Dělej, co miluješ. A nejlíp za to nic moc nechtěj

Proč pracujeme? Pro někoho je to čistě obchodní záležitost: pracujeme, abychom vydělali peníze. Americký psycholog Abraham Maslow (1908–1970) a lidé, kteří promýšleli problematiku managementu ovlivněni jeho teorií motivace, ale mají za to, že naše motivy k práci nelze redukovat jenom na výplatní pásku. Ve svých textech o řízení lidí a na svých seminářích Maslow a jeho následovníci tvrdili, že lidé pracují, aby naplnili své vyšší psychologické potřeby. Člověk pracuje kvůli seberealizaci a aby našel smysl – pokud se tedy ve všední realitě pracovního života smysl dá nalézt.

Příběh i příručka

Maslowova hierarchie potřeb, kterou prvně představil v roce 1943, je velkolepá teorie lidské motivace, která všechny naše motivy sestavuje jako žebřík: stoupáme nahoru od bazálních psychologických potřeb (nasytit se a mít útočiště) přes potřebu bezpečí, potřebu sounáležitosti, uznání až k potřebě seberealizace. Tahle potřeba seberealizace na nejhořejší šprušli žebříku, to byla vždycky ta touha, která natočená k budoucností poháněla lidstvo hledat ve světě smysl a naplnění.

Do managementu začalo Maslowovo dílo pronikat v padesátých a šedesátých letech, kdy oborové časopisy a teoretici řízení začali za pomoci humanistické psychologie přizpůsobovat manažerské teorie motivace nové době. Pro Maslowova byly korporace jednak místem, kde se on sám mohl věnovat experimentální práci a sledovat lidskou psychologii – jako konzultant pracoval pro řadu kalifornských společností – a jednak místem, kde lidé můžou prostřednictvím práce, ve které se realizují, uspokojit své potřeby vyšší úrovně.

Co na hierarchii potřeb přitahovalo korporátní Ameriku? Korporace ji milovaly, protože na jedné straně nabízela skvělý příběh a mistrovské vysvětlení lidské psychologie v měnící se společnosti a zároveň byla na straně druhé i praktickou příručkou, jak řídit lidi. Síla hierarchie potřeb pramení právě z tohoto napětí mezi zjednodušujícím schématem a bohatou sociální teorií.

Nic jim nedávej, motivace je uvnitř

Šedesátá léta jsou známá jako desetiletí sociálních experimentů. A byla to doba, kdy se i v podnicích zkoušely nové způsoby práce a její nové strukturování. Na pozadí kontrakultury, společenských hnutí a konzumní společnosti autoři knih o řízení lidí i společenští teoretikové tvrdili, že přichází dalekosáhlá hodnotová transformace – transformace, která si vyžádá nové přístupy k řízení a také nový přístup marketingu k zákazníkům.

Hierarchie potřeb je teorie vnitřních motivací. Sugeruje, že váš šéf nemusí trestat ani odměňovat. Vy přece v práci hledáte smysl a naplnění.

Z Maslowa teoretici řízení čerpali i při vymýšlení nových teorií „participativního managementu“, který měl dát zaměstnancům větší autonomii i autoritu. Guru managementu se v reakci na kritiku byrokratické konformnosti a odcizení oháněli hierarchií potřeb a dokazovali, že psychologické sebenaplnění není v rozporu s korporátním kapitalismem, že je s ním naopak plně kompatibilní. Mohli bychom tvrdě pracovat, vydělávat a být šťastní. Win win, ne?

Debaty o managementu ale nechaly nezodpovězenou jednu palčivou otázku: do jaké míry můžeme v každém zaměstnání najít prostor pro seberealizaci. Hierarchie potřeb uznává, že mezi jednotlivci i organizacemi je škála odlišností, a připouští, že někdo pracuje prostě jen proto, aby dostal výplatu.

Některé experimenty s novým definováním pracovních pozic se pokoušely hledat řešení pro všechny úrovně korporátní hierarchie, od vrátného až k vedoucím. Často šlo ale spíš o rétorická cvičení než o skutečnou změnu. Jeden z teoretiků managementu, americký psycholog Frederick Herzberg, využil v roce 1959 v knize The Motivation to Work hierarchii hodnot k argumentaci, že firmy nemají zapotřebí zaměstnancům nabízet lepší benefity. Lepší benefity podle něj nevedou ke zvýšení produktivity, ale k pocitu privilegovanosti. Taková je temná strana motivace.

Dřít je ctnost

Nejspíš není náhoda, že si firmy s hierarchickou organizační strukturou vzaly za svou teorii motivace, která se jmenuje zrovna hierarchie hodnot. Hierarchie potřeb se ostatně dá velice snadno transponovat na hierarchie pracovní – špičkové pozice dávají člověku větší prostor pro seberealizaci (a zároveň se za ně i líp platí). Naděje na práci, která přináší seberealizaci, je limitovaná nerovnoměrným rozdělením práce i pracovníků; máme práci podřadnou, od které se uspokojení neočekává, a práci nadhodnocovanou, od které čekáme, že naplňuje celý život.

