Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Co je veřejné a co je soukromé II

José Luis  Ricón
José Luis Ricón | 15. 9. 2019 | 43 komentářů | 2 966

Včera jsme představili několik provokativních úvah na téma: co když slova soukromý a veřejný můžou nebo dokonce začínají znamenat něco jiného, než jsme si vždycky mysleli. Dnes přidáváme sadu znepokojivých otázek. Intelektuální výzvu pro otevřené hlavy.

Co je veřejné a co je soukromé II

IV: Myšlenkové experimenty s otevřenými hranicemi

Jsem zastáncem postupného otevírání hranic. V době internetové blogosféry jsem při jejím zkoumání narazil na debatu, jestli dává smysl otevřít či neotevřít hranice vlastního domu, vesnice, města nebo celé země.

V případě svého vlastního bydlení se všichni shodovali, že je v pořádku omezit do něj přístup z libovolného důvodu, i kdyby to byl třeba zákaz vstupu lidem jedné konkrétní rasy.

V případě ostatních měřítek měli příznivci otevřených hranic obvykle za to, že majitel nebo správce dané oblasti by neměl nikomu bránit v příchodu nebo odchodu, zatímco všichni ostatní říkali, že omezení dávají smysl, ale jen v případě cizinců.

Pak tu máme ale případ Benátek i dalších měst, která zavedla kontroly turistů nebo vstupní poplatky, aby odradila obyvatele odjinud. Tuhle praktiku jsem z pohledu otevřených hranic rozebranou neviděl. Osobně si myslím, že města určitou kontrolu nad tím, kdo do nich smí, mají, a že můžou dělat rozhodnutí, která jejich vlastní obyvatele upřednostňují i před potenciálními novými usedlíky. Státy ne, ale městské státy by pro mě spadaly do kategorie měst.

Když jsem se byl loni podívat v Římě, celý zážitek mi pokazily davy turistů. Kdybych byl obyvatelem Říma, chtěl bych mít v téhle otázce slovo. Z pohledu efektivity jde prostě o to, že prostor ve městech není neomezený a lidé jsou chodící negativní externality. Davy jsou od určité koncentrace nepříjemné.

Vede to k přemýšlení o městech jako o potenciálních vězňových dilematech. Je snadné představit si pěkné místo, kde se dobře žije právě proto, že na něm není příliš mnoho lidí. Občasný nový soused mu neuškodí, a tak se může nastěhovat. Moc velký počet nových usedlíků ale brzy může místo zkazit. Zamezit tomu může právě místní kontrola pohybu. Postoj NIMBY je v některých případech správný.

Jarní Finmag

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Až nám technologie rozvážou ruce. Popularizátorka umělé inteligence Sara Polak o revolučních dobách, ve kterých žijeme.

Dobrou! Téma čísla – spaní. Pavel Jégl zkoumá, jak spali předkové. Lifehacker Tomáš Baránek líčí, jak zkoumá, jak spí on sám. Fyzioložka Zdeňka Bendová o biorytmech a světle.

Učit se, učit se atd. Tematický blok o vzdělávání a kariéře. Česko rekvalifikuje, i když o tom úřady práce, nevědí, píše Jiří Hovorka. Nevyužili jsme historickou šanci zničit maturity, lituje Vojtěch Dobeš. Robert Vlach o údělu celoživotního vzdělávání u volnonožců.

FIN. Ve finanční části magazínu Dominik Stroukal a investeens. Petr Kučera sleduje bankovní novinky. Balík textů o realitách a realitních fondech.


V: Rodiny

Rodiny jsou také soukromé vlády, ale existují všeobecně přijímaná omezení toho, jaké mají pravomoci. Tato omezení jsou jiná než omezení liberální demokracie: rodiny obvykle demokratické nejsou, fungují přinejhorším jako diktatury, přinejlepším na základě shody – což se ale bere jako správné. Do rodiny patříte zpočátku nedobrovolně (souhlas můžete podat hypoteticky nebo implicitně), ale obecně platí, že ji za určitých podmínek, například rozvodu, můžete kdykoliv opustit. Nebylo to tak vždycky, v minulosti bylo manželství na celý život, od té doby se ale věci posunuly k lepšímu.

