S Německem ke dnu? Očima expertů

20. 12. 2019

27 144

Česko by mohlo problémy německého hospodářství pořádně odskákat. Jak moc jsou naše ekonomiky provázané? A záleží jen na automobilovém průmyslu?

Německo je země, se kterou se v posledních třiceti letech často porovnáváme. Občas je to povzbudivé, jindy spíš pro masochisty.

Zvlášť když vzpomenete na politiky, kteří na začátku devadesátých let občanům slibovali, že se „už brzy“ dočkají německých platů. K těm se sice blížíme jen šnečím tempem a do životní úrovně Němců máme taky ještě hodně daleko, hospodářská provázanost s jednou z nejvyspělejších ekonomik světa se nám ale dost vyplácí. Samozřejmě především v době hojnosti, kdy se firmy nebojí investovat a spotřebitelé utrácet.

Jenže co když se kola zatím dobře mazaného stroje zadrhnou? Jak moc nás může bolet, když se západním sousedům přestane dařit? Německo se v posledním roce potýká s průmyslovou recesí. Hodně patrné je to v automobilovém průmyslu, na který je české hospodářství výrazně navázané. Ani příští roky podle všeho nebudou pro německé automobilky zrovna nejšťastnější. Obchodní války USA s Čínou, brexit ani posun k „zelenějšímu“ automobilismu jim do karet nehrají. Podle některých ekonomů přichází čas, kdy by se Česko mělo vážně zamyslet nad pozicí německé montovny.

Co na provázanost české a německé ekonomiky říkají respondenti naší pravidelné ankety? Jak moc nás může poškodit hospodářské klopýtnutí Německa? Je pro osu Německo-Česko klíčový jen automobilový průmysl? Jak se případně bránit?

Obecně se má za to, že když ekonomiky Německa nebo USA dostanou rýmu, česká ekonomika musí dostat chřipku. Ale historie ukazuje, že hned několikrát přestála recese v Německu nebo USA pozitivním růstem. Například letos prošel německý automobilový průmysl dvojciferným poklesem (od ledna do října průměrný pokles o 11 procent). Vzhledem k propojenosti ekonomik by někdo opět mohl očekávat pokles i českého autosektoru. Rostl o tři procenta.

Jak je to možné? Pokles výroby v Německu neznamená, že klesá poptávka po autech. Registrace nových aut v Německu v závěru roku roste o 15 procent meziročně. Ale nejde jen o Německo. Ve Francii plus devět procent, Itálie plus osm. Německé automobilky nezvládly tak dobře jako ty české přechod na nové kontroly emisí, ale i špatně odhadly, jaké typy aut budou lidé chtít (lidé chtějí SUV, ne malá auta). Proto, navzdory poklesu výroby aut a autodílů v Německu, vývozy aut a autodílů z Česka do Německa rostou; za deset měsíců to bylo o sedm procent. Dalo by se říct, že čeští výrobci aut letos zachraňovali dovolené a Vánoce německým spotřebitelům. To neznamená, že český průmysl zůstane ušetřen poklesu. Ale v žádném případě nemusí klesnout celá ekonomika, protože to, co zůstává velmi silné, nejen v Česku, ale dokonce i v Německu, tak jsou služby.

Česká ekonomika je s Německem pevně svázaná. Podíl Německa na exportu žádné jiné země netvoří 31 procent, jako v případě Česka. Vazby jdou napříč celým zpracovatelským sektorem. Z analýzy světových input-output tabulek (WIOT) vyplývá, že se exportní poptávka podílí na výkonech české ekonomiky ze 43 procent a německé ze 34 procent. Hrozbou pro obě země je tedy výpadek globální exportní poptávky, pro Česko je ale hrozba větší. Dopad nepříznivých faktorů jako obchodní války a brexit zatím zvládala česká ekonomika zdánlivě lépe než německá, což mohlo být způsobené mimo jiné dvěma krátkodobými okolnostmi. Jednak tuzemské podniky dlouho těžily z velkého objemu dříve nasmlouvaných zakázek, jednak se dařilo Škodě Auto díky dobře načasované obměně modelové řady ukusovat větší díl z koláče stagnující poptávky po autech v Evropě. Do budoucna vidím pro tuzemské exportéry jako největší výzvu zachování cenové konkurenceschopnosti, což se samozřejmě neomezuje na export do Německa.

