Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Co je veřejné a co je soukromé

José Luis  Ricón
José Luis Ricón
14. 9. 2019
 8 071

Dlouhé a ne zrovna jednoduché čtení ve dvou dílech. Nadešel čas podrobit zkoumání dva zásadní pojmy. Vyzkoušejte si několik provokativních myšlenkových experimentů podle Josého Luise Ricóna.

Co je veřejné a co je soukromé

Slova veřejný a soukromý se tradičně používají, když mluvíme o věcech do jisté míry spojených se státem, a o těch, které s ním spojeny nejsou (plus je tu jakýsi mezistupeň, který představuje partnerství veřejného a soukromého sektoru). Existuje ovšem jedno další dělení veřejného a soukromého: z hlediska vlastnictví na jedné a zaměření na druhé straně. Obchodní společnosti jsou soukromé organizace, které sledují soukromé cíle, charity jsou soukromé organizace, které sledují veřejné cíle, místní samosprávy jsou veřejné organizace sledující veřejné cíle a státní investiční fondy jsou veřejné organizace sledující soukromé cíle (pokud se tedy chovají jako běžné fondy a maximalizují zisk).

Vlastnictví vyjadřuje, kdo má poslední slovo v otázce majetku a toho, jak se s ním nakládá. Zaměření říká, jestli má daná entita cíle týkající se jí samotné – tedy nejčastěji zisk, ale neplatí to vždycky: příkladem neziskové, neveřejně zaměřené a soukromé entity je rodina. Veřejné zaměření má oproti tomu ta entita, která má za cíl prospěch jiných, ať už konkrétní skupiny, nebo společnosti jako celku.

Rozdíl mezi veřejným a soukromým má ovšem ještě jeden podceňovaný rozměr, který v našem uvažování málokdy hraje roli a na který bych rád upozornil: dopad.

Čím větší dopad organizace má, tím veřejnější je. Od ostatních zmiňovaných kritérií se tohle liší tím, že mravní otázky, které jsou s ním spojené, nejsou implicitní, ale explicitní. V soukromé společnosti regulují chování jednotlivců smlouvy, ve veřejných organizacích statuty a stanovy. A o co mi jde: pokud entita zvýší svůj dopad na ostatní, její morální závazky se změní, i když její struktura a vlastnictví zůstanou stejné. Protože je tenhle rozměr neurčitější než ostatní a v posledních letech se stává čím dál výraznějším, tvrdím: Rozdíl mezi veřejným a soukromým se stírá. Označení veřejné a soukromé budeme víc a víc brát za šedou zónu – používat je budeme spíš jako škálu než jako indikátor vlastnictví a zaměření.

K téhle myšlence jsem došel postupně, na základě několika různých východisek, která uvádím níže, a o podobném tématu jsem psal už v roce 2015.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


I: Soukromé centrální plánování

Před desítkami let se debatovalo o tom, proč nefunguje centrální plánování. Rakouský ekonom Ludwig von Mises měl za to, že důvodem bylo, že v Sovětském svazu neexistovalo soukromé vlastnictví – nemohly se tak správně nastavit ceny a bez správně nastavených cen není možné racionálně plánovat. Ačkoli to tak snad na první pohled nevypadá, nedává to moc smysl. Představte si, že Stalin prodá celý Sovětský svat, všechnu půdu i majetek, do soukromých rukou. Nový majitel pak nechá vše při starém. Když je teď Sovětský svaz soukromým vlastnictvím, bude fungovat ekonomická kalkulace? Bude fungovat stejně jako předtím, že?

Tvrzení dalšího rakouského ekonoma, Friedricha Hayeka, bylo mnohem smysluplnější: nutné není soukromé vlastnictví, ale vlastnictví v rukou mnoha majitelů. Předpokládám, že odpověď na otázku, jak nejlépe distribuovat prostředky k jejich – alespoň podle ne tak docela neutrálního pojetí optimality – optimálnímu využití, je podle učebnic ekonomie dokonale konkurenční tržní prostředí. Osvícená ekonomická odpověď pak je, že taková podmínka může být ve skutečném životě volnější: je postačující, ale ne nutná. Faktem je, že Hayekova myšlenka oslabuje argument výhodami soukromého vlastnictví jako takového, který často používají libertariáni. Relativní úspěchy ekonomického plánování v malém měřítku ukazují, že úskalí centrálního plánování neleží v povaze vlastnictví, ale v jeho rozsahu – neboli dopadu.