VI: Lockovo venditio

Filozof John Locke v jednom svém méně známém díle píše o tom, jaká cena by byla spravedlivá v situacích, které instinktivně vedou k nespravedlnosti. Pro příklad: obchodník s obilím dorazí do města stiženého hladomorem. Pokud běžně prodává obilí za deset zlatých, může si teď říct o víc než deset? Podle Locka ano, ale s háčkem: spravedlivá cena je tržní cena a tržní cena je taková, která by na daném místě platila v konkurenčním prostředí. Obchodník tedy smí přihlédnout k místním podmínkám (hladomor), ale nesmí zneužít svou tržní sílu. Tahle myšlenka má dalekosáhlé dopady, protože ospravedlňuje státní regulace například firem zajišťujících veřejné služby nebo přirozených monopolů, zároveň je ale poměrně libertariánská – a libertarianismus je na důvody ke státnímu nátlaku dost přísný.

VII: Návrh Posnera a Weyla

S výše uvedeným nepřímo souvisí kniha Erica Posnera a E. Glena Weyla Radical Markets (Radikální trhy). Navrhují v ní model, ve kterém každý veřejně oznámí cenu, za kterou by (potenciálně) prodal cokoliv, co vlastní, a pak zaplatí daň ve výši zlomku uvedené částky, aby se zajistilo, že lidé budou ve svých odhadech upřímní. Autoři nenavrhují zajít tak daleko, že byste museli dát do dražby svůj zubní kartáček, ale tvrdí, že jejich mechanismus by šel snadno využít například v případě půdy. Směřuje jejich nápad k veřejnému, nebo soukromému vlastnictví? Kapitalismu, nebo socialismu? Těžko říct: jde o návrh, který oslabuje vlastnictví a posunuje zaměření majetku směrem k veřejnému dobru, konkrétně k efektivitě.

Četli jsme a myslíme si

Radical Markets obálka

Naivní pravicově liberální spisek autorů, jejichž rozhled končí poslední stránkou týdeníku The Economist? Kniha je překvapivě dobře promyšlená, plná pozapomenutých nápadů a překypující étosem nic není vytesané do skály, budoucnost je taková, jakou si ji uděláme. Což zvlášť potěší u liberálních pravičáků, od kterých je tak často slyšet, ať se radši ničím nehýbe, že se to jinak rozbije.

Radical Markets: všecko na prodej

Stejně lze ale namítnout: je správné nabídnout do aukce doslova všechno? Odpovězte si, jak chcete, ale je zjevné, že pro věci, které na škále dopadu směřují k veřejnému – tedy třeba půda a nemovitosti – je odpověď spíše ano. Platí to zejména v obzvlášť zalidněných oblastech, kde by vaše neochota prodat je za tržní (tedy podle Locka „spravedlivou“) cenu znamenala pokus o vykořisťování kupců.

Není těžké si představit, že někteří lidé budou chtít vlastnit – ve skutečném slova smyslu – dům navždy, zatímco jiným na tom nesejde. To, o co bychom přišli ztrátou jistoty, že nám v aukci nikdo neodkoupí dům, bychom získali v efektivitě územního plánování. V Singapuru propůjčuje stát developerům půdu na 99 let. Po uplynutí této doby je možné zápůjčku prodloužit, ale pokud by vláda chtěla třeba přebudovat systém veřejné dopravy, nemusí nikoho vyvlastňovat – stačí počkat, až smlouva vyprší. Návrh Posnera a Weyla by umožnil jít touhle cestou rychleji.

