Majetek zavazuje

Když jsem přemýšlel, kdo by mi pomohl prozkoumat mentální krajinu nejen českých miliardářů, Václav Dejčmar byl jasná volba. Zná jich spoustu: investují ve fondech jím spoluvlastněné skupiny RSJ, obchodují s ním s uměním, odpočívají v jeho zanzibarském rezortu.

Je miliardářem sám Dejčmar? Pohled na jeho portfolio napovídá, že ano, ale veřejné medailony jsou na takový titul kupodivu skoupé. „Jak chcete. Nikdy si to nebudete moct ověřit, protože co je komu do toho,“ pousměje se nad talířem těstovin v italské restauraci na Starém Městě.

Moc rozhovorů nedává. Na tenhle kývl, protože prý větřil zajímavou výměnu názorů. Párkrát jsme se už chytli na Facebooku, on napravo, já nalevo. Pak že jsou flamewars k ničemu!

Když jsem se mu zmínil o tématu bohatství a bohatých, poslal mi svůj pět let starý sloupek pro Forbes s titulkem Jak se měří úspěch. S nadsázkou v něm vypočítal, že hranice, za kterou už další peníze štěstí nezvyšují, je právě jedna miliarda korun.

Václav Dejčmar

Narodil se v roce 1976. Po prvních podnikatelských zkušenostech nabraných ještě na matematickém gymnáziu spustil chatovací server Mageo. Později investoval do nápadu spolužáka z Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy Univerzity Karla Janečka na vysokofrekvenční algoritmické obchodování. Tak vznikla společnost RSJ. Vedle ní má podíl v rezortu Zuri na Zanzibaru, v Centru současného umění – DOX, v analytické firmě BehavioLabs nebo v továrně Gravelli, vyrábějící designové objekty z betonu. Patří mu agentura Czechoslovak Models. Sbírá současné české umění. Je spoluautorem a producentem filmů Ryba smrdí od hlavy, o psychopatech v byznysu a politice, a Bufo Alvarius, o psychedelikách. Tomuto tématu se věnuje souvisle a jako donor nadačního fondu Neuron podpořil expedici Tomáše Páleníčka z Národního ústavu duševního zdraví do Amazonie s cílem prozkoumat využití ayahuasky pro léčbu deprese.

Pořád byste to odhadl na miliardu, nebo už se to zvedlo?

Byl to hlavně vtip. Přijít s nějakým číslem a pak ukázat, jak je takové přemýšlení absurdní. Forbes má jediné kritérium úspěchu, velikost majetku jako skóre na žebříčku. Číslem úspěch ale přece měřit nejde. Přesto jsem tam chtěl nějaké dát, abych mohl mluvit o absolutních mírách. A když se zamyslíte nad maximy toho, co se dá spotřebovat, je miliarda na utrácení a investování pořád taková hranice, že dál už je to fakt jedno.

Napadá mě jeden důvod, proč se snažit dál.

O to nejde, spousta lidí se snaží dál. Spousta jich zjistila, že – jak psal André Gide – štěstí nepochází z ničeho jiného než z přijmutí úkolu. A když vlastní firmu se spoustou zaměstnanců a nějakou misí, už mají úkol se o tenhle organismus starat a rozvíjet ho. Připomíná to starost o tělo. Už jim nejde o hromadění. Bohatství je vedlejší produkt. Až na pár psychoušů, kteří své skóre berou velmi vážně.

Miliarda je ale pořád málo třeba na to, abyste na staletí zabezpečil potomky.

Původní otázka ale byla, kdy ještě peníze mění kvalitu života. Mít rodinné impérium, které přežije generace, je spíš abstraktní filozofický cíl, kvalitu života to úplně nemění. Spíš mi přijde zajímavé, že spousta bohatých lidí, které znám, neodpovídá obecné představě, že by měli zažívat víc klidu, mít míň stresu, větší pocit jistoty a jednodušší život. Majetek je zavazuje, musejí se o něj starat. Začali hrát nějaký příběh a lehce se jim stane, že se dění zvrtne a příběh začne hrát je. Už nedovedou z rozjetého vlaku vystoupit. Podívejte se třeba na našeho premiéra: kdyby se probudil a zjistil, že už ho to nebaví, co může udělat? Vystoupit snadno nemůže. Jemu to asi nevadí, ale fór je, že hodně bohatí lidé mají překvapivě často málo svobody a odcházení je možná složitější než budování. Egyptolog Miroslav Bárta říká, že to, co nás udělalo velkými, nás často i zničí. Proč se třeba Pablo Escobar v jednu chvíli nevykašlal na obchod s drogami, všechny peníze nevypral a nedožil jako spokojený rentiér, kterému patří půlka Miami?

Protože by to byla nuda?

Neznal nic jiného než příběh, který žil. Pro Escobara bylo věčné balancování mezi životem a smrtí možná rajc. Jenže když si nakonec musel postavit vlastní věznici, v jisté chvíli ten rajc přestal být racionální. Mohl se rozhodnout žít jinak, ale nerozhodl se. A tak to má spousta lidí. Jsou obětí svého příběhu. Až do konce.

Co dalšího v novém čísle

Cti chudoba netratí. Prý, měřit se to nedá. Inteligence jakžtakž ano. A vědci se doměřili k poznatku,že chudoba debilizuje. Behaviorální ekonom Petr Houdek vysvětlí jak.

Multimilionáři, kteří se dostali do čela Argentiny, Chile a Paraguaye, slibovali neúplatnost a manažerské superschopnosti. Místo úspěchů rána za ranou. Řídili estado jako firmu.