II: Singapur

Singapur je pro mě takový Apple mezi zeměmi. Není nastavený liberálně, ale jako velmi specifické prostředí pro život, od přísného trestněprávního systému po pronajímání státní půdy obyvatelům na 99 let. Pokud se vám to líbí, je to skvělé místo k žití. Pokud ne… máte smůlu.

Představte si, že skutečný Apple nahází všechny svoje hromady peněz do oceánu, respektive koupí za ně písek, ten vysype do moře a vybuduje Singapple, kde platí podobná pravidla jako ve skutečném Singapuru. Vsadím se, že by z něj libertariáni byli nadšení a že by se stal terčem výsměchu levice, která by ho odsoudila jako korporativistickou dystopii. Fakticky by byl ale Singapple stejný nebo lepší než Singapur. Byť by byl jednoznačně v soukromých rukou, Apple by měl na starosti mechanismy zvyšující blahobyt jeho obyvatel a celkovou koordinaci území, které jsou obvykle spojovány se státy – a Singapple by byl tedy ve své snaze o ziskovost veřejně zaměřený. To mimochodem zaznívá jako jeden z argumentů těch, kteří tvrdí, že monarchie je lepší než demokracie: když monarcha považuje stát za své soukromé vlastnictví, má větší motivaci ho dobře spravovat. To se, aspoň myslím, historicky neprokázalo, ale v případě Applu to může fungovat.

Čímž se dostáváme k dalšímu bodu:

III: Soukromá vláda

Elizabeth Andersonová napsala knihu jménem Private Government (Soukromá vláda), ve které tvrdí, že zaměstnavatelé mají nad zaměstnanci větší moc, než se obecně soudí, a že bychom je měli považovat spíš za soukromé vlády – a že stejně, jako můžou být veřejné vlády nespravedlivé a despotické, mohou takové být i soukromé vlády.

Libertarián by obratem odpověděl „no tak dejte výpověď“. Ale nebyla by to stejná odpověď, jaké by se dočkal on sám, kdyby si stěžoval na daně? Ano, můžete odejít, ale cena za odchod je výrazná. Libertarián by možná opáčil, že je to přece něco jiného – zatímco vztah zaměstnanec-zaměstnavatel je dobrovolný, váš dům nevlastní vláda, ale vy. Ale co kdyby to tak nebylo a žili byste pod soukromou vládou, která vlastní kus půdy? Mohla by si pak dělat, co chce? Rozhodně ne.

Byť to Andersonová neměla v úmyslu, její myšlenka funguje obousměrně. Ano, velké soukromé společnosti jsou do určité míry podobné vládám, ale i samotné vlády jsou jako velké firmy. Pokud jsou doživotní pracovní smlouvy špatné, jsou špatné i práva a povinnosti, které s sebou nese občanství, tedy doživotní smlouva se státem?

Až na některé jeho základy (tj. povinnosti, které stát jako veřejná entita s velkým dopadem má) se mi jeví, že pojetí občanství je v dnes obecně přijímané podobě morálně špatné. Je to něco, s čím podle mé zkušenosti většina lidí nesouhlasí, a nevypadá to, že by v blízké budoucnosti změnili názor.

Představte si ale na chvilku, že se svět stane shovívavější k politickým experimentům a že se v něm objeví městské státy. Předpokládejme, že takový svět bude mít otevřené hranice. Každému městu byste se po nastěhování zavázali smlouvou, která by vám ukládala přispívat do fondu sociálního zabezpečení daného města nebo vyžadovala plnění dalších podmínek, ale jen na dobu určitou – dejme tomu po pět let – podobně jako u pracovních smluv. V různých městech by byla různá míra regulace a sociálního zabezpečení – podobně jako u států, jak je známe, jen ještě různoroději. V takovém světě by byla „silná“ občanství vyžadující povinnou vojenskou službu nebo vysoké daně spíš výjimkou. Rozumnější by byla „slabá“ občanství – práva a povinnosti týkající se organizačních otázek nebo veřejných statků). Vždycky totiž přece můžete odejít. Pokud tenhle model platí, pak důvodem, proč jsou dnešní občanství tak „silná“, je, že lidé snadno odejít nemůžou – podobně jako v případech, které Andersonová odsuzuje.

Z autorova webu Nintil a s jeho souhlasem pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský
Pokračování:

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (22)

Vstoupit do diskuze
José Luis  Ricón

José Luis Ricón

José Luis Ricón se narodil ve Španělsku, kde na Technické univerzitě v Madridu vystudoval průmyslové inženýrství. Ve studiu pokračoval v britském Cranfieldu, kde získal titul v oboru aerodynamiky. V současnosti... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo