Pívo, nebo život (nebo peníze). O kolik nás připraví pití?

Alkohol není evropský vynález: vyráběla ho většina tradičních společností, od kmenů a vesnic australských nebo severoamerických domorodců po staré Číňany, Egypťany nebo Babylóňany. Jeho výroba ale byla vázaná na příslušné suroviny, které nezrály celý rok, a užívání bývalo spojené se společenskými a rituálními událostmi a problémy nevyvolávalo. Potíže přinesla až průmyslová výroba a obchod: alkohol byl jedním z tahounů mezinárodního obchodu 17. století a pomáhal ovládnout nebo likvidovat společnosti, které na něj nebyly zvyklé. Evropa začala jeho vliv vnímat jako destruktivní po průmyslové revoluci, protože továrny potřebovaly střízlivé dělníky; sociální a zdravotní problém se z něj stal až dlouho poté, upozorňuje zpráva Světové zdravotnické organizace.

Nenechme se přitom kulturními faktory mýlit moc. Česko podle téměř libovolného ukazatele spadá po boku pár zemí bývalého SSSR k suverénně největším konzumentům lihu na obyvatele. Srovnání různých států přitom ukazuje, že problémy související s alkoholem rostou úměrně konzumaci a na kulturu berou jen malé ohledy. Spotřeba alkoholu nemizí společně se socialistickým dědictvím. Naopak, naše spotřeba alkoholu poslední půl století konzistentně roste: od údajných čtyř litrů čistého alkoholu na osobu v roce 1950 jsme se dostali přes devět litrů v roce 1989 na 14,4 litru na člověka nad patnáct let v roce 2016 – a to po korekci spotřeby turistů.

Alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoli… Ale jděte!

Za nezávadnou dávku alkoholu studie (třeba americká) i státní doporučení (třeba britské) považují maximálně 15 gramů denně – tedy nejvýš jedno pivo. Maximální nezávadná dávka tak činí pět a půl kila ethanolu ročně – což při hustotě alkoholu 780 gramů na litr znamená sedm litrů. Dvojnásobnou statistickou spotřebu Čechů může trochu nadsadit obrovská osobní spotřeba asi dvanáctiny dospělých, kteří pijí téměř denně. Průměrnou spotřebu ale naopak snižuje téměř čtvrtina dospělé populace, kteří se alkoholu nenapijí ani jednou měsíčně, včetně desetiny úplných abstinentů. Statistickému Čechovi tak docházejí výmluvy: dvakrát překračuje maximální doporučený limit.

Ani na pití v limitu přitom není nic zdravého – jeho dodržování pouze zajistí, že alkohol ze života nebude ukrajovat moc. Notná část tradovaných blahodárných účinků alkoholu pochází ze špatné interpretace epidemiologických dat. Abstinenti jsou napříč mnoha studiemi skutečně trochu nemocnější než ti, kdo se alkoholu občas napijí. Mnohé statistiky tak ukazují na zdánlivé pozitivní účinky alkoholu – nicméně realita je spíš taková, že nemocní nepijí, než že by pijáci neonemocněli.

Další domněnky o prospěšnosti malých dávek alkoholu pochází od kardiologů, kteří ukázali, že lidé, kteří nepijí, častěji trpí na srdce. I odsud je ale ke zdravému popíjení ještě daleko. Zaprvé se netýká všech, ale jen některých lidí – typicky žen nad pětapadesát let, které si za týden dají dvě až tři skleničky vína. Zadruhé k životu potřebujeme víc než jen srdeční sval – a pokud drobná míra alkoholu pomůže komorám a síním, ublíží jinde, například opotřebením jater a zvýšením rizika rakovin.

Předpokládaný přínos alkoholu je navíc tak malý, že nám chybějí nástroje, kterými bychom jej mohli spolehlivě prokázat a změřit, aby bylo možné jej porovnat s příslušnými negativními účinky. Zřetelné je to třeba u demencí: lidé, kteří si dají jednou za pár dnů jeden drink, mívají ve studiích nižší riziko Alzheimerovy choroby a dalších demencí. Nevíme ale, jestli se jedná důsledek lepšího prokrvení díky kardiovaskulárním přínosům, nebo jsou takoví lidé třeba společenštější nebo otevřenější, což prevenci může pomáhat i bez alkoholu. Z vědeckého pohledu tak teorie o přínosu občasné skleničky zůstává kontroverzní, ale nevyvrácená. K praktickému závěru to nicméně stačí: dvě tři piva nebo vína týdně nás nezabijí ani neposílí, jinak bychom o tom už věděli.

Dva drinky denně zkrátí za šedesát let život o rok

Zato efekt průměrné české spotřeby měřitelný je. Sklenička vína nebo velké pivo obsahuje asi 18 gramů alkoholu – přičemž příjem 100–200 gramů týdně podle loňské metaanalytické studie zkracuje život průměrně o půl roku a 200–350 gramů o rok až dva. Český průměr, 200 gramů týdně, nás tak ochuzuje skoro o rok života. Čísla jsou samozřejmě nepřesná, o desítky procent je může změnit způsob výpočtu a zohlednění nebo nezohlednění různých intervenujících faktorů: vzdělání, kariéry, rodiny, životního stylu a podobně.

Pokud si každý den nalijete dva necelé panáky něčeho dobrého, první z nich se obejde bez větších následků. Druhý ale už ne. Upíjí-li statistický Čech své dva necelé drinky denně od plnoletosti do 78 let, o ten rok života se stihne připravit za šedesát let. Poměr 60 : 1 platí i pro dny, takže každých šedesát dnů, kdy si otevřel druhé pivo nebo nalil druhou skleničku, přichází o den života. Každý druhý drink stojí téměř půlhodinu lidského bytí. Statisticky průměrný člověk se tak ochudí o delší dobu, než za kterou svůj nápoj vypije.

Na mnohých z nás se pití nestihne viditelně projevit, protože zemřeme – dost možná v úctyhodném věku – z úplně jiných důvodů. Což ale není důvod k radosti: o to víc totiž jeho důsledky zkrátí život těm, u koho se projeví bezprostředně. A to mluvíme o té lepší variantě: nárazové opíjení je pro organizmus ničivější, než pokud stejnou dávku alkoholu rozložíte do každodenních dvou piv po večeři. Aspoň pokud vaše spotřeba během let nezačne stoupat: každodenní rutina totiž snadno zamaskuje počínající návyk.

První pivo bez příplatku

A pokud vás zajímají spíš peníze než život – na kolik takový ztracený rok života vyjde? Odpověď je samozřejmě individuální, a navíc těžko definovatelná, protože nejsme zvyklí porovnávat „absolutní“ hodnoty jako lidský život s těmi každodenními. Naše pokrytectví ovšem vychází jasně najevo při společenském rozhodování o zdravotnictví, kdy je zapotřebí rozhodnout, kolik peněz jsme ochotní vynaložit na léčbu a prevenci – a co už je moc drahé. Světová zdravotnická organizace stanoví jako nejjednodušší vodítko maximální ceny za efektivní záchranu jednoho roku života ve zdraví trojnásobek HDP na obyvatele, což rámcově platí i u nás.

Jako horní hranici ceny roku ztraceného kvůli alkoholu tak můžeme určit něco přes dva miliony korun. Protože si ale za takovou cenu nemůžeme prodlužovat životy všichni, zůstaňme konzervativně u milionu. Onen hypotetický statistický Čech, který po šedesát let pije svá necelá dvě piva denně, tu milionovou hodnotu zlikviduje za dvacet tisíc dnů; každý den padesátikorunu.

Pokud trávíte léto u grilu, první pivo máte bez příplatku – nicméně každé další už se prodraží. A pokud by došlo na panáky, mějte na paměti, že škody napáchané alkoholem se s vypitým množstvím zvyšují exponenciálně.