Očima expertů: Chcete nižší daně?

Sliby, že se budou snižovat a zjednodušovat daně slýcháme často. Aspoň jednou za čtyři roky. Většinou je to prachobyčejná předvolební sci-fi. Ukázkovým příkladem je zdanění práce, jedno z nejvyšších v celé Evropě. Podle žebříčku OECD za rok 2018 musí český zaměstnanec s průměrným platem počítat se sedmým nejvyšším zdaněním ze všech členských států této organizace. Z jeho výdělku stát na daních sebere přes 43 procent. Žebříčku kraluje Belgie, ve které průměrně vydělávající člověk přijde na daních dokonce o takřka 53 procent příjmu. Následuje Německo s přibližně 50 procenty.

Někteří ekonomové upozorňují, že taková mezinárodní srovnání nedokážou úplně přesně odrazit lokální daňová a mzdová specifika. – vezměme si ostatně zrovna Česko a jeho výpočet čisté mzdy, ve kterém zdravotní i sociální pojištění platí částečně zaměstnanec a částečně zaměstnavatel. Ve výsledku je výpočet poměrně neprůhledný (proto ostatně byla – se spornými výsledky – zavedena takzvaná superhrubá mzda). Nejde ale o závody, takže promýšlení správné metodiky srovnání můžeme nechat statistikům. Jestli budeme v žebříčku o příčku výš nebo níž, na tom zase až tak nesejde. Podstatné je, že český stát zaměstnance rozhodně nešetří. Vysoká cena práce samozřejmě taky snižuje ochotu firem zaměstnávat. Přestože se o tuzemském zdanění práce mluví dlouho, na daňovou reformu, která by ho chtěla řešit, nenašla žádná z posledních vlád dost odvahy. Nejspíš i proto, že daň z příjmu fyzických osob je naprosto zásadním příjmem veřejných rozpočtů.

A co si o zdanění práce v Česku myslí ekonomové, politici a zástupci zájmových sdružení? Je to velký problém, se kterým by měla vláda a parlament něco dělat? A pokud ano, jak to udělat, aby to příliš nezasáhlo státní rozpočet?

Michal Brožka

ekonom Komerční banky, lektor Unicorn College

Sice si myslím, že se najde řada důležitějších problémů, ale je fakt, že v mezinárodním srovnání je zdanění práce v Česku velmi vysoké a snižuje naši konkurenceschopnost. V žebříčku konkurenceschopnosti GCI Světového ekonomického fóra jsme v ukazateli zdanění práce ze 141 hodnocených zemí na 35. místě. A na chvostu se v tomto ukazateli negativního vlivu zdanění na ochotu pracovat pohybujeme dlouhodobě. Celkově jsme v žebříčku konkurenceschopnosti na místě 32., což není tak zlé, ale nezlepšujeme se a toto je jedna z brzd. Je ale pravda, že například Belgie je na tom ve zdanění práce ještě hůř a její konkurenceschopnost je dle GCI indexu na 22. místě. Německo je v hodnocení zdanění práce na stále nepěkném 99. místě a z hlediska celkové konkurenceschopnosti na sedmé příčce. Takže opakuji není to asi klíčová věc, ale naši konkurenceschopnost to snižuje, takže by s tím vláda něco dělat měla.

Ilona Švihlíková

ekonomka, expertka ČMKOS

O vysokém zdanění práce se tu mluví poměrně dost, ale často se míchají jablka a hrušky. Pojistné se totiž „připlácne“ k daním a hotovo. Druhá věc je, že útoky na „nemzdové náklady práce“ trvají už hodně dlouho a jakéhosi záhadného důvodu se často považují za dominantní problém české ekonomiky. Já za tím vidím hlavně snahu nechat oslabit veřejné rozpočty a pak se zase vrhnout na privatizaci, abychom při dobývání renty nezaostávali za jinými státy. Debatu o snižování zdanění práce bych otevřela tím, ať tedy začneme pořádně zdaňovat majetek, protože majetkové daně u nás de facto neexistují.

