David Hubáček: Je alarmující, že se finanční gramotnost Čechů nezlepšuje

Češi jsou s finanční gramotností na štíru. Píše se o tom roky, všichni o tom vědí, finanční gramotnost se stala součástí školních „osnov“, ale že by byl viditelný výraznější pokrok? S projektem Abeceda peněz se proto rozhodla přiložit ruku k dílu i Česká spořitelna. Finanční vzdělávání má v České spořitelně na starost David Hubáček.

Proč jste se s projektem na podporu finanční gramotnosti zaměřili na děti?

Banky vydělávají na trhu finančních služeb miliardy korun, přitom všichni víme, že finanční gramotnost není v Česku na dobré úrovni. Logicky se proto ve Spořce musíme snažit o osvětu v této oblasti.

Jedním z našich hesel je, že chceme vést jednotlivce i celou společnost k prosperitě. Dává nám proto smysl, že bychom měli začít u dětí, které jsou budoucností nás všech. Navíc u nich můžeme včas podchytit spoustu nešvarů ještě předtím, než nastanou závažnější problémy.

David Hubáček

S Českou spořitelnou je spojený většinu svého profesního života. Zkušenosti začal sbírat na obchodních pozicích v pobočkové síti a poté se postupně přesunul na post produktového a segmentového manažera a manažera rozvoje distribuce. Spolupodílel se mimo jiné na vzniku banky pro top afluentní klienty pod značkou Erste Premier. V současnosti pracuje, společně s týmem, na projektu Abeceda peněz, který má za cíl zvyšovat finanční gramotnost (nejenom) dětí. Projekt se za necelé dva roky rozrostl ze tří na 260 škol po celé České republice.

Jsou na tom Češi s finanční gramotností opravdu tak bídně?

Neříkal bych bídně, ale rozhodně na tom nejsme ani dobře. V mezinárodních srovnáních jsme šedý průměr. O jaký odstín šedé jde, záleží často na způsobu měření. Každopádně z většiny šetření vychází, že se to v průběhu let nijak zvlášť nelepší, což je podle mě alarmující. Rozhodně jde o téma, kterému by se měla věnovat velká pozornost.

Kde má u nás tenhle problém své kořeny?

Je tady velká část lidí, kteří vyrůstali za komunismu a nikdy se nezabývali tím, jak fungují – a jak se porovnávají – úvěry nebo jak se má člověk zajišťovat na stáří. Prostě to nepotřebovali a žili s tím, že se všechno samo vyřeší. Tahle generace pak svoje vzorce myšlení přenášela na své děti, které se doma setkávaly se špatnými návyky.

Pojem finanční gramotnost navíc nechápu tak, že by se člověk musel nazpaměť učit, co je RPSN nebo kontokorent. Mnohem víc ho vnímám jako dělání správných rozhodnutí ve správný moment. Musím vědět, že není dobré půjčovat si peníze na vánoční dárky nebo na dovolenou u moře. Že se vyplatí dělat rezervy na horší časy, odkládat peníze na důchod a mít přehled, jakým způsobem se dá v rodinném rozpočtu efektivně šetřit. To všechno by měla být samozřejmá součást výuky finanční gramotnosti.    

Přijde mi, že spousta rodičů spoléhá na to, že jejich dětem s finanční gramotností pomůže škola. Ve školách naopak počítají s tím, že hlavní práci odvedou rodiče. Jak se na to díváte vy?

Máte pravdu, že tohle předávání odpovědnosti je v praxi poměrně časté. Z našich průzkumů vyplývá, že přes šedesát procent rodičů očekává, že děti finanční gramotnost získají ve škole. Problém ale je, že školy nemají dost odborníků, kteří by to děti správně učili. I to byl jeden z důvodů, proč jsme se pustili do Abecedy peněz.  

Čím se vaše činnost liší od dalších soukromých projektů, které se v Česku zaměřují na finanční gramotnost školáků?

Jestli tvrdíme, že chceme finančně vzdělávat děti, musíme to dělat v dostatečné míře a kontinuálně. Je tu spousta projektů, které končí tím, že na dvou školách proběhne pěkné odpoledne s přednáškou a praktickým cvičením. To ale nestačí.

Kdy a jak vzniknul nápad pustit se do Abecedy peněz?

Z rámcového předpisu Ministerstva financí víme, co mají děti na konkrétních stupních vzdělávacího systému umět. My jsme to jen vzali a zatraktivnili, aby finanční vzdělávání probíhalo co nejvíc interaktivní formou. V roce 2016 jsme na projektu začali pracovat a na jaře 2017 jsme ho pilotovali. Na třech bankovních pobočkách České spořitelny jsme rozjeli jinou formu finančního vzdělávání, než bylo do té doby běžné. Chtěli jsme to dělat komunitně, necestovat s lektory po republice, ale zaměřit se na konkrétní školy a lokality. Využili jsme toho, že máme největší pobočkovou síť v Česku. Pokud se nepletu, je to zhruba pět set poboček. Řekli jsme si, že začneme s finančním vzděláváním právě tam, kde máme prostor i know-how lidí, co pracují s penězi. Za dva roky jsme se ze tří pilotních poboček dostali už skoro na tři stovky. Pořád to ale nepovažuju za konečné číslo. Mým cílem je, aby každá pobočka měla svou Abecedu peněz.

Jak to vypadá v praxi?

