Nápady za bilion. V Zimbabwe není spoleh na nic – kromě lidského důvtipu

Symbolem Zimbabwe jsou odedávna balancující balvany. Přírodní útvar vzniklý působením zejména větru se skládá ze tří a víc na sobě balancujících kamenů, přičemž ten nahoře je často těžší a mohutnější než ty pod ním. Úkaz, který je k vidění na mnoha místech země, centrální banka umanutě tiskne na bankovky, včetně té v hodnotě sta bilionů zimbabwských dolarů z doby hyperinflace před třinácti lety.

Pozorovatel tamní společnosti dochází k podobnému údivu jako pozorovatel přírodních krás. Čím to, že se celá soustava stále nezřítila?

Polovina hladoví

Do Zimbabwe se opakovaně vrací ekonomická krize minimálně od roku 2007. Meziměsíční inflace tehdy dosáhla úrovně miliard procent a nezastavilo ji ani několik kol škrtání nul. Občané začali při placení dávat přednost americkým dolarům, euru, jihoafrickým randům, botswanským pulám a zambijským kvačám.

Když národní banka začala roku 2014 vydávat zimbabwské bondy, prohlásila, že se nejedná o novou měnu, ale pouze o „smluvní vztah podobný penězům“ – a odmítla tisknout bankovky vyšší nominální hodnoty než pět bondů, protože pro takové by neměla krytí. Vládu to před připisováním nul na vlastních účtech a půjčováním si od kohokoli nezastavilo.

Málokoho proto překvapí, že v roce 2018 přišla další krize. S ní i odvolání oficiálního kurzu bondu jedna ku jedné s americkým dolarem, což lidi ze dne na den připravilo o většinu úspor. Vláda na několik měsíců zakázala používání cizích měn a zavedla nový zimbabwský dolar. Ještě než banka stačila vytisknout první bankovky, kurz zkolaboval z nastavených 2,5 zimbabwského dolaru za jeden americký na 40. Lékaři a sestry vstoupili do stávky, protože náklady na dopravu do práce převyšovaly jejich měsíční příjem.

Nekolabovala ale jenom měna. Vlna sucha zničila úrodu, kriticky klesla úroveň vody v přehradách a turbíny přestaly vyrábět proud. Jeho výpadky trvaly loni na podzim až dvacet hodin denně. Městské vodovody přestaly dodávat vodu, i dnes v druhém největším městě Bulawayo teče z kohoutků pouze dva dny v týdnu. Humanitární krizi se nepodařilo zvrátit dodnes: skoro v polovině země je stále nedostatek jídla.

Země na baterky

Ze Zimbabwe se staly v úvodu zmíněné balancující balvany. Těžká váha zkorumpované a rozmazlené vládnoucí skupiny složené z armády a vládní strany ZANU-PF nutí spodní bloky společnosti hledat stále nové cesty, jak systém vybalancovat, aby se nezřítil. Příklady adaptace pokrývají celou škálu od úsměvných až po opravdu inovativní a hodné následování.

Mezi komické případy se řadí najímání lidí, aby drželi místo ve frontě na benzin. Ke stojanům popostupují se starými dveřmi od auta, volantem nebo jinou součástkou v ruce, aby byl zřejmý jejich status motoristy.

Ke každodenním projevům adaptace na těžké podmínky pak patří princip nezávislosti na vládě. Kdo mohl, postavil si na pozemku studnu, nechal do domu nainstalovat solární panely, generátor či alespoň velkou baterii schopnou několik hodin napájet nejdůležitější spotřebiče. Nákup drahých zařízení ale není výsadou jen bohatých. Pokud se vám totiž například v ulici rozbije transformátor, zimbabwská elektrárenská společnost ZESA vám nový nenainstaluje, dokud si ho jako komunita nekoupíte za své. A zatímco transformátor by byl jen drahým darem pro ZESA, která nadále dodává elektřinu jen několik hodin denně, generátor je váš. Nikomu se nechce vstávat ve dvě ráno, když se rozběhne proud, aby do šesti vypral, vyžehlil a uvařil.

Dvousečná zbraň

Nejzajímavější a potenciálně nejdůležitější dynamikou je rozvoj mobilních aplikací. Zimbabwe naštěstí trh s mobilními sítěmi otevřelo komerční soutěži a nemůže už tento segment kontrolovat, byť k tomu má tajná policie neskrývanou chuť.

Potřebujete nakoupit a nic z vašeho nákupního seznamu v Zimbabwe nemají? Všechno si objednáte online v nejbližším supermarketu za jihoafrickou hranicí a pak si domluvíte běžce, kteří vám nákup druhý den složí u dveří. Poplatek je 20 až 30 procent z ceny nákupu.

Nabídky a poptávky práce, služeb a produktů se vyměňují v nespočetných skupinách na WhatsAppu. Místo v přeregulovaných médiích se informace a názory šíří na sociálních sítích. Snad nikde na světě nenajdete větší koncentraci expertů na práci z domova přes nejrůznější telekonferenční platformy a služby pro vzdálený přístup.

A to nejlepší na konec: v Zimbabwe dnes funguje první bezhotovostní společnost. Banky omezují počet a výši výběrů, dolary ze zahraničí vám ihned smění na místní bezcennou měnu, na svazky bankovek nemáte dost velké kapsy, platební terminály věčně nefungují. Všechno tedy nosíte v mobilu.

Asi nejdále svůj model dovedl zimbabwský dolarový miliardář a filantrop Strive Masiyiwa. Jím založený a vlastněný mobilní operátor Econet Wireless spustil už v roce 2011 platformu pro mobilní platby Ecocash. Loni bylo mezi čtrnácti miliony obyvatel sedm milionů registrovaných uživatelů. Pro srovnání: bankovní účet jich mají sotva dva miliony. Do telefonu jim můžou chodit platby ze zahraničí, výplata od zaměstnavatele, platby od klientů, půjčky od kamarádů či kapesné od rodičů. Z poboček Econet se staly poloviční banky a poloviční směnárny.

Jenže nezávislost na vládě je dvousečná zbraň. Nezávislou na svých občanech se totiž stává i vláda. Z šedé ekonomiky jí daně neplynou a jejím partnerem se stávají ruské geologické firmy hledající zlato a diamanty, nadnárodní těžařské společnosti dolující měď a čínské podniky. Snad jen farmáři pěstující tabák (druhý nejvýznamnější vývozní artikl země) mají u vlády slovo. Korupce nadále pokračuje v enormním měřítku, stejně tak vládou posvěcené machinace na rozpadajícím se měnovém trhu. Nerušit, vládneme dotažené do absurdních rozměrů. A sebelepší aplikace nenakrmí polovinu země.

---

Text najdete v letním Finmagu. Máte posledních několik dní na jeho koupi. I pak je ale celé číslo přístupné majitelům digipředplatného.