Právo na opravu. Je váš iPhone víc váš, nebo Applu?

Jestli jste už někdy museli vysolit 200 dolarů na opravu svého MacBooku nebo rozbitého displeje na iPhonu, asi už víte, jak důležité je rozbít monopolistické sevření, ve kterém velké korporace drží údržbu a opravy spotřebního zboží. A právě tady vstupuje do hry právo na opravu.

Bernie a práva amerických rolníků

Senátor Bernie Sanders nedávno na webu své kampaně pro prezidentské volby v příštím roce představil svoje plány na rekonstrukci zemědělského sektoru a „revitalizaci amerického venkova“. Většina textu zní přesně tak, jak byste od značky Sanders čekali – z většiny problémů viní obchodní sektor a kapitalismus. Jedna pasáž ale přece jen vyčnívá. Týká se práva na opravu.

„Kvůli hamižnosti společností, jako je John Deere, si dnes farmáři na americkém venkově nemůžou ani sami opravovat traktory,“ říká Sandersův web.

Sanders slibuje, že pokud bude zvolen, „prosadí národní zákon o právu na opravu, který konečně přiřkne každému farmáři v Americe plná práva nad stroji, které si koupí“.

Sanders se možná mýlí v celé řadě věcí, ale pokud jde o právo vlastníka na opravu, má absolutní pravdu. A ačkoli si to možná sám nechce přiznat, jeho pozice v tomto tématu má ve skutečnosti blíž k volnotržní ekonomice než k socialismu amerických demokratů.

Nikde se nehrabej a plať

Pokud jste pojem „právo na opravu“ (right to repair) ještě neslyšeli, pak vězte, že odkazuje k právu každého člověka svobodně spravovat nebo směňovat vlastní právoplatně nabytý majetek, aniž jste se kvůli tomu museli obracet na výrobce. To totiž často přináší vysoké náklady, a pokud si opravu provedete sami nebo ji svěříte třetí straně, vystavujete se negativním důsledkům – jako je ztráta záruky. Může se zdát až absurdní, že „právo na opravu“ je vůbec téma, ostatně většina z nás se pravidelně pokouší (s větším, menším nebo žádným úspěchem) spravovat nejrůznější domácí spotřebiče a přístroje. Ovšem řada korporací a firem od PlayStation po Apple buduje bariéry, které spotřebitelům opravování jejich vlastního majetku komplikují.

Výstižně to shrnuli v magazínu Wired:

„Společnosti ve stále větší míře využívají nejrůznější taktiky, jak blokovat přístup spotřebitele k opravě. Firmy buďto vůbec neprodávají náhradní díly, anebo je prodávají, ale s astronomickou přirážkou. Neposkytují žádné veřejně dostupné informace k opravám, návody nebo schémata. Manipulují své softwary tak, že když přístroj zaznamená vaši neautorizovanou opravu, zablokuje se do doby, než ho odblokuje výrobce. To samozřejmě tlačí zákazníky k tomu, aby výrobek při jakémkoli problému nosili rovnou k výrobci, který si pak může účtovat v podstatě, kolik se mu zachce. A znamená to také, že je zcela na výrobci rozhodnout, kdy se co opraví, kolik to bude stát a jestli se vůbec něco opravovat bude.“

Společnost John Deere, kterou Sanders zmiňuje explicitně (vzhledem k její roli v zemědělském sektoru), tu sehrála roli padoucha, který upírá spotřebitelům právo opravit si, co jim právoplatně náleží, a který nakládá další břímě na bedra amerického zemědělce.

Jak se přístroje stávají komplikovanějšími a technologicky náročnějšími, pro farmáře je stále obtížnější provádět si vlastnoruční opravy. Spousta z nich je dnes nucená platit ohromné poplatky jen za to, že John Deere jejich stroj digitálně odblokuje, aby mohl být opravován. Když je na ně cena stanovená výrobcem příliš vysoká, nemůžou svůj stroj používat a vydělávat si na živobytí. Ale samozřejmě John Deere je jen kapka v moři společností, které podobnou strategii používají.

Špinavé hry

Další společnost, která omezuje právo spotřebitele na opravu, je Apple. Apple monopol na opravu svých výrobků opírá o něco, co se jmenuje Licenční smlouva koncového uživatele. Pokud jste někdy zaznamenali, že se některé opravny iPhonů chlubí tím, že jsou Autorizovaný dealer Apple, to znamená, že tahle firma platí poplatky Applu za právo opravovat jeho produkty. Taková praxe účinně monopolizuje právo opravovat výrobky značky Apple.

Spotřebitel má tedy omezenou možnost volby, kde si nechat přístroj opravit, což znamená vyšší ceny. A kdo se rozhodne zajít s opravou za neautorizovaným dealerem, přichází o záruky od Applu.

