Tři pochody na Washington. King je mrtev, ať žije jeho pochod chudých

První pochod na Washington DC vedl Jacob Coxey v roce 1894. Uprostřed hluboké ekonomické krize přišel, podpořen několika stovkami nezaměstnaných, představit kongresmanům svůj návrh programu veřejných prací, který měl Americe pomoct vyrovnat se s nezaměstnaností a hladem:

• Pochod Coxeyho armády. Za hladové silnice a fiat měnu

Velká ekonomická krize ve třicátých letech minulého století přiměla k pochodu na hlavní město Expediční bonusové síly neboli Bonusovou armádu. Bývalí veteráni přišli žádat předčasné vyplacení peněz, které jim vláda slíbila za „zachraňování vlasti“ v zámoří. Usídlili se v nevyužívaných budovách, postavili čtvrť stanů a chatrčí a na dva měsíce, než je vyklidilo vojsko, zvedli počet obyvatel Washingtonu téměř o desetinu.

• Pochod Bonusové armády. Nezaměstnaní vojáci obsazují Washington

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Z pochodů pod Kapitol se pak stala tradice. Navázalo na ni obzvlášť hnutí za občanská práva a Martin Luther King, pochodovalo se v letech 1957, 1958 i 1959 (v roce 1958 se King nakonec neúčastnil, zotavoval se z pokusu o atentát). Nejslavnější byl pochopitelně pochod ze srpna roku 1963, na kterém King pronesl před čtvrtmilionem shromážděných svůj nejslavnější proslov. Zazpívala Mahalia Jacksonová i Bob Dylan s Joan Baezovou. Oficiální název pro pochod zněl March on Washington for Jobs and Freedom, tedy Pochod na Washington za práci a svobodu.

Rovnost. Pro úplně všechny

Byť se na tento pochod – a odkaz Martina Luthera Kinga vůbec – vzpomíná nejčastěji jako na boj za svobodu, zejména za svobodu černých, nejde opomíjet ekonomický aspekt jeho aktivismu. „Naše požadavky jsou shodné s požadavky odborů (...) Proto černoši podporují požadavky odborů a bojují proti zákonům, které je omezují. Proto taky ten, kdo nenávidí odbory, bývá takřka vždycky dvojhlavé stvoření, které jedněmi ústy plive protičernošské přívlastky a druhými protiodborářskou propagandu,“ říkal King už v roce 1961 na sjezdu největšího amerického odborového svazu AFL-CIO. 

Sám King na obecnější sociální otázky kladl větší důraz ve druhé polovině 60. let. Tedy po tom, co byly prosazeny přelomové Civil Rights Act roku 1964 a Voting Rights Act roku 1965, zákony zaměřené proti segregaci a odpírání volebního práva. „Myslím si, že vstupujeme do nové éry, nové fáze našeho boje. Přesunuli jsme se z fáze boje za důstojnost, což charakterizovalo náš boj posledních deset dvanáct let, do fáze boje za skutečnou rovnost. A právě proto jsme se dočkali takového odporu, protože nikdo nemyslel, že zajdeme takhle daleko,“ říkal King v roce 1967 pro NBC.

V boji za rovná práva bylo pro Kinga klíčové donutit úřady ukázat násilnou povahu segregace amerického Jihu. Když King a jeho spolubojovníci svými činy donutili segregovaný Jih ukázat svou pravou podstatu před celým světem, získali na svou stranu dostatečné množství – i bělošského – obyvatelstva, aby prosadili změnu. Bylo mu ale jasné, že v boji proti „severní“, méně viditelné diskriminaci a proti chudobě bude tento element chybět. Se svým dobrým přítelem Bayardem Rustinem, který se podílel na organizaci i několika předchozích pochodů na DC, proto vymyslel způsob, jak všechno americké společnosti, a především jejím politikům názorně ukázat.

K čemu je rovnost, když není ani na kafe?

Svůj plán pojmenovali prostě Poor People’s March on Washington, tedy Pochod chudých na Washington. Tisíce chudých měly přijít do Washingtonu, ovšem nikoli na jednorázovou demonstraci. Měli si postavit stany a vytrvat. King vědomě odkazoval k Bonusové armádě a k jejím Hoovervilles, ve kterých vytrvala dva měsíce a vytrvala by jistě déle, nebýt rozehnána vojskem. To, čeho se měli chudí v roce 1968 domáhat, ovšem nebyly peníze, ale Listinu ekonomických práv (Economic Bill of Rights). Inspirovaná nebyla jen k prvním deseti dodatky americké ústavy, ale především takzvanou Druhou listinou práv, kterou navrhl Franklin D. Roosevelt v roce 1944.