VIII: Nozickovo napajedlo

Představte si pustý ostrov. Moře na něm vyplaví trosečníka a ten pak ohradí jediný zdroj pitné vody, který na ostrově je. Pak se ale objeví další člověk. Může první trosečník (v morálním slova smyslu) odmítnout poskytnout vodu tomu druhému, byť za spravedlivou cenu? Odpověď filozofa Roberta Nozicka – stejně jako většiny lidí – je ne: trosečník se o vodu musí podělit. Nozick odkazuje na Lockovu podmínku, ale i tahle situace spadá do kategorie veřejného: protože má ostrovní napajedlo velký dopad na ostatní – ovládat zdroj vody je otázka života a smrti – stává se veřejným, i když nedošlo k podepsání žádné smlouvy.

IX: Facebook, Google, Twitter

V poslední době zaznívá volání po tom považovat tyto firmy a platformy za veřejnou službu a podle toho je patřičně regulovat. Jiným velkým společnostem v minulosti se to přitom nestalo. Jistě, někteří lidé technologické giganty obviňují ze zneužití jejich dominantního postavení a z toho, že se z nich staly monopoly – já si myslím, že to tak není, a že Evropská unie se v tomhle ohledu hluboce mýlí. Nejdůležitější je ale argument, že k regulaci musí dojít kvůli klíčové roli, kterou sociální sítě hrají a budou hrát v dnešní společnosti, především v otázkách politického diskurzu.

Klasický a správný protiargument – že s „vlastním Facebookem“ může přijít kdokoliv a že jeho předchůdce MySpace taky nevydržel věčně – v tomhle případě neplatí. Nemluvíme o možnosti, ale o skutečnosti: jde o dopady, které mají rozhodnutí technologických firem tady a teď. Jejich povinnost být obzvlášť obezřetní v tom, co dělají, je pro mě neoddiskutovatelná. To, jestli ji vynutit zákony, nebo interními procesy, je podle mě zatím něco, co by si platformy měly rozhodnout samy.

X: Humova loď

Představte si, že osoba A unese osobu B a uspí ji. B se o něco později probudí na lodi uprostřed oceánu (dejme tomu, že je 17. století). Co může kapitán lodi od unesené osoby chtít? Námořníci mají na rozdíl od ní své smluvní závazky, a tedy i práva a povinnosti. Navíc nemůže jen tak odejít – je uprostřed oceánu. Co se od ní může žádat – a dluží jí někdo něco? Odpověď: unesená osoba nemá povinnosti námořníka, ale musí vykonat podíl práce a má právo na podíl potravin, pokud je jich dost. Dopad, který kapitán má na život oné osoby, je příliš velký.

XI: Ostromovská vláda

Jakou autoritu má organizace založená kvůli řízení zdroje, který by byl jinak z nesprávně nastavených pohnutek spravován špatně? Zdá se, že je rozdíl mezi gangem, který nutí lidi dělat, cokoliv se mu zachce, a gangem, který nutí rybáře míň rybařit, protože když to neudělají, nezbudou ve vodě žádné ryby.

XII: Pár obecných vzorců

Jaká omezení plynou z toho, že je entita kvůli svému dopadu veřejná? Uvažovat můžeme o těchto:

  1. Je snadné opustit ji nebo se k ní přidat
  2. Řešení koordinačních problému, i silou, pokud je to nutné
  3. Pokud existují dlouhodobé závazky, nejsou na až příliš dlouhou dobu
  4. Do jisté míry veřejné zaměření
  5. Je nesprávné zavádět omezení, které nesouvisí s bodem 2

Pokud bude budoucnost patřit mnoha soukromým vládám na různých úrovních místo jediné suverénní, předpokládám, že to, jak jsou dobré, se bude hodnotit podle těchto pěti kritérií.

Z autorova webu Nintil a s jeho souhlasem pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský

Autor článku

José Luis  Ricón

José Luis Ricón

José Luis Ricón se narodil ve Španělsku, kde na Technické univerzitě v Madridu vystudoval průmyslové inženýrství. Ve studiu pokračoval v britském Cranfieldu, kde získal titul v oboru aerodynamiky. V současnosti žije v Londýně, kde pracuje v oblasti strojového učení. Na svém blogu Nintil se věnuje politické filozofii, ekonomii a dalším tématům.