místo nízkých desítek miliard korun ze státního rozpočtu ukrajovat vyšší desítky miliard a při setrvalém růstu úrokových sazeb už v roce 2023 překročí 100 miliard ročně.

Od letošního roku půjde na splátky dluhu více než 1 % roční výkonnosti ekonomiky (HDP) a za 3 roky 1,6 %, a to navzdory solidnímu tempu růstu české ekonomiky (reálně přes 3 % v průměru). Tři roky od vypuknutí pandemie covid-19 se zadlužení státu zvýší o další bilion a překročí ještě před rokem pro mnohé z nás těžko představitelné 3 biliony korun, tj. 45 % HDP. Nezabrání tomu ani solidní růst ekonomiky a vyšší inflace – dluh bude narůstat rychleji než výkonnost ekonomiky a inflace dohromady. A bude dál růst směrem k dluhové brzdě na úrovni 55 % HDP.

Zabránit sešlápnutí dluhové brzdy bude vyžadovat chytrou, dobře vyváženou, ale ambiciozní konsolidaci – program ozdravení veřejných financí. Fitness program, nikoliv však agresivní odtučňovací kúru, která by škrtila ekonomiku a prohloubila její vnitřní (investiční) dluh v podobě podfinancované infrastruktury, strategicky významných služeb státu od zdravotnictví po školství, sociální služby a obranu.

Jan Brázda

partner PwC Česká republika

Souhlasíte s názorem?

-

+19

+

Celková absolutní výše vládního dluhu stále nepředstavuje riziko pro systém českých veřejných rozpočtů, nicméně její relativní vývoj již ano. A to zejména v souvislosti se skokovým navýšením v roce, kdy ekonomika již rekordně roste. Je dobré podotknout, že ještě nikdy se dluh České republiky neblížil 50 % HDP, a tedy již poměrně blízko tzv. maastrichtskému kritériu maximálně 60 % zadlužení nutného pro vstup do eurozóny.

Důvodem alarmující situace je souběh několika negativních faktorů za poslední dva roky. Jedná se o zvyšující se mandatorní výdaje, daňové příjmy klesající v důsledku daňové reformy (zrušení superhrubé mzdy) a koronavirus, který znamenal další výpadky na straně příjmů i razantní zvýšení výdajů. Bohužel koronavirové injekce do ekonomiky nešly v prvé řadě do investic, které bychom mohli pozitivně pocítit dlouhodobě, ale spíš do plošných záchranných programů a do aktuální spotřeby.

Jak z toho ven? Potřeba je ještě větší nastartování rychlého růstu ekonomiky, který nás již několikrát z podobné situace dostal. Co by pomohlo nejvíc a dlouhodobě, je důchodová reforma spojená s větším převzetím odpovědnosti za vlastní osud. Kromě ní budeme k dosažení dlouhodobé stability rozpočtů potřebovat daňovou reformu, střednědobě bude potřeba tlačit na zvýšení příjmů, pravděpodobně zejména růst DPH (méně výjimek a nižších sazeb) a další opatření.

Pokud budeme problém dlouhodobě ignorovat, rozjede se tzv. dluhová spirála, kdy se zhorší rating republiky, výrazně narostou náklady na úroky z dluhu a tím méně peněz bude na investice z veřejných rozpočtů. Dopady pak pocítíme všichni jako efekt poklesu růstu ekonomiky, a tedy celkové životní úrovně.

Alena Schillerová

ministryně financí

Souhlasíte s názorem?

-

-277

+

Aktuální vývoj českého vládního dluhu za první čtvrtletí odpovídá tomu, že jsme během tohoto období výhodně profinancovali veškeré letošní splátky korunového státního dluhu ve výši 172,4 miliary Kč ještě před zvyšováním úrokových sazeb ze strany ČNB. A přijali jsme také výhodné půjčky od Evropské komise k předfinancování eurových splátek ve výši 2 miliard eur. Předpokládám proto, že stávající celková výše zadlužení už ve zbytku roku neporoste a že následující čtvrtletí budeme patřit k zemím s nejnižším či nulovým nárůstem dluhu.

Potvrzují to i pozitivní data za druhé čtvrtletí, kdy došlo k mezičtvrtletnímu poklesu státního dluhu. Připomínám také, že podle Eurostatu zůstává zadlužení Česka šesté nejnižší v Evropské unii. Světové ratingové agentury přitom drží pro Česko vysoké hodnocení, nejnověji Fitch a R&I na úrovni AA- se stabilním výhledem.