Další příklad omezování práva na opravu je kromě Applu a Johna Deera třeba herní průmysl. Herní firmy se snaží mít kontrolu nad tím, kdo může opravovat jejich herní konzole. The Entertainment Software Associaion, obchodní organizace, která zahrnuje třeba Sony, Microsoft, Nintendo a další, pracovala během roku 2017 usilovně na tom, aby blokovala legislativní úsilí o posílení spotřebitelského práva na opravu ve státu Nebraska. Sony i Microsoft navíc lepí na své konzole nálepky s varováním před „neoprávněnou manipulaci“, které má varovat uživatele, že pokud se pokusí přístroj opravit vlastnoručně, neposkytují jim žádné záruky.

Korporace se tímhle poněkud slizkým tahem vyhýbají dodržování záruk, vydělávají balík na opravách, případně nutí spotřebitele kupovat úplně nové zboží, fakt ale je, že spotřebitel s tím vším okamžikem nákupu vyslovuje souhlas.

Zvlášť frustrující to bylo, když se na PlayStationech 3 a Xboxech 360 projevily zásadní a hodně rozšířené poruchy, po kterých zůstaly mnoha uživatelům nefunkční konzole. Zatímco Microsoft opravoval Xbox 360, stižený tehdy tzv. „rudým kruhem smrti“ (na rozbité konzoli svítily dohromady hned tři kontrolky), zadarmo, pokud ho byl spotřebitel ochotný do Microsoftu poslat, oprava PlayStationu 3 přišla na 200 dolarů.

Ani jedno řešení moc nesedlo herní komunitě, ta nebyla nadšena ani z jednoho způsobu, kterým se firmy se situací vypořádaly. Kdyby bývaly mohly přijít ke slovu třetí strany, které by konzole opravovaly, obě společnosti si mohly ušetřit hněv svých zákazníků, kteří museli řešit výrobní vadu, problém na straně výrobce, ne něco, co vzniklo kvůli tomu, jak s konzolí sami zacházeli.

Jen tak pro zajímavost, zmíněné samolepky s varováním před „neoprávněnou manipulací“ jsou ve skutečnosti podle federálního zákona Magnuson-Moss Warranty z roku 1975 nezákonné. Většina spotřebitelů si ale nemůže dovolit platit náklady na to, aby se s takovými giganty soudili. Proto většinou nikdo svou záruční smlouvu u soudu nenapadá. Nemluvím o tom, že není ideální vymýšlet zákony, které by firmám říkaly, jak mají dělat svůj byznys, pokud nikdo není ohrožován na zdraví. I když jejich praktiky můžou být pochybné.

Prudí, jako když tiskne

Ještě dál než ostatní firmy se v boji proti právu na opravu dostala společnost Lexmark, která vyrábí tiskárny. Útočila na něj v roce 2017 až u Nejvyššího soudu.-

Každý, kdo má tiskárnu, moc dobře ví, jak předražená je výměna inkoustových kazet. Společnost Impression Products chtěla pomoci zákazníkům uspořit peníze tím, že bude kazety v jejich tiskárně Lexmark znovu plnit barvou, aby si nemuseli kupovat celou novou kazetu.

Lexmark ale do svých jednorázových inkoustových kazet dává čip, který na doplnění toneru reaguje tím, že kazetu udělá nepoužitelnou. Impression Products a další menší firmy našly způsob, jak čip zablokovat a levně naplnit kazety.

Tohle inovativní řešení zákaznické frustrace se pochopitelně společnosti Lexmark příliš nezamlouvalo. Žalovala společnost Impression Products za porušení patentu a dohnala případ až k Nejvyššímu soudu. Bohužel pro Lexmark, Nejvyšší soud rozhodl proti žalobě s odůvodněním, že platnost jejich patentu vypršela s prvním prodejem tonerových kazet, a že zákazník měl tedy plné právo zacházet se svým právoplatným majetkem dle vlastního uvážení.

Bernie má pravdu, i když možná neví proč

Bernie Sanders má do určité míry pravdu, když říká, že za potíže s právem na opravu může chamtivost velkých koporací. Řada korporací používá dost pochybné taktiky, aby ze zákazníků vytáhly víc peněz, ať už za opravy jejich produktů, nebo za nákup nových, ke kterému je donutí jako Lexmark.

Ať už si to ale Sanders a jeho příznivci uvědomují, nebo ne, argument ve prospěch práva na opravu je ve skutečnosti taky argumentem ve prospěch práva na soukromé vlastnictví – tedy něčeho, co bývá socialistům z Demokratické strany často spíš proti srsti.

Jakmile spotřebitel koupí nějaký produkt a zaplatí za něj, stává se jeho výhradním vlastníkem a produkt jeho majetkem. To mu dává právo směnit nebo opravit tento výrobek jakýmkoli způsobem, jakým to uzná z vhodné. Pokud vám může výrobce na dálku zamknout váš vlastní majetek jen proto, že jste ho pokusili opravit „neautorizovaným způsobem“, a držet ho takhle jako rukojmí, dokud ho nedonesete autorizovanému dealerovi nebo dokud nezaplatíte výkupné, abyste ho dostali zpátky, tak čí je to vlastně majetek?

Sanders možná není fanda velkých korporací. Jenže protijed proti jejich chamtivosti ve skutečnosti najdeme v tržních principech – je to například individuální právo nakládat se svým soukromým majetkem, jak se mi zachce.

Z anglického originálu, který vyšel na FEE.org, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal