Kávička, pauzička, stávčička. Co tíží francouzské zaměstnance

Typického francouzského zaměstnance si člověk představí asi tak: do práce nespěchá, přichází nejdřív na devátou, posnídav croissanty a kávu. V kanceláři nejdřív dočte články z Le Monde, které nestačil přečíst v metru, a kolem jedné už je čas obětovat hodinku na oběd a sklenku vína. Pak, aby se neřeklo, zajde ještě na dvě hodinky do kanceláře, než se definitivně vydá domů. Umí si užívat života a nebude si ho kazit nervy z práce. Vyhazovu se nebojí, bdí nad ním všemocné odbory.

Takovéto představy asi přiživily i různé komediální filmy nebo zábavné knihy z francouzského prostředí, ale realita je jiná. Romantických představ o životě v dnešní Francii se člověk spolehlivě zbaví například přečtením autobiografické knihy Skoncovat s Eddym B., ve které autor popisuje neutěšené dětství a dospívání v dělnické rodině.

Tady ani pracovat nezkoušej

Zatímco česká ekonomika několik let kontinuálně roste a země se může chlubit rekordně nízkou nezaměstnaností, kondice francouzského hospodářství je horší a tamní míra nezaměstnanosti je v Evropské unii čtvrtá nejvyšší po Itálii, Španělsku a Řecku.

Když jsem Francouzům říkala, že se zajímám o francouzské pracovní právo, většinou se smáli a říkali, že to mi tedy přejí pevné nervy. Zorientovat se v něm je opravdu poměrně složité. Zároveň je to velmi emotivní a výbušné téma. Stačí si připomenout masivní demonstrace a stávky, které v letech 2016–2017 provázely snahy o reformu zákoníku práce a do nichž se postupně zapojily snad všechny sociální a zájmové skupiny od studentů až po ostřílené stávkaře, totiž strojvedoucí státní železniční společnosti SNCF, která má prozatím v železniční dopravě v podstatě monopol, takže jakákoliv stávka jejích zaměstnanců je velmi nepříjemná.

Hodně Francouzů, se kterými jsem se v životě potkala, mi říkalo, že pracovat ve Francii je těžké a ať to radši ani nezkouším, jestli nechci zažít pořádný stres. Říkala jsem si, co se jim asi tak nelíbí – není snad pravda, že pracují o pět hodin týdně míň než my, mají moře dovolené a stojí za nimi všemocné odbory?

Cože, už zase dovolená?

Ano, pokud jde o délku dovolené, Francouzi si nemají na co stěžovat. Podle zákona mají nárok minimálně na pět týdnů placené dovolené, a to i ti, kteří pracují na částečný úvazek.

V letech 2000–2002 navíc Francie přešla na 35hodinový pracovní týden, čemuž odpovídá sedm odpracovaných hodin denně. V praxi to většinou funguje tak, že máte smlouvu na víc hodin, typicky na 39 hodin týdně (což byla původní pracovní doba), a to, co je nad rámec 35 hodin, si můžete vybrat jako speciální volno; buď máte každý týden půldne pro sebe, nebo si nakupené hodiny spojíte s klasickou dovolenou.

Když se to všechno sečte, mají Francouzi v průměru roční nárok na 33 dní volna. Pokud jde o státní zaměstnance, ti si můžou volno opravdu vychutnat. Mají v průměru nárok na 41 dní dovolené ročně (nepočítáme učitele, to by číslo bylo ještě vyšší).

Někdo by si mohl myslet, že největší nevýhodou tohoto systému je, že se člověk pořád musí trápit, jak se vší tou dovolenou naloží. Dost Francouzů mi ale řeklo, že je spíš stresuje, že kvůli časté dovolené nestíhají pracovní povinnosti, případně že musí zaskakovat za kolegu, který už je zase na dovolené.

Ve zvláštní situaci jsou nováčci ve firmě. Během svého prvního roku nemají automaticky nárok vybírat si dovolenou. Za každý odpracovaný měsíc jim sice nabíhají dny, o jejich uplatnění ale rozhoduje šéf.

Polovině lidí se nelíbí zkrácení pracovní doby

Francie zkracovala na přelomu tisíciletí pracovní dobu ve snaze snížit nezaměstnanost., Vypadalo to jako přímočará cesta k vytvoření nových pracovních míst. Vedlejší pozitivní účinek mělo být větší množství volného času pro zaměstnance.

Efekt na snížení nezaměstnanosti je ale víc než sporný. Nezaměstnanost je teď ve Francii plus minus stejná jako v roce 2000, kdy firmy postupně začaly na zkrácenou dobu přecházet. Tehdy dosahovala 8,1 procenta, ve třetím čtvrtletí roku 2019 byla na 8,6 procenta. Nejohroženější skupinou na trhu práce jsou mladí lidé do 24 let. Nezaměstnanost se týká každého pátého v této věkové kategorii, což je opět nejvíc v Evropské unii po Řecku, Španělsku a Itálii.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Jedním z důsledků redukce pracovní doby bylo zdražení práce. Mzdy a platy totiž zůstaly po zkrácení doby stejné a nepomohlo ani to, že se firmám snížily povinné odvody. Podle francouzského sdružení zaměstnavatelů Medef se kvůli přechodu na zkrácený pracovní týden snížila konkurenceschopnost francouzských firem.

V kontextu zdražování francouzské pracovní síly a konkurenceschopnosti je pro nás zajímavý případ, ke kterému došlo v roce 2014 ve firmě Bosch v městečku Vénissieux u Lyonu. Firma zvažovala možnost přesunutí části výroby do České republiky, což by vedlo ke zrušení tří stovek pracovních míst ve Francii. Tamní zaměstnanci raději souhlasili s navýšením pracovní doby o hodinu týdně bez nároku na zvýšení mzdy, než aby o práci přišli.

K odlivu práce dochází i v oblasti služeb. Není tajemstvím, že například účetnictví pro francouzské firmy dělají lidé v Česku, Polsku, ale i v Indii.

Alespoň částečný návrat k třiceti devíti hodinám týdně je stále diskutované téma. Zkrácený pracovní týden podporujejen zhruba polovina Francouzů. Během prezidentských voleb v roce 2017 byla reforma pracovního práva jedno z nejdůležitějších témat, mluvilo se i o návratu k původní pracovní době.

Emmanuelu Macronovi se na začátku funkčního období skutečně několik změn v pracovním zákoně podařilo prosadit. Úprava se snaží rozhýbat strnulý systém a uvolnit ruce zaměstnavatelům. Firmám se například rozšířily možnosti propouštět z takzvaně ekonomických důvodů, na druhou stranu se zvýšilo odstupné vyplácené propuštěným zaměstnancům. Firmy také získaly možnost po dohodě s odbory zvýšit délku pracovní doby bez plné finanční kompenzace zaměstnancům. Celková situace ale zůstává složitá. Všichni tak nějak tuší, že systém není udržitelný, prosadit ale jakoukoli změnu, která by lidem vzala část jejich výhod, je tu opravdu obtížné.