Odstěhovali jste se za město? Ti, co bydlí v něm, vám dotují bydlení, ani o tom nevědí. Ale počkejte, jak vás vyškolí, až se zdraží benzin. Architekt Peter Bednár o bydlení, které spojuje nejhorší z města i venkova.

---

Koupit Finmag

Vy se mezi hodně bohatými lidmi pohybujete dvacet let…

Pár jich znám, ne všechny.

Zajímalo mě, jak se tahle skupina za tu dobu proměnila.

K lepšímu. Podívejte se na devadesátky: Discoland Sylvie. A dnes? Prague Business Club nebo výlet na večerní aukci. Vznikl trh se současným českým uměním. Probíhá kultivace, i když zejména opičením se. Hodně k tomu myslím přispívají časopisy, které na příbězích ostatních ukazují, co znamená být bohatý a čemu se věnovat ve volném čase.

Taky byste mi možná dokázal říct, co o velmi bohatých Češích průměrně bohatí Češi nevědí.

Spousta lidí si představí: kdybych já měl ty ohromný peníze, co já bych za ně udělal! Vymýšlejí šílené nápady, jak by je utratili, což vychází z jejich nezkušenosti, respektive ze zkušenosti nedostatku. Asi by je překvapilo, že takhle čeští miliardáři většinou nepřemýšlejí. Mnoho z nich spíš oceňuje střídmost, skromnost a smysluplnost. Za blbosti utrácí málokdo. Vlastně mě to trošku mrzí, dělat občas blbosti je dobré – a kdo jiný je má dělat než lidi, kteří na ně mají? Ostatně když se podíváte na DOX, tak tam taky často děláme velmi iracionální věci, experimenty, které se nemůžou nikdy zaplatit. Umíme ocenit efektivitu a zisky, ale chceme kultivovat i druhou stranu, tu bláznivou, aby se z života nestala smutná hra na technokratickou optimalizaci všeho.

Přivedla vás tahle záliba ve ztřeštěných nápadech k psychedelikům, nebo vám až psychedelika ukázala, že je toho v životě víc?

Vždycky jsem měl v sobě racionální i iracionální stránku. Psychedelika mi dala balanc mezi nimi, mezi touhou vědět a poznáním, že se spoustu věcí nikdy nedozvím. Dala mi schopnost sjednocovat protiklady a mít při tom pocit, že je všechno v pořádku. Spíš mi přijde zajímavější otázka, jestli mi možnost takhle myslet otevřely i peníze. A zde bych odpověděl, že ne. Vždycky jsem věděl, že abych se mohl věnovat tomu, co mě baví, někdo to bude muset zaplatit. A nejspíš to nebude nikdo jiný než já sám.

Dělat občas blbosti je dobré – a kdo jiný je má dělat než lidi, kteří na ně mají?

Václav Dejčmar na střeše Centra současného umění DOX

Nikde jsem se vlastně nedočetl o vašich úplných začátcích.

Někdy v sedmnácti letech jsem ještě se svojí maminkou, která musela být garantem mého podnikání, založil živnost. Dovážel jsem zvukové karty Gravis Ultrasound a prodával je herním nadšencům. Tím jsem vydělal prvních pár legračních peněz na to, abych mohl s kolegou udělat chatovací fórum a zabývat se IT. Víc než peníze byly tehdy potřeba čas a kreativita. Stačilo k nápadu sehnat kámoše, který s vámi začal programovat, nebylo třeba platit bandu patnácti lidí jako dnes, protože každý tenkrát trochu rozuměl všemu.

Takže už na střední ve vás byl někdo, kdo si chtěl hrát a věděl, že k tomu potřebuje peníze.

Jasně. Nikdy jsem si jako současní levicoví umělci nemyslel, že mi má něco zaplatit stát nebo někdo jiný. Fascinuje mě teď aktuální volební výsledek Jeremyho Corbyna, což je ultrasocialista – a volí ho většina Britů do čtyřiadvaceti. Co to vypovídá o mladé generaci? Nejde o naprosté odtržení od reality?

Sám jste před chvílí říkal, že ti lidi nemají příležitosti, jaké jsme měli my. Nemůžou vybudovat podnik s minimálním kapitálem.

Ano, ale proti tomu existuje zase spousta jiných nápadů, které by mohli dělat. Proč se neseberou a neodjedou do Thajska, kde se dá žít za pět dolarů denně? To dá na Západě dohromady skoro každý. Proč sedět doma a doufat, že vyhraje Corbyn a bude mě živit?

Napadají mě dva důvody. První: v Thajsku nemám přátele a blízké.

Mladý člověk si je udělá. Proto je mladý.

Druhý: kdyby to udělali všichni Britové, tak už v Thajsku nepůjde žít za pět dolarů na den.

Já to chápu. Vy to hodnotíte z makropohledu, já z mikropohledu člověka, který volí Corbyna. Pro mě je takové přemýšlení nesrozumitelné.

Možná je právě tady generační rozdíl: vy chcete problémy řešit individuálně, zatímco mladí věří, že je nutné je řešit kolektivně.

Tenhle druh myšlení fungovat nebude. Nikdy v minulosti nefungoval.

Fotografie: Jan Zátorský

V druhé části rozhovoru se dočtete, koho a k čemu to vlastně bohatství zavazuje. Řeč přijde na Mugabeho, Marxe i Thunbergovou. A aktivisty. A na plán, kdyby to tady někdo z nich vyhrál.

V novém Finmagu, který najdete ode dneška v trafice. Nebo si ho můžete koupit přes web – elektronicky i na papíře.