Trump kupuje Grónsko

Donaldu Trumpovi vrtá hlavou myšlenka, že by koupil ostrov. Není divu, než si odskočil do Bílého domu, podnikal v realitách.

Teď je však vrchní velitel a ostrov, na který pomýšlí, je velký jako Kalifornie a Aljaška dohromady. Je jím Grónsko, autonomní součást Dánského království, jehož hlavou je královna Markéta II.

Dá se to brát jako vtip i jako vážně míněná věc.

Sláva nazdar výletu

Americký deník Wall Street Journal a po něm i list New York Times informovaly, že se Trump o akvizici největšího ostrova světa skutečně zajímá.

Se špetkou ironie bychom tedy mohli říct, že konečně víme, proč se americký prezident, který nerad cestuje na velké vzdálenosti, chystá v září do Dánska: Chce tam projednat nákup Grónska.

Faktem je, že v Kodani má naplánované schůzky s premiérkou Mette Frederiksenovou, královnou Markétou i se zástupci grónské vlády.

Wall Street Journal o Trumpově záměru koupit ostrov napsal, že ho prezident zmiňoval s „různým stupněm vážnosti“. „Na jednáních, u jídla nebo při běžné konverzaci se Trump několika poradců ptal, zda by Spojené státy mohly koupit Grónsko (2166 tis. km²). Poslouchal se zaujetím, když mluvili o přírodním bohatství ostrova a jeho geopolitickém významu. Podle dvou lidí požádal právníka Bílého domu, aby se na to podíval,“ napsal deník.

New York Times, které se odvolávají na tři zdroje blízké rozhovorům v Bílém domě, informuje, že Trump zmínil akvizici Grónska už loni během porady v Oválné pracovně. Po roce se k ní vrátil. Poradci ho upozorňovali, že jsou k této možnosti skeptičtí, neřekli však, že ji vylučují.

Jak Amerika kupovala půdu

Nahlíženo očima realitního magnátu Trumpa není nápad na akvizici Grónska, které geograficky patří k Severní Americe, až tak fantaskní. Tím spíš, že se o ni jeho předchůdci v Bílém domě pokoušeli už dvakrát.

Neúspěchem skončila snaha prezidenta Andrewa Wilsona získat Grónsko (a také Island) v roce 1867. Harry Truman v roce 1946 nabízel Dánsku za ostrov 100 milionů dolarů ve zlatě. Ani on nepořídil.

Ne vždy však Američané v úsilí o akvizici území cizích států vyšli naprázdno.

V roce 1803, za prezidenta Thomase Jeffersona koupila americká vláda od Francie Louisianu (2140 tis. km²), která zahrnovala území současných patnácti států unie i část dvou kanadských provincií a táhla se napříč Severní Amerikou od Mississippi až po Skalisté hory (mapa tady). Tehdy Amerika platila 15 milionů dolarů.

V roce 1845, kdy v Bílém domě úřadoval James Polk, začlenily Spojené státy do unie do té doby nezávislý stát Texas (696 tis. km²). Stálo je to deset milionů dolarů. Dvaadvacet let poté vláda prezidenta Andrewa Johnsona zaplatila Rusku 7,2 milionu dolarů za Aljašku (1717 km²).

Také v jedné akvizici u dánské vlády už byli Američané úspěšní. V roce 1917, za prezidenta Woodrowa Wilsona, od ní koupili kolonii Západní Indie, kterou přejmenovali na Panenské ostrovy (346 km²). Vyšlo je to na 25 milionů dolarů. (Ceny zmíněných obchodů přepočtené na současnou hodnotu dolaru můžete získat z inflačního kalkulátoru – zde).

List Washington Post se pokusil spočítat, kolik by dnes stál nákup Grónska. Vyšla mu částka mezi 200 miliony až 1,7 bilionu dolarů. (Takový výsledek připomíná pokus zjistit dobu příchodu Járy Cimrmana do Liptákova měřením rozpadu radioaktivního uhlíku v nečistotě na podrážkách Cimrmanových bot. Výsledkem byl poznatek, že génius dorazil do obce na podzim roku 1906 plus minus 200 let.)

Čínské Grónsko?

Časy se však mění a mění se i mezinárodní právo. Nákup cizího území je obtížnější než v minulých staletích. Je svázán Chartou OSN a dalšími rezolucemi světové organizace, které popisují právo na sebeurčení. Souhlas s prodejem by tak museli vyjádřit obyvatelé Grónska v referendu, upozorňují ve své analýze Scott Anderson a David Rubenstein z Brookingsova Institutu. Kromě toho by ho musely schválit i vláda a parlament v Kodani.

To vše je pochopitelně nemyslitelné. Jak v Grónsku, tak v Dánsku vyvolala Trumpova zmínka o nákupu ostrova odpor.

Cizí země se dnes nekupují. Je nicméně možné koupit jejich vlády půjčkami a investicemi, a tak státy fakticky kolonizovat, což předvádí Čína.

Analytik Bradley Thayer popisuje takové případy na webu National Interest. Připomíná například, že Čína poskytla Etiopii a Keni bezúročnou půjčku na rychlodráhu mezi jejich metropolemi. Stanovila si přitom podmínku, že ji postaví čínská firma, budou na ní jezdit čínské vlaky a provozovat ji bude čínská společnost. Africké vlády tak vlastně platí Číně za to, že bude vlastnit africkou infrastrukturu.

Čínské firmy přitom nechtějí zaměstnávat místní obyvatele, přivážejí si stavaře, řidiče a téměř všechny pracovníky, kteří se na projektu podílejí. Ti pak žijí mimo místní společenství, vytvářejí vlastní komunity.

V Zambii tak vznikly ryze čínské regiony. Tamní vláda ztratila přehled o tom, kolik Číňanů v zemi vlastně je.

Nemůže jednou skončit tímto způsobem i Grónsko? Tamních 56 000 obyvatel by nájezd čínských kolonizátorů mohl lehce převálcovat.

Číňané spřádají plány, že na ostrově budou těžit kovy využitelné v mobilních zařízeních. Loni Američané tlakem na vládu v Kodani na posledních chvíli zabránili tomu, aby Číňané postavili v Grónsku dvě letiště sloužící projektu arktické větve hedvábné stezky.

Čínské Grónsko musí být pro Trumpa hrozná představa. Také proto patrně uvažuje o takovém nesmyslu, jakým je jeho nákup.