Celý proces začíná tím, že oslovíme školu v blízkosti některé z našich poboček s návrhem, že bychom jim rádi pomáhali s finančním vzděláváním. Pokud škola souhlasí, odstartujeme spolupráci hned v několik rovinách. Hlavních činností dětí je realizace podnikatelského záměru. Naší prvotní motivací sice není učit děti podnikat, ale jde o aktivitu, která je baví a uvede do problematiky, aniž by měly pocit, že je někdo něco učí. Nejdřív si vymyslí, v čem by chtěly podnikat, zvolí si název firmy, vytvoří logo, rozdělí si role… Pak se vydají na naši pobočku, kde jim vysvětlujeme například to, jak a kde vznikají peníze, jaké jsou druhy peněz, co je to dluh, jakým způsobem by k němu měl člověk přistupovat, a řadu dalších praktických věcí souvisejících s finanční gramotností. Potom následuje exkurze na pobočce Spořitelny, kde se děti podívají do trezorů, vyzkoušejí si, jak se používají počítačky bankovek, jak se vybírají peníze z bankomatu a jak probíhá online hovor s videobankéřem.

Nakonec nám odprezentují svůj podnikatelský záměr. My to s nimi prodiskutujeme, dáme jim rady a taky vstupní kapitál tři tisíce korun. Učitelé od nás dostávají pracovní listy, kde krok za krokem navrhujeme, v jakých předmětech a jakým způsobem můžou na projektu pracovat, co s dětmi můžou probírat a co je tím vlastně učí. V průběhu celého cyklu, který trvá zhruba čtyři měsíce, pak děti pracují na svých podnikatelských záměrech. My jsme jim samozřejmě po celou dobu k dispozici, konzultujeme s učiteli i rodiči. Finále v podobě happeningu je pak znovu na pobočce. Dětem přivezeme jarmareční stánky, připravíme pódium, ony sezvou rodiče, další příbuzné a kamarády – většinou přijde dvě stě až tři sta lidí.

Tenhle proces zatím probíhá ve čtvrtých třídách základních škol. Po prázdninách bychom ale rádi rozjeli i modul pro druhé třídy, kde se budeme víc zaměřovat na hospodaření v domácnostech. Na konkrétních příkladech budeme dětem ukazovat, jaké konsekvence můžou mít různé typy chování pro rodinný rozpočet.

Jak jste na tom s finanční gramotností?

Mám to v malíkuDneska už to znám, ale učení mě hodně stáloNějak si vždycky poradímNic moc, tak se radši nepouštím do větších podnikůNevyznám se, pořád někomu skáču na špekŽádná finanční gramotnost není, je to kampaň, spiknutí

Hlasovat

Co vás v praxi nejvíc překvapilo?

Fantazie a kreativita dětí. Měli jsme trošku strach, aby to nesklouzlo k tomu, že se budou prodávat postavičky mimoňů vytvořených ze žlutě nabarvených ruliček od toaletního papíru. Dneska mám plný dům nádherných věcí, které jsem si koupil na jednotlivých jarmarcích. Děti tvoří krásná umělecká díla, vyrábějí multimediální cédéčka, vydávají knížky, nacvičují divadelní představení, natáčejí krátké filmy nebo pečou zdravé chleby a dorty.

Jsou do toho zapálené a entuziasmus dokážou přenést i na své okolí, takže jsou schopné vydělat poměrně pěkné peníze, která v drtivé většině případů – i když je k tomu nijak nenabádáme – vynaloží na projekty s nejrůznějším sociálním přesahem. Pomáhají například s nákupem vybavení hendikepovaným spolužákům, posílají peníze do dětských domovů a zvířecích útulků. Občas jsem z toho docela naměkko. Máme navíc skvělou zpětnou vazbu od učitelů, že tahle činnost ve třídách pomáhá vytvářet přátelštější atmosféru a utužuje kolektiv. Výborně to funguje i komunitně – o projekt se zajímají starostové obcí a městských částí i místní podnikatelé. Vidí, že jde o smysluplnou činnost, na kterou jde navazovat dalšími aktivitami. 

Stalo se vám někdy, že jste se se školou nedomluvili, protože z její strany nebyl o program zájem?

Měli jsme pár případů, kdy jsme se se školou rozloučili sami, protože se nám nelíbilo, jakým způsobem k projektu vedení školy přistupovalo. Nechci moc zabíhat do detailů, ale naším cílem je, aby to mělo kontinuitu, aby se do projektu zapojili i učitelé, kteří mají být dětem oporou, ale rozhodně nemají dělat všechnu práci za ně. Když je ani nenechají nakoupit věci na projekt v obchodě a začnou jim uměle vymýšlet něco úplně jiného, co samotné děti vůbec nebaví, nemá to smysl. Nikoho nenutíme, aby se zapojil, takže pokud k tomu škola nechce přistupovat pozitivně, radši jdeme o dům dál. Naštěstí jsme se s něčím takovým setkali snad jen v pěti případech ze všech těch stovek škol, se kterými jsme na Abecedě peněz začali spolupracovat.

Jaké máte s projektem další plány?

Dostat Abecedu peněz do co největšího počtu škol. Jak už jsem říkal, po prázdninách chceme rozšířit projekt z aktuální úrovně, která cílí na čtvrté třídy základních škol, na další věkové skupiny. Připravujeme vzdělávací modul pro druhé třídy, ale chceme se podívat i do mateřských škol, kde se dá určitým způsobem vysvětlovat, jak funguje svět peněz. A v delším časovém horizontu se určitě zaměříme i na středoškoláky a seniory. Zároveň si uvědomujeme, že s pěti sty pobočkami nemůžeme působit všude tam, kde je potřeba, takže budeme na finanční edukaci pracovat i v online prostředí – ať už ve webovém rozhraní, tak i v mobilních aplikacích. Čeká nás dlouhá cesta, ale těším se, protože výsledky stojí za to.