Ať se za hranicemi děje cokoliv, odpověď je vždy v konkurenceschopnosti. Německo má sice problémy z důvodu brexitu či obchodu s Čínou, ale také v situaci, kdy je automobilový průmysl na rozcestí, narazilo na problém drahé práce. To může být časem problém i v Česku, pokud nebudeme pracovat na tom, abychom dokázali konkurovat něčím jiným než jen nižšími mzdami, tedy skrze vzdělání, využívání nových technologií, kvalitu institucí atp. V každém případě izolovaný ostrov nejsme. To, že nás německé problémy dohánějí, je na českém průmyslu evidentní. České automobilky sice v produkci rostou, ale řada dodavatelů souvisejících více či méně s tímto sektorem je v útlumu.

Německý průmysl zápolí kromě dopadu obchodní války USA a Číny a z ní plynoucí nejistoty také s rostoucí cenou emisních povolenek, zdražující elektřinou či přísnými emisními regulacemi automobilek. Jinde ve světě si na sebe takový bič neupletli, takže Německo ztrácí část své globální konkurenceschopnosti. Do výraznějšího plusu už jej není s to dostat ani levné euro, které je slabší, než by byla marka, protože se tiskne ne velkém ve jménu záchrany předlužené Itálie či Řecka před bankrotem. Odcházející kancléřka Merkelová už nemá autoritu, aby prosadila zásadnější opatření, i kdyby chtěla, a „dožívá“ v úřadu ze starých reforem socialisty Schrödera. Z takového stavu těží Francie, která má momentálně nad Německem v mnoha ohledech ekonomicky navrch.

Prezident Macron není k zemím Visegrádské skupiny tak shovívavý jako Merkelová, protože francouzská ekonomika je na nich coby levných subdodavatelích mnohem méně závislá než ta německá. Ekonomické slábnutí Německa tedy znamená, že lze čekat intenzivnější Macronovo mentorování zemí Visegrádu. A také to, že země typu Česka ztratí v Bruselu část vlivu, který v nepřímé podobě dosud měly právě coby subdodavatelé Německa, tedy ekonomického motoru Evropské unie.

Bohužel, Německo opravdu ekonomickou hrozbu pro Česko představuje, a to hlavně pro český průmysl, který je na německý velice silně navázaný. Vliv Německa lze v přímém přenosu sledovat v automobilovém průmyslu, tam už se varovné signály objevují. Některé automobilky začaly zkracovat pracovní dobu a podnikají další kroky, aby snížily náklady. Nejde ale jen o samotné automobilky, ale o celý sektor firem, který je na ně navázán.

Průmyslu škodí i probíhající obchodní válka, kde se pravidla hry a cla mění s každým dalším „tweetem“ prezidenta Donalda Trumpa. Nejen českou ekonomiku, ale i německou také tíží módní „enviromentální“ tažení politiků za zelenějším světem, které firmám, elektrárnám, továrnám zvyšuje náklady bez kloudného efektu.

Německo je kvůli globálnímu obchodnímu napětí déle než rok v průmyslové recesi. Výroba průmyslových podniků spadla celkově o skoro deset procent a je na úrovních z počátku roku 2016. A je malý zázrak, že to zatím prakticky vůbec nepocítil německý spotřebitel. Za odolností německé peněženky stojí jedna důležitá věc – rekordně dlouhý boom na německém pracovním trhu. Počet zaměstnaných v Německu nepřetržitě posledních deset let roste. Podobně jako v Česku tak nějakou dobu není kde brát nové zaměstnance. A to tlačí vzhůru mzdy, které rostou poslední dva roky na Německo velice svižným tempem (přes tři procenta). To je velice důležitá a příjemná zpráva také pro Česko. Český průmysl, podobně jako například polský nebo slovenský, je daleko víc propojený s finální spotřebou samotných Němců. A současně je o poznání méně svázán s německými průmyslovými podniky, vyvážejícími do Číny nebo jiných asijských zemí.

Klíčovou otázkou tedy je, jak dlouho a jak hluboko může ještě německý průmysl padat. I současná odolnost německého spotřebitele má totiž své hranice. Poslední čísla ukazují, že čtvrtý kvartál bude sice ještě ve znamení dalšího propadu výroby, na druhou stranu předstihové ukazatele a nálady už hlásí opatrný obrat k lepšímu. A tomu by mohl pomoci I větší klid na čínsko-americké frontě a jasněji narýsovaná brexitová mapa (tedy alespoň pro nejbližší měsíce).

Ohodnoťte článek

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Další články autora