Michal Skořepa

ekonom České spořitelny

Hodnocení stupně zdanění práce včetně veškerého placeného pojistného závisí na úhlu pohledu. Z pohledu daňových výnosů je Česko velmi blízko evropskému průměru: podle čísel Eurostatu pocházelo ze zdanění příjmů domácností v loňském roce zhruba 55 procent všech daňových příjmů českého veřejného sektoru, přičemž průměr za celou Evropskou unii je o dvě procenta vyšší. Naproti tomu z pohledu daňových sazeb patří Česko k zemím se spíše tvrdším zdaněním: takzvaná implicitní daňová sazba počítaná Evropskou komisí vychází pro Česko za rok 2017 kolem 40 procent, zatímco evropský průměr je o čtyři procentní body nižší.

Toto prosté srovnání se tedy zdá ukazovat, že zdanění práce je v Česku poměrně tvrdé. Na druhé straně ale právě ve státech, jako je Česko, Maďarsko, Belgie nebo třeba Rakousko, kde je zdanění práce vysoké, financují veřejné rozpočty výraznější část příjmů lidí v pozdním věku než v zemích s mírnějším zdaněním práce. Není tedy divu, že vlády více zatížené vyplácením důchodů více zdaňují práci. Srovnávání vládních příjmů je zkrátka ošidné, pokud nejsou srovnatelné vládní výdaje.

Ostatně vývoj v posledních letech, kdy pozorujeme prudký růst mezd a nárůst zaměstnanosti na historicky rekordní úrovně, ukazuje na to, že nastavení zdanění práce v Česku poptávku po pracovní síle nijak zvlášť nedusí. A pokud začne být limitující, může působit jako jedna z pák posunujících Česko směrem k větší automatizaci.

Jaroslav Vostatek

ekonom a pedagog

Vysoké zdanění práce je především odrazem nízkého zdanění kapitálových příjmů v Česku. Obojí je daňovou distorzí a vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala prosadit „návrh nové koncepční zákonné úpravy daní z příjmů, která nově upraví zdaňování a systém pojistných odvodů z těchto příjmů s cílem zjednodušit daně a eliminovat daňové distorze“. Odpovídající daňová reforma je poměrně jednoduchá: stačí integrovat zaměstnanecké pojistné do daně z příjmů fyzických osob; sazba daně se zvýší z 15 procent ze superhrubé mzdy na 31,1 procenta z příjmů fyzických osob. Přitom sloučíme pojistné placené zaměstnavateli, včetně pojištění odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání, do jednotného sociálního pojistného se sazbou 34 procent z mezd, odváděného na jedno inkasní místo. Se zrušením výdělkového stropu u dosavadního sociálního pojistného můžeme zrušit i solidární zvýšení daně. Se zbytečným zdravotním pojistným zanikne i jeho placení „osobami bez zdanitelných příjmů“; tento výpadek veřejných příjmů bude uhrazen snížením režie výběru pojistného (od sedmi zdravotních pojišťoven). Vše se promítne do rozpočtového určení daní, aby nikdo „nepřišel zkrátka“.

Mikuláš Ferjenčík

poslanec za Piráty

Vysoké zdanění práce v Česku považujeme za vážný problém a dlouhodobě ve Sněmovně usilujeme o jeho snížení. Za problém považujeme, že daňové slevy (především základní daňová sleva na poplatníka) jsou konstruovány jako pevná částka, takže vlivem inflace a růstu mezd jejich reálná váha neustále klesá. Proto navrhujeme jednorázové zvýšení těchto slev a jejich pravidelnou valorizaci. Dále v rámci pirátského rezortního týmu Finance pracujeme na větší revizi daňového systému, která bude směřovat právě k výraznému snížení daňového zatížení práce. Za jeden ze zdrojů, které mohou pokrýt část z tohoto výpadku příjmů státní pokladny považujeme zdanění těžby nerostných surovin, které je u nás extrémně nízké. Obrovský ekonomický přínos pro stát by mělo i snížení počtu lidí v nesplatitelných exekucích, kteří jsou nyní nuceni fungovat v šedé ekonomice.  