V Konvergenčním programu, který jsme předložili Evropské komisi, jsme odhadovali, že při současném nastavení politik by zadlužení českých veřejných financí mohlo v roce 2024 dosáhnout až 54,6 % HDP. Proto jsem v dubnu prezentovala návrh, který má zadlužení zbrzdit, a to způsobem, který je udržitelný z ekonomického i sociálního hlediska. Kombinací opatření na výdajové a příjmové straně by byl dluh oproti autonomnímu scénáři nižší o zhruba 2 procentní body v poměru k HDP (52,8 %). Připomínám, že pozvolná konsolidace je plně v souladu s doporučeními respektovaných světových ekonomických pracovišť v čele s Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou komisí.

Miroslav Zámečník

hlavní poradce ČBA

Souhlasíte s názorem?

-

+49

+

Z technického hlediska je rychlé zhoršování pozice, avizované ve zprávě Eurostatu, užitečné porovnat se Zprávou o řízení státního dluhu ministerstva financí. Z ní vyplývá, že ministerstvo vydávalo v prvním pololetí dluhopisy v předstihu v objemu 390,8 miliardy Kč převyšujícím splátky existujícího dluhu i profinancování nabíhajících schodků. „Prefunding“ spočívá v tom, že na trh chodíte tehdy, kdy jsou peníze k mání za dobrých podmínek, nikoli až tehdy, když už je potřebujete.

Nehledě na tuto technikálii, která vysvětluje rychlý nárůst zadluženosti v poměru k HDP, je téměř každému naprosto jasné, že současný vývoj, zejména na pozadí poměrně rychlého ekonomického oživení, je neudržitelný. To, že je Česko v Unii šestý nejméně zadlužený stát, není argument, s nímž by se mělo v seriozní debatě o rozpočtu operovat, protože nejsme v eurozóně a i po zohlednění „předfinancování“ schodku není vývoj příznivý.

Česko má vysoký „strukturální“ deficit, z něhož nejde vyrůst díky dobré ekonomické situaci, ale pouze (cíle)vědomým fiskálním úsilím. To znamená buď lepší kontrolou výdajů, nebo získáním dodatečných, nových příjmů. Obojí je bolestivé, nejčastěji se používá kombinace.

Shoda na opatřeních ale není – a to je problém. Dokonce i to, co bylo slibováno, tedy že snížení daně z příjmů fyzických osob při současném rušení superhrubé mzdy je pouze na dva roky, už vypadá jako politicky obtížně dosažitelné. Přitom to byl největší zásek do nárůstu strukturálního schodku, kterým by narovnání příjmů a výdajů mělo začít. Všechno ostatní bude bolet víc a bude ještě kontroverznější. Anebo má někdo dojem, že s opičí lehkostí prolomíme za pár let dluhovou brzdu, a pojedeme dál?

Eva Zamrazilová

předsedkyně Národní rozpočtové rady

Souhlasíte s názorem?

-

+170

+

Na to, že se růst zadlužení Česka řádově vymyká růstu zadlužení v ostatních evropských zemích, upozorňuji už několik měsíců. Z dluhového premianta se rychle proměňujeme v zemi, jejíž vzestup zadlužení bude v průběhu příštích let nejvyšší v rámci Evropské unie. Počátečním hříchem je nevyvážená struktura státního rozpočtu, kdy se veškeré dodatečné příjmy státního rozpočtu plynoucí z nadprůměrně dobrého hospodářského výkonu okamžitě přetavovaly do růstu výdajů především charakteru sociálních dávek. 

Tento postup bez razantní změny struktury státního rozpočtu na obou stranách – příjmové i výdajové – skutečně povede k prolomení dluhové brzdy během příštích tří let. Dluhová brzda je sice domácí koncept, který mohou politici ohýbat, nepříjemnější je ale hrozba ze strany finančních trhů. V posledních měsících sice agentury Moody’s a Fitch potvrdily rating Česka i jeho výhled, obě příznivé zprávy byly ale podmíněny konsolidací veřejných financí počínaje rokem 2022.

Hodnocení agentury Fitch bylo navíc podmíněno i očekáváním, že snížení zdanění mezd bude skutečně platit jen pro roky 2021 a 2022, a taktéž počítalo s utažením fiskální politiky po volbách, které by přišlo s novým politickým uspořádáním, respektive s koncem vlády současné koalice.

David Marek

hlavní ekonom Deloitte

Souhlasíte s názorem?

-

+36

+

Analýza udržitelnosti vládního dluhu není nijak těžká disciplína. V podstatě jde o trochu složitější „trojčlenku“ mezi schodky rozpočtu, úrokovými sazbami a růstem ekonomiky. To, že Česko aktuálně není na udržitelné dráze veřejných financí, je evidentní. Projekce poměru dluhu k HDP je rostoucí a ani oživení ekonomiky jej nezastaví, nebude-li růst HDP dvojciferný.

Pokud nemáme narazit na dluhovou brzdu, bude nezbytné výrazné snížení rozpočtového deficitu. Rozsah potřebné konsolidace je takový, že nejspíš bude nutné hledat kombinaci změn na obou stranách rozpočtu, tedy výdajových škrtů i zvýšení příjmů prostřednictvím vyšších daní. Design fiskální konsolidace by v ideálním případě měl být v souladu s ostatními prioritami hospodářské politiky (modernizace ekonomiky, investiční atraktivita apod.) a snahou o minimalizaci negativního dopadu na růst ekonomiky.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Trinity Bank a člen NERV

Souhlasíte s názorem?

-

+105

+

Budu střílet do vlastních řad. V otázce rostoucího zadlužení totiž jako první selhávají ekonomové, až pak politici. U nás i v zahraničí. Dnes je módní říkat, že ekonomie jako věda je předně „o incentivách“ (z anglického „incentive“, tedy něco jako „podnět“, „pobídka“, „stimul“, „motivace“).

Kdo dnes otevírá prostor politikům, aby se mohutně zadlužovali? Kdo je motivuje, podněcuje, pobízí, stimuluje? Centrální banky. Kdo může za to, že pětkrát zadluženější Řecko si půjčuje za méně než poloviční úrok než Česko? Evropská centrální banka. Evropská centrální banka tištěním bilionů eur vlastně bere bohatství, které bude teprve vytvořené v příštích letech a desetiletích, a přesunuje ho do současnosti. Proto si Řecko tak levně půjčuje. Proto nemá dost podnětů a pobídek, aby na sobě pracovalo. Aby reformovalo státní správu, aby rozvíjelo a liberalizovalo ekonomiku.

V celé ekonomice Západu se nafukuje obrovská „bublina regulací“. Tu umožňují centrální banky, které tištěním bilionů eur či dolarů vytvářejí u politiků krajně nebezpečný, přitom falešný dojem: nejen že zdroje jsou, ale také že vždy budou. Přitom už nyní masivně žijeme na úkor budoucnosti.  Dluh budeme splácet nejen daněmi, ale i inflací cen aktiv, obecnou inflací, růstem nerovnosti, zombifikací ekonomik, ekonomickou stagnací či zápornými úroky.

V režii centrálních bank vznikl monetární socialismus, který se nakonec musí zhroutit jako každý socialismus. To je ekonomická zákonitost. Čím později se zhroutí, tím větší sociální otřesy jeho hroucení vyvolá. Míra našich ohledů na dobré živobytí vlastních dětí, vnuků a pravnuků je tak nízká, že jsme nejsobečtější generací dějin.

Impulz k postupné nápravě, je-li ještě alespoň částečně možná, ale nevzejde od volených politiků. Musí v tomto případě vzejít od nevolených expertů – centrálních bankéřů. Ti musí vědět, kam vše spěje, že jde o dlouhodobě neudržitelnou věc. Navíc si mohou dovolit odhlédnout od politického cyklu právě proto, že je nikdo nevolí. Musí na základě toho vytvořit pro politiky takové „incentivy“, aby ti měli motivaci dluh krotit.

V prvé řadě musí politik za vysoké zadlužení pykat v podobě vyšších úroků. Musí mu tedy za zadlužování vážně hrozit nezvolení. A prostředí, v němž politikovi za zadlužení vážně hrozí nezvolení, mohou systematicky vytvořit jedině centrální banky. Dokud zůstane trh natolik znásilněný, že dlužník nepyká, naopak si zhusta půjčuje levněji než relativně řádný hospodář, socialismus neskončil, socialismus trvá.