FDR a Druhá listina práv

„Bez ohledu na to, jak vysoká bude obecná životní úroveň, nemůžeme být spokojení,“ řekl Franklin D. Roosevelt v projevu o stavu Unie, „když část národa – a je jedno, jestli třetina, pětina nebo desetina – nemá dostatečnou výživu, oblečení, bydlení a jistoty.“ FDR tvrdil, že se prokázalo, že politická práva, zaručovaná Ústavou Spojených států a Listinou práv, nejsou s to zajistit lidem rovnost při „usilování o své štěstí“. Představil proto Druhou listinu práv, který by podle něj měla být všeobecně uznávána. 

Zdroj: Shutterstock

Vyjmenoval tato ekonomická práva:

• Právo na zaměstnání, jídlo, oděv a volný čas a dostatečný příjem, který mu je zajistí
• Právo na bydlení
• Právo na zdravotní péči
• Právo na sociální zabezpečení
• Právo na vzdělání
• Právo na svobodu od nekalé soutěže a monopolů
• Právo farmářů na férový příjem

Po jeho smrti o rok později se ale o programu přestalo mluvit.

Požadavky Kingovy listiny byly podobné těm Rooseveltovým. Především to byl návrat k cíli plné zaměstnanosti, deklarovanému v roce 1946, a schválení stavebního zákona, který měl zajistit výstavbu dostupného bydlení. Na vznik dokumentu měl ve finální podobě velký vliv Rustin, který se především na tato ekonomická témata soustředil. Někteří ostatní organizátoři ho kritizovali za absenci opozice vůči probíhající válce ve Vietnamu. 

V únoru 1968 začala v Memphisu stávka popelářů, poté co dva jejich kolegové zahynuli v drtiči odpadu. King přerušil přípravy na Poor People’s March a do města se vydal. Stávku považoval za součást svého boje. „K čemu je jednomu to, že může jíst v desegregovaném bistru, když si nevydělá dost peněz na to, aby si tam koupil hamburger a hrnek kafe?“ ptal se King ve proslovu k stávkujícím. Do Memphisu se znovu vrátil na začátku dubna, když ve městě propukly nepokoje. Druhý den po příletu byl zastřelen v motelu.

Ve stínu Vietnamu

Pochod na Washington se konal i bez Kinga. 21. května postavily asi tři tisíce účastníků v hlavním městě stanové Resurrection City, které si vysloužilo dokonce vlastní směrovací číslo. Demotivace mnoha organizátorů ale byla znát. V průběhu „obsazování“ hlavního města zastihla účastníky zpráva o druhém atentátu – na Roberta F. Kennedyho, která atmosféru zmaru podtrhla.

Library of Congress

Resurrection City z leteckého pohledu. 21. května 1968. Foto: Thomas j. O'Halloran, ze sbírek Library of Congress

„Přesunutí důrazu na ekonomickou rovnost, které King a Rustin plánovali, se také nezdařilo. Veškeré zdroje, které by administrativa Lyndona B. Johnsona mohla použít k dosažení plné zaměstnanosti, pohltila válka ve Vietnamu,“ píše publicista Thomas Frank ve své aktuální knize The People, No. „Ačkoli si to v té době málokdo uvědomoval, liberalismus byl také rozdrcen, jeho jednotlivé frakce roztrhaly Demokratickou stranu na kusy. Odborové svazy nikdy znovu nenalezly dřívější odvahu, o kterou je King často žádal. Místo toho se většina svazů uvelebila do stavu byrokratické apatie,“ dodává Frank.

Kingovy sny se po jeho smrti z velké části rozplynuly. Jeho Poor People’s March brzy zastínily větší a divočejší protesty právě proti válce ve Vietnamu. Tradice pochodů na Washington, kterou pomohl oživit, ale zůstala. Většina těch pozdějších ovšem probíhala pod vlajkou feminismu a sexuální rovnoprávnosti, případně odporu k potratům. Už je to ale dlouho, co se někdo pokusil uspořádat pochod na Washington s tak významnými ekonomickými a sociálními požadavky jako Jacob Coxey, Walter Waters nebo Martin Luther King.