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Czech Fund

V Česku jako by se někdy zastavil čas. Před bezmála dvaceti lety, v únoru roku 2000, zveřejnila Evropská nadace pro vzdělávání zprávu Zaměstnanost a pracovní trh v ČR. Jako klíčový problém tuzemské ekonomiky identifikovala už tehdy – vysoké zdanění práce. Od té doby se nic nezměnilo. Leda k horšímu. Daňové zatížení práce (ukazatel OECD „tax wedge“) vzrostlo mezi lety 2000 a 2018 podle dat OECD z 42,6 na 43,7 procenta. Průměrná hodnota za celou OECD je 36 procent. Ze zemí bývalého východního bloku je na tom hůře jediná: Maďarsko. Ale tam se trend alespoň zlepšuje, mezi lety 2000 a 2018 tam daňové zatížení práce kleslo z 54,7 na 45 procent. I Maďaři tedy dost možná zakrátko budou mít nižší zdanění práce než Češi. Pak bude jednoznačně platit, že Češi mají v rámci OECD poměrně nízké výdělky, odpovídající charakteru ekonomiky coby montovny a mnohem nižší než na Západě, a ještě k tomu vysoce nadprůměrně zdaněné. Čeští politici si ale na vysoké zdanění práce zvykli. Nedokážou si bez něj představit správu země. Vstříc jim vychází navíc i centrální banka. Když v roce 2013 hrozilo, že čeští exportéři ztratí konkurenceschopnost na zahraničních trzích a politici přijdou o daňový příjem do státní poklady, intervenčně oslabila korunu. Koruna zůstává slabá dosud. Takže exportéři zuřivě vyvážejí, česká subdodavatelská montovna vyrábí dále pro Německo jako vzteklá, a to vše za celkem levný peníz pro českého nádeníka, a aniž by se tuzemští politici a na ně navázaný parazitující establishment museli jakkoli uskromňovat. Bravo!

Daniel Münich

ekonom a pedagog, CERGE-EI

Z pohledu čistě ekonomických motivací lze za zdanění práce považovat trojici daně z příjmů fyzických osob, odvody na sociální a zdravotní pojištění. Z hlediska celkového zatížení nákladů práce jsou zdaleka nejdůležitější sociální odvody, na kterých se odvede téměř dvojnásobek toho, co na daní z příjmu. Tomu odpovídají i jeho mnohem vyšší sazby. Pro dominantní část zaměstnanců navíc představují oba odvody poměrně vysokou rovnou (!) daň uvalenou bez ohledu na to, zda vydělávají hodně, nebo málo. Daňová progresivita je tedy u nás velmi nízká. To snižuje atraktivitu práce, tedy ochotu pracovat či pracovat oficiálně, hlavně u nízko-výdělkových lidí, jejichž nabídka práce je na zdanění nejcitlivější. A nejde jen o nízko-vzdělané či zdravotně či jinak znevýhodněné. Omezuje to i zájem o částečné úvazky a snižuje atraktivitu práce druhých méně vydělávajících v rodinách s menšími dětmi. Proto se takové úvazku v Česku vyskytují mnohem méně než jinde.

Česko si ale „díky“ vysokému zdanění práce může dovolit luxus extrémně nízkého zdanění nemovitosti bez ohledu na jejich cenu. Je nám sice ze zahraničí dlouhodobě doporučováno skladbu daní překopat, ale pro to dlouho nebyla a stále není politická vůle. Vládě se nabízí plošně sociální odvody snížit a zvýšit daň z příjmů včetně její progrese. Taková změna ale vyžaduje rozdělení současného průběžného důchodového systému na základní rovný důchod financovaný z daně z příjmu a na zásluhovou část financovanou z pojistného. To by se ale musela nejdříve dohodnou vláda, potažmo klíčová ministerstva, pod které agendy spadají, tedy práce a financí. A tam se shoda hledá opravdu hodně špatně, vlastně už dvacet let. Kompromisem by mohlo být snížení sazeb pojistného u nízkopříjmových osob, například podle návrhu IDEA, ale i to je zatím nedosažitelný kompromis.

Ještě stojí za připomenutí, že v některých zemí sice mají nízké pojistné, ale z čistých příjmů si lidé musí někde povinně spořit na důchod, ale to v sazbě celkového zdanění práce není vidět. Dlouhé roky se mluví o problémech, jako je obrovský rozdíl ve zdanění OSVČ a zaměstnanců nebo strop na platby sociálního pojištění, který do systému zavádí silnou a nesystémovou daňovou regresi. Zásadní změny příjmových daní politici hovoří již dlouhá léta, ale reálně se podařilo řešit jen velmi okrajové věci.