Hierarchie potřeb je teorie vnitřních motivací, dává důraz na vnitřní pohnutky, nikoli vnější odměny. Sugeruje, že váš šéf nemusí ani trestat, ani odměňovat, protože vy máte k práci vlastní vnitřní motivaci: hledáte v ní naplnění a smysl. Tahle pracovní etika je mocná síla. Právě může za to, že mezi dnešními profesionály najdeme tolik zaměstnanců, kteří si berou míň dovolené, než na kolik mají nárok.

Ideu seberealizace skrze práci nevymyslel ani Maslow, ani manažerští poradci, kteří s ní ve dvacátém století pracovali. Můžeme ji stopovat zpátky až k německému sociologovi Maxi Weberovi. U něj najdeme vzývání práce jako duchovního poslání, a ne věci ekonomiky. Tato etika práce, tvrdil Weber už v roce 1905, je základem západního kapitalismu. Etika práce, přesvědčení, že práce sama o sobě je nositelka ctnosti, je ideologie pozoruhodně houževnatá a zároveň mimořádně pružná. Zatímco její určující požadavek – ústředním motivem života má být pilná práce – zůstává konzistentní, odměny, které slibuje, se s ohledem na historické období specificky obměňují – od postupu vzhůru společenskými vrstvami po příslib seberealizace.

Z druhé strany sebenaplnění je vyhoření

Za desetiletí, která uplynula od doby, kdy Maslow s hierarchií potřeb přišel, si teorie vytvořila vlastní život. V osmdesátých letech pevně zakořenila v podnikatelských příručkách a manažerském vzdělávání. Marketingové společnosti například s hierarchií hodnot pracovaly jak ve vlastní reklamní práci, tak i v manažerské průpravě. Vyvedena v ikonickém tvaru pyramidy – sám Maslow ji jako pyramidu nenakreslil – žije hierarchie potřeb dál v učebnicích managementu a internetových memech. Ale nejde o memy a učebnice, signifikantní je, jak myšlenky a ideologie, na kterých hierarchie potřeb stojí, pořád rezonují i v dnešní debatě o práci, společnosti a postavení jednotlivce.

Práce je práce – bez ohledu na to, kolik moderní pracoviště nabízí ledniček s pivem nebo seminářů meditace.

Co jsem začal psát tenhle článek, zjistil jsem, že mě hierarchie potřeb pronásleduje na každém kroku, někdo ji zmínil v mém instagramovém feedu, našel jsem ji v blogu o psaní. Uniknout jejímu příznaku bylo složité taky kvůli tomu, že jsem o etice práce psal ponořený do kultury práce univerzitní. Akademická práce je podobně jako práce v kreativním průmyslu nebo neziskovém sektoru zvlášť náchylná k obřadnému řečnění, že k práci má člověka motivovat a vést jeho vášeň, ne vidina výplaty. Protože proč byste jinak usilovali o doktorát nebo práci v kreativním průmyslu, kdybyste to nemilovali…

Nic neilustruje přísliby i nebezpečí pracovní seberealizace líp než diskuze na téma „dělej to, co miluješ“. Imperativ „dělej to, co miluješ“ rozhodně netrpěl na nedostatek kritiků. Poukazovali na jeho elitářskou povahu, zasazovali se o jasnější vymezení toho, co je práce a co život, a připomínali, že rubovou stranou seberealizace je dost možná vyhoření.

Práce je práce

Nebude každý souhlasit, že práce by mělo být poslání nebo že bychom se měli cele oddat práci. Volání po kratším pracovním týdnu, lepší sociální záchranné síti nebo delší rodičovské dovolené, to jsou všechno ukazuje, že jako společnost si přejeme vyhradit prostor pro život, volný čas a péči. Na úkor práce.

Vůbec netvrdím, že by snad práce neměla dávat smysl nebo že v ní nemůžeme nacházet potěšení. Jen chci upozornit, že bychom se měli pořádně rozmyslit, než přijmeme manažerské ideje o sebenaplnění skrze práci. Hrozí nám, že tak zbezvýznamníme ekonomické a sociální struktury, které práci konstituují. Práce je práce – bez ohledu na to, kolik moderní pracoviště nabízí ledniček s pivem nebo seminářů meditace. A kolik školitelů vám v dobrém úmyslu bude předvádět slajdy s pyramidami.

Z originálu, který vyšel na AEON.co, pro Finmag přeložil Gabriel Pleska

Mimochodem meditace

Na kapitalismu a korporacích se dá oprávněně kritizovat téměř cokoli, zejména pokud zapomeneme, že i ty kritické komentáře vyžadují počítač a proud. Nedávná kritika zavádění meditačních programů ve firmách se nicméně trefuje právě na místo, kde ke stížnostem není důvod. Meditace vystresovaným chudákům v openspacech prostě pomáhá.

Kapitalista ordinuje meditaci, aby lidi